32 Odo 843/2001 – Nejvyšší soud

32 Odo 843/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka, v právní věci žalobce P., spol. s r.o., zast., advokátem, proti žalovanému F. n. m. České republiky, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 94/99, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2001, č.j. 1 Cmo 212/2000-63, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2001, č.j 1 Cmo 212/2000-63, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.3.2000, č.j. 31 Cm 94/99-36, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné smlouvy, tak, že se určuje, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku č. 246/98, uzavřená dne 1. července 1998 mezi žalovaným F. n. m. České republiky jako prodávajícím a žalobcem obchodní společností P., spol s r.o. jako kupujícím je neplatná (bod I. 1) výroku). Pod bodem I. 2) výroku a ve výroku II. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím. Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že předmětná smlouva je ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkratce „obč. zák.“) absolutně neplatná pro obcházení ustanovení § 4a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (jmenovitě novely zák. č. 12/1998 Sb., ve zkratce „ZKV“). Podle názoru odvolacího soudu je nepochybné,že státní podnik, jehož majetek byl privatizován, byl v úpadku ještě před datem účinnosti předmětné smlouvy, tj. před 1.7.1998, jak vyplývá z řady skutečností, zvláště z účetní a majetkové evidence, jakož i z dalších důkazů. Zakladatel proto neměl vydávat rozhodnutí o převodu příslušného majetku na F. n. m. ČR podle § 11 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tzv. („zákon o velké privatizaci“) a Fond neměl uzavírat smlouvu o prodeji privatizovaného majetku nabyvateli. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, jak shora uvedeno (ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání v celém rozsahu a s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a dále na dovolací důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel především namítá, že odvolací soud nezkoumal, zda byly splněny pojmové znaky a náležitosti úpadku. Objektivní skutečností je, že podmínky k podání návrhu na prohlášení konkursu nebyly státním podnikem ani zakladatelem shledány. Proto nedošlo k porušení zákona o konkursu a vyrovnání a nelze dovodit absolutní neplatnost velké privatizace. Odvolací soud navíc porušil ust. § 10 odst. 3 zákona o velké privatizaci. Podle názoru dovolatele odvolací soud neměl své rozhodnutí zakládat na pouhé hypotéze že k úpadku došlo a s majetkem nemohlo být nakládáno a tudíž konstatovat, co by se stalo, kdyby byl prohlášen konkurs, ale měl vycházet z faktického stavu věci. Tím byla neomezená možnost postupu v privatizaci podle zákona o velké privatizaci. Učiněná skutková zjištění neposkytují oporu pro opačnou úvahu odvolacího soudu. Dovolatel dále namítá, že soudem aplikované ustanovení § 4a odst. 1 ZKV se vztahuje k právnické osobě v úpadku, tedy ke státnímu podniku. Avšak následky jednání či opomenutí tohoto podniku nelze vztahovat na dlouhou řadu subjektů, které postupovaly v dobré víře v platnost a zákonnost postupu státního podniku. Práva a oprávněné zájmy těchto subjektů by proto měly být právním řádem chráněny, ať již jde o český stát jako vlastníka majetku, o Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR jako zakladatele, o vládu České republiky jako orgán rozhodující o privatizaci a o F. n. m. ČR jako orgán provádějící privatizaci. Dovolatel nepokládá za důvodné, aby Fond byl činěn odpovědným za jednání státního podniku, který není účastníkem řízení. Fond žádný úkon v rozporu s ust. § 39 obč. zák. neučinil a k podání návrhu na konkurs neměl oprávnění. Ostatně ani protiprávní jednání státního podniku nebylo v řízení prokázáno. Dovolatel má za to, že žalobcovo tvrzení, že návrh na konkurs měl být podán již v roce 1998, je účelové, protože žalobce sám tak neučinil do dnešního dne. Smlouva o prodeji privatizovaného majetku č. 246/98 nevylučovala zápornou hodnotu převáděného majetku (čl. IV./2) a kupující bez výhrad podepsal prohlášení v čl. VIII./1 smlouvy, že byl seznámen se stavem majetku a že dluhy převezme a uhradí mimo kupní cenu. Z účetní hodnoty majetku při převzetí byla nabyvateli známa záporná hodnota. Dovolatel dále uvádí, že příloha A ve spise prokazuje, že následné dluhy vznikaly špatným hospodařením žalobce. Ačkoli měl žalobce zaplatit k 31.10.1998 téměř 23 mil. Kč, nezaplatil nic a způsobil penále pro neplacení pojistného za období od 14.10. do 31.10.1998 ve výši téměř čtvrt milionu korun. K tomu přistupuje nevhodný koncepční záměr žalobce (příloha 01), který se projevil v dalším růstu zadluženosti (příloha Q1). Tvrzení žalobce o jeho nedostatečné informovanosti o stavu převáděného majetku vyvracejí skutečnosti, že žalobce byl personálně propojen se zpracovatelem konkurenčního privatizačního projektu, z něhož bylo po schválení privatizace vycházeno, dále samotný žalobce se přestěhoval do prostