32 Odo 705/2005 – Nejvyšší soud

32 Odo 705/2005 citace  Právní věta:Nedohodnou-li se účastníci jinak, nemá odvolání účinků odstoupení od smlouvy podle § 349 odst. 1 obch. zák. zpětnou účinnost. Ke dni účinnosti odvolání účinků odstoupení od smlouvy dochází k obnovení smluvních práv a povinností ve stavu, v jakém se nacházely v době odstoupení od smlouvy. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2005 Spisová značka:32 Odo 705/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.705.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odstoupení od smlouvy Dotčené předpisy:§ 349 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:60 / 2007 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 705/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně R. T. s.r.o., proti žalované T. s. k. hlavního města Prahy, o zaplacení částky 854 732,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 367/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2005, č.j. 21 Co 515/2004-126, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce Mgr. M. N. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2005, č.j. 21 Co 515/2004-126, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2004, č.j. 10 C 367/2003-87, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o náhradu škody ve výši 854 732,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů žalovaná dopisem ze dne 19. června 2002 platně (v souladu se smluvním ujednáním v článku 10.1.) odstoupila od smlouvy o vzájemné spolupráci a poskytování služeb ze dne 31. října 2000 z důvodu jejího podstatného porušení žalobkyní spočívajícím v používání jiných protokolů o odtahu vozidla než dle smlouvy, a dále v umístění tří buněk na pronajatém parkovišti v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, čímž tento smluvní vztah mezi účastníky ve smyslu § 349 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) zanikl. Podle zjištění soudu bylo odstoupení od smlouvy doručeno žalobkyni před datem 26. června 2002. Domáhala-li se proto žalobkyně v řízení náhrady škody za tvrzené porušení smluvní povinnosti žalovanou spočívající v tom, že žalovaná v době od 27. června do 27. července 2002 nenechala provádět návoz odtažených vozidel na odtahové parkoviště J., které do té doby provozovala žalobkyně, nemohla podle odvolacího soudu žádnou povinnost ze smluvního závazkového vztahu mezi účastníky porušit, neboť mezi nimi již žádný závazkový vztah neexistoval. V souzené věci tak chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. porušení právní povinnosti žalovanou ve smyslu § 373 obch. zák., v důsledku čehož žaloba není důvodná. Na tomto závěru nemění nic podle soudů obou stupňů ani skutečnost, že od 27. července 2002, kdy žalovaná vzala odstoupení od smlouvy dopisem ze dne 23. července 2002 zpět a konkludentní souhlas žalobkyně s tímto postupem lze dovodit z jejího následného chování, se vzájemná práva a povinnosti účastníků ze smlouvy obnovila. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v řešení otázky, „jaké právní účinky má mezi smluvními stranami sjednané obnovení smluvního vztahu ke konkrétnímu datu“. Podle názoru dovolatelky rozhodly soudy v rozporu s hmotným právem, neboť zcela pominuly doložku o obnově smluvního vztahu obsaženou ve zpětvzetí odstoupení žalované od smlouvy. Uvedla-li v něm žalovaná výslovně, že „se vzájemná práva a povinnosti účastníků jako smluvních stran vrací před datum 19.6.2002“, tedy před datum odstoupení od smlouvy, trvá dovolatelka na tom, že i v případě platnosti tohoto odstoupení, což však popírá, byli účastníci řízení povinni své povinnosti z předmětné smlouvy plnit i v období od 27. června 2002 do 27. července 2002, neboť mezi nimi byla s účinností od 19. června 2002 sjednána obnova (trvání) vzájemného smluvního vztahu. Dovolatelka i