32 Odo 157/2003 — Nejvyšší soud

32 Odo 157/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2004 Spisová značka:32 Odo 157/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.157.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 23/1962Sb. § 788 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 157/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Gallluse ve věci žalobce J. R., proti žalované H., v. p., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 10 000 ATS s příslušenstvím a určení povinnosti hradit škodu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 141/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002 č. j. 13 Co 85/2002-97, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002 č. j. 13 Co 85/2002-97 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu l rozsudkem ze dne 12. dubna 2001 č. j. 15 C 141/98-71 zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 10 000 ATS s 26% úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 do zaplacení, zamítl návrh, aby byla žalovaná uznána povinnou na základě a v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou č. 1/93 ze dne 26. 11. 1993 ve znění dodatku č. 1 z 9. 12. 1994 a potvrzení o pojištění cizince proti následkům zákonné odpovědnosti za účelem vydání loveckého lístku ze dne 7. 12. 1995 za žalobce hradit škodu, která jím byla způsobena a vznikla v důsledku škodné události ze dne 9. 12. 1995, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl jako držitel honebního lístku pojištěn proti následkům zákonné odpovědnosti za škody způsobené při výkonu práva myslivosti podle § 32 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, na základě hromadné pojistné smlouvy č. 1/93 z 26. 11. 1993 uzavřené Č. m. j. s žalovanou. Dne 9. 12. 1995 došlo k pojistné události, kdy žalobce postřelil při honu v P. rakouského státního příslušníka J. N. poté, co byl signalizován konec lovu. Žalobce byl 4. 3. 1997 rozsudkem Okresního soudu v Unterweissenbachu uznán vinným, že spáchal přestupek ublížení na zdraví z nedbalosti, a vedle peněžitého trestu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému částečné bolestné ve výši 10 000 ATS. Tuto částku žalobce poškozenému ve stanovené lhůtě zaplatil a poškozený co do zbytku svého nároku podal žalobu k Zemskému soudu v Linci, přičemž řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobce byl oprávněn k výkonu práva myslivosti pouze do skončení honu, na tuto dobu se vztahuje pojištění, nikoliv však na dobu po zvukovém ukončení honu. Tím, že žalobce vystřelil podle jeho výpovědi na skupinu tmavých bodů, o nichž se domníval, že to jsou divočáci, porušil nejzákladnější zásadu bezpečnosti honu, o níž byl řádně poučen, a to, že střelba je povolena pouze na objekt, který lovec zřetelně vidí tak, aby byl tento objekt nezaměnitelný s jiným objektem. Podle závěru soudu prvního stupně se jednalo o úmyslné opomenutí, které samo o sobě vylučuje podle článku 13. bodu 1 a článku 11 bodu 1 písmena a) Všeobecných pojistných podmínek pojistné plnění i v případě, kdyby došlo k pojistné události v době, na kterou se pojištění vztahovalo. Šlo totiž o škodu způsobenou úmyslně. Pokud se žalobce domáhal určení povinnosti žalované nahradit za něho škodu poškozenému, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci chybí aktivní věcná legitimace, neboť oprávněným k náhradě škody na základě pojistné smlouvy je pouze poškozený. Navíc neshledal splnění podmínky stanovené v § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro vydání rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to existenci naléhavého právního zájmu na tomto určení. V dané věci již bylo právo porušeno, cílem soudního řízení může být pouze reparace a prevence ztrácí jakýkoliv smysl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2002 č. j. 13 Co 85/2002-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně o úmyslu žalobce způsobit zranění další osobě. To, že žalobce střílel na objekty, které předtím řádně neidentifikoval, posoudil odvolací soud jako hrubé porušení zásad lovu, na které se podle jeho názoru pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem práva myslivosti podle pojistné smlouvy nevztahuje. Potvrdil dále závěr soudu prvního stupně, že za výkon práva myslivosti nelze podle pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek považovat jednání, k němuž došlo po skončení honu. Poukázal také na nesplnění povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí, které mu byly uloženy všeobecnými pojistnými podmínkami. Podle odvolacího soudu není také zřejmé, zda žalobce splnil povinnost oznámit žalované, že uzavřel pro pojištění odpovědnosti za škodu další pojištění proti témuž pojistnému riziku. Tyto povinnosti žalobce bezpochyby porušil. Nemůže se proto domáhat na žalované plnění toho, co plnil poškozenému přímo. S ohledem na tyto závěry odvolací soud nepovažoval za potřebné zabývat se otázkou přípustnosti určovací žaloby. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém napadl právní závěry odvolacího soudu. Poukázal na to, že zákon o myslivosti v platném znění i pojistná smlouva nakládají s pojmy lov, hon a právo myslivosti. Tyto pojmy nejsou shodné, přičemž právo myslivosti je pojem značně širší a zahrnuje všeobecně všechna práva a povinnosti náležející k právu myslivosti, tj. i právo honu či lovu. Zvukovou signalizací tedy nemůže končit výkon práva myslivosti, jak nesprávně posoudil odvolací soud. Dovolatel dále poukázal na to, že ani text zákona, ani smluvní ujednání neomezují pojištění ve smyslu hrubého porušení povinností, naopak zákon o myslivosti přímo zakazuje omezovat pojištění v případech neopatrného chování. Výklad zákona o myslivosti provedený odvolacím soudem je tedy v přímém rozporu s tímto zákonem. Dále poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR, podle kterého nelze nejednoznačné zákonné ustanovení účelově interpretovat k tíži dotčeného subjektu. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již