32 Odo 630/2006 — Nejvyšší soud

32 Odo 630/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2008 Spisová značka:32 Odo 630/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.630.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 630/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. B., a.s., zastoupené JUDr. B. S., advokátkou proti žalovanému Mgr. M. P., správci konkursní podstaty úpadce M. H. C. s.r.o., o určení práv k průmyslovému vzoru, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 38/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2005, č.j. 1 Co 110/2005-358, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 625 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2005, č.j. 1 Co 110/2005-358, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2005, č.j. 23 C 38/2000-233, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). V dovolání zpochybněná právní otázka nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, nebyla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Podle tvrzení dovolatelky je dán naléhavý právní zájem na vedení sporu a aktivní legitimace žalobkyně tím, že pro žalobkyni byl vytvořen průmyslový vzor Ing. J. L. a Ing. R. D. ke splnění úkolů v pracovní poměru a žalovaný ohrožuje žalobkyni použitím neprávem zapsaného průmyslového vzoru jako prostředku k šikanóznímu výkonu práva proti žalobkyni, jež by v důsledku mohlo vést k omezení podnikatelské činnosti žalobkyně, k zastavení výroby v části jejího podniku, zmaření všech finančních prostředků vynaložených žalobkyní na vývoj, výrobu a uvedení na trh magnetoterapeutických přístrojů vyráběných podle řešení na základě žalovanou neoprávněně přivlastněného průmyslového vzoru č. 29155, a v neposlední řadě k nepříznivým sociálním důsledkům na zaměstnance žalobkyně. Za otázku zásadního významu považuje, zda je v případě vytvoření průmyslového vzoru ke splnění požadavku „plnění úkolů v pracovním poměru“ nezbytné, aby muselo jít pouze o úkoly ke splnění povinností z pracovní smlouvy, či zda tyto úkoly mohou být předsedovi představenstva uloženy i rozhodnutím představenstva, případně zda tyto úkoly mohou vyplynout i z jiných právních úkonů, například ze zvláštního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V daném případě odvolací soud učinil skutkové zjištění, že Ing. J. L. byl předsedou představenstva žalobkyně a Ing. R. D. předmětný průmyslový vzor vytvořil na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 2. 1999, podle níž se Ing. R. D., jako zaměstnanec žalobkyně, zavázal nad rámec úkolů vyplývajících z pracovní smlouvy vytvořit dílo - magnetoterapeutický přístroj. Ing. R. D. měl tedy vytvořit dílo mimo pracovní náplň podle pracovní smlouvy uzavřené s žalobkyní, tudíž mimo plnění svých smluvních pracovních povinností. Vzhledem k tomu, že ani Ing. J. L.a ani Ing. R. D. nebyli v pracovním poměru k žalobkyni, učinil odvolací soud správný právní závěr, že ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, na žalobkyni nepřešlo právo k průmyslovému vzoru. Ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. totiž stanoví, že pokud vytvořil původce průmyslový vzor ke splnění úkolu v pracovním poměru, přechází právo původce podat přihlášku průmyslového vzoru na zaměstnavatele, není-li smlouvou stanoveno jinak. Právo na původcovství tím není dotčeno. Namítá-li dovolatelka že v rámci tohoto ustanovení nemusí být nezbytné, aby původce průmyslového vzoru úkoly k jeho vytvoření plnil v pracovním poměru, a že je může plnit i jako předseda představenstva, je její právní názor v rozporu s uvedeným ustanovením, jež stanoví podmínku, že původce musí vytvořit průmyslový vzor ke splnění úkolu v pracovním poměru. Předseda představenstva jako člen statutárního orgánu však není ve vztahu k právnické osobě, v níž je předsedou představenstva, v pracovním poměru. Tato podmínka tedy nebyla u Ing. J.L., který byl pouze předsedou představenstva žalobkyně, splněna, jak správně dovodil odvolací soud. Nesprávný je rovněž názor dovolatelky, že činností v pracovním poměru je i činnost Ing. R.D., který však vytvářel průmyslový vzor, podle zjištění odvolacího soudu, na základě smlouvy o dílo, jíž se zavázal, jako zaměstnance žalobkyně, nad rámec úkolů vyplývajících z jeho pracovní smlouvy a náplně práce, vytvořit dílo - magnetoterapeutický přístroj. Bylo-li tedy dílo Ing. R.D.vytvořeno mimo činnost prováděnou podle pracovní smlouvy, a to podle smlouvy o dílo, resp. na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr ve smyslu § 232 odst. 1 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), je správný závěr odvolacího soudu, že Ing. R. D. nevytvářel ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. průmyslový vzor ke splnění úkolu v pracovním poměru. Závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně je tedy správný. Dovolací soud se proto již dále nezabýval námitkou existence naléhavého právního zájmu, neboť aby dovolání bylo úspěšné a rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, musela by být prokázána jak existence naléhavého právního zájmu, tak i aktivní legitimace žalobkyně současně. Dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1,    § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobkyně odmítnuto, žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 1 550 Kč [§ 5 písm. c), § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), tedy celkem ve výši 1 625 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 7. ledna 2008 JUDr. Kateřina    H o r n o c h o v á předsedkyně senátu