32 Odo 518/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 518/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2006 Spisová značka:32 Odo 518/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.518.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 518/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně N. D., proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, o určení výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3C 156/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2004, č.j. 13 Co 10/2004-38, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2004, č.j. 13 Co 10/2004-38, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. prosince 2003, č.j. 3 C 156/2003-30, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 1. prosince 2003, č.j. 3C 156/2003-30, jímž Okresní soud v Domažlicích zastavil řízení o žalobě na určení, že žalobkyně má právo na úhradu za zdravotní péči za 2. pololetí roku 2003 ve stejné výši jako v předchozím období včetně navýšení úhrady, věc postoupil po právní moci usnesení o zastavení řízení Ministerstvu zdravotnictví České republiky a rozhodl o nákladech řízení (první věta výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhá věta výroku). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pravomoc soudu v projednávané věci není dána. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že spor, v němž se žalobkyně domáhá určení svého práva na úhradu za poskytnutou zdravotní péči, není věcí rodinnou, pracovní ani občanskoprávní, přičemž nejde ani o spor z obchodních vztahů (srov. § 7 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Podle odvolacího soudu nejde ani o případ pravomoci soudu podle § 7 odst. 3 o. s. ř. (v rozhodnutí je nepřesně uveden odkaz na § 7 odst. 2 o. s. ř.), neboť ze zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, ani z jiného právního předpisu zmocnění pro soud k projednání a rozhodnutí předmětné věci nevyplývá. Postup směřující k zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům upravuje § 17 zákona č. 48/1997 Sb., který předpokládá uzavření smlouvy mezi zdravotnickým zařízením a zdravotními pojišťovnami, a to na základě rámcové smlouvy jako výsledku dohodovacího řízení mezi zástupci svazu zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových zdravotnických zařízení zastupovaných jejich zájmovými sdruženími. Otázku souladu jednotlivých rámcových smluv s právními předpisy a veřejným zájmem pak podle odvolacího soudu přísluší posoudit ministerstvu zdravotnictví, přičemž již zmíněné ustanovení § 17 cit. zákona upravuje i další postup za situace, kdy k uzavření dohody v rámci dohodovacího řízení v zákonem stanovené lhůtě nedojde. Za stavu, kdy z cit. zákona pravomoc soudu k projednání věci nevyplývá, soud prvního stupně nepochybil, pokud řízení zastavil a věc postoupil ministerstvu zdravotnictví jako příslušnému orgánu. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, namítajíc, že odvolací soud samostatně neposoudil právní povahu sporu, neboť v odůvodnění rozhodnutí pouze opakoval argumenty soudu prvního stupně a nezabýval se jejími odvolacími námitkami. Podle názoru dovolatelky odvolací soud pominul, že právo soudní ochrany je základním ústavním právem a že ministerstvo zdravotnictví je orgánem veřejné správy, v jehož pravomoci není rozhodovat spory ze závazkových vztahů. Podle přesvědčení dovolatelky je smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřená mezi účastníky soukromoprávní smlouvou uzavřenou na základě rámcové smlouvy vydané vyhláškou č. 457/2000 Sb., která v článku 2 odst. 1 stanoví, že závazkové vztahy mezi smluvními stranami se řídí mimo jiné občanským zákoníkem. Odvolacímu soudu vytýká, že zaměnil postup při posuzování a vydávání rámcových smluv jakožto smluv veřejnoprávních a v něm stanovenou úlohu ministerstva zdravotnictví s rozhodováním sporů mezi smluvními stranami. Poukazujíc na ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. namítá, že žádný zákon působnost ministerstva zdravotnictví při rozhodování sporů ze závazkových vztahů nestanoví. V souzené věci jde o výklad vyhlášky č. 532/2002 Sb. jakožto obecně závazného právního předpisu, který přísluší provádět jedině soudu a nikoli ministerstvu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud jí napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí. Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Námitky dovolatelky lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř. Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku pravomoci soudu na úvaze, že v souzené věci jde o tzv. jinou věc ve smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř., kterou by byl soud oprávněn projednat a rozhodnout tehdy, pokud by tak stanovil zákon. Za situace, kdy podle odvolacího soudu ze zákona č. 48/1997 Sb., ani z jiného právního předpisu pro soud zmocnění k projednání a rozhodnutí předmětné věci nevyplývá a kdy z ustanovení § 17 cit. zákona přísluší posoudit otázku souladu rámcových smluv s právními předpisy a veřejným zájmem ministerstvu zdravotnictví, tak podle posouzení odvolacího soudu není pravomoc soudu v předmětné věci dána. Tento závěr odvolacího soudu není správný. Ustanovení § 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) stanoví, že proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud. Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4). V souzené věci nejde o veřejnoprávní věc, jak posoudily soudy obou stupňů, ale jde zásadně o občanskoprávní vztah na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi účastníky. Ústavní soud již v usnesení ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 247/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 13, pod číslem 6, jehož závěry je třeba aplikovat i v projednávané věci, vysvětlil, že právní vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou, v jehož rámci je či není uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, je vztahem soukromoprávním, a jako takovému, s ohledem na to, že mu není poskytnuta ochrana jinak, by mu měla být poskytnuta ochrana podle občanského zákoníku, přičemž orgánem poskytujícím tuto ochranu je vzhledem k § 4 obč. zák. soud. Vztah vzniklý na základě účastníky uzavřené smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče vykazuje základní znaky soukromého práva. Jak se podává již z cit. rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba za jeden z rozhodujících znaků považovat vznik celého vztahu na základě smlouvy jako základního nástroje, který užívá zákonodárce při regulaci soukromopráv