nadále (stejně jako v žalobě a odvolání) setrvává na názoru, že odstoupení žalované od smlouvy ze dne 19. června 2002 je neplatné, neboť mu dle článku 10.2. smlouvy muselo předcházet opakované porušení povinnosti, k čemuž však na straně žalobkyně nedošlo. Používání jiných protokolů o odtažení motorového vozidla, které mělo zabránit problémům způsobovaným původními protokoly, žalobkyně se žalovanou řádně projednala a s ohledem na souhlas žalované se jejich používáním porušení smlouvy dopustit nemohla. Za podstatnou skutečnost v této souvislosti považuje, že tyto jiné protokoly používala s vědomím a souhlasem žalované nepřetržitě od podzimu 2001, aniž by jí bylo jejich používání někdy vytknuto. Dovolatelka dále brojí i proti dalšímu údajnému důvodu pro odstoupení od smlouvy, který byl podle zjištění soudů naplněn umístěním tří mobilních buněk na parkovišti v rozporu s kolaudačním rozhodnutím. Dovolatelka namítá, že nikdy nebyla upozorněna na to, že by umístění mobilních buněk mělo být v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, ani nebyla vyzvána k provedení nějakých konkrétních úprav na parkovišti tak, aby bylo uvedeno do souladu s kolaudačním rozhodnutím. Pokud byla žalovanou upozorněna na plánovanou rekolaudaci parkoviště s tím, že ho má žalobkyně uvést do souladu s kolaudačním rozhodnutím, s ohledem na obecnost tohoto upozornění nemohla jakkoli dovodit, že se jakkoli týká umístění mobilních buněk, a to zejména s ohledem na skutečnost, že umístění mobilních buněk nepodléhá kolaudačnímu rozhodnutí. Za podstatnou a soudy zcela přehlédnutou skutečnost dovolatelka označila fakt, že pouze jedna ze tří mobilních buněk je majetkem žalobkyně, zatímco ostatní dvě jsou ve vlastnictví žalované, která je také na parkoviště umístila. Na podporu tvrzení, že se žalobkyně soudy vytýkaného porušení smlouvy nedopustila, dovolatelka argumentuje konkrétními svědeckými výpověďmi a dalšími důkazy, které však soudy nesprávně pominuly. Dovolatelka, vycházející z neplatnosti odstoupení žalované od smlouvy, tak zastává názor, že smluvní vztah mezi účastníky na základě odstoupení žalované nezanikl a trval po celou předmětnou dobu. V závěru dovolání dovolatelka soudům vytýká, že s ohledem na svá pochybení se nezabývaly škodou, která jí v důsledku porušení smlouvy žalovanou vznikla. V této souvislosti poukazuje na to, že při stanovení práv a povinností účastníků z předmětné smlouvy je třeba ve smyslu § 264 obch. zák. přihlížet k obchodním zvyklostem v příslušném obchodním odvětví, jímž je v souzené věci systém odtahování vozidel na odstavná parkoviště a jejich následné předávání majitelům za přesně stanovených podmínek. Pokud žalovaná dala pokyn k přerušení návozu odtažených vozidel na parkoviště provozované žalobkyní, nepochybně porušila obchodní zvyklost, tj. svou povinnost provádět odtahy na parkoviště jednotlivých provozovatelů. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Podle jejího názoru žalobkyně sice tvrdí, že rozhodnutí ve věci samé má zásadní právní význam, avšak nijak otázku zásadního právního významu nespecifikuje, z dovolání není zřejmý žádný dovolací důvod a dovolatelka především polemizuje se soudy provedeným hodnocením důkazů. Podle žalované je otázka platnosti či neplatnosti odstoupení od smlouvy pro posouzení žalobního nároku nepodstatná, neboť i kdyby platnost smlouvy v době od 27. června 2002 do 27. července 2002 trvala, žalovaná vůči žalobkyni neporušila žádnou povinnost z předmětné smlouvy, popřípadě ze zákona, na základě které by mohl vzniknout žalobkyni žalobní nárok. Podle názoru žalované k obnovení smluvního vztahu mezi účastníky, navíc zpětně, nemohlo dojít; i za přijetí argumentace žalobkyně by nanejvýše mohla být uzavřena smlouva nová, byť se stejným obsahem. Žalovaná reaguje i na další námitky dovolatelky s tím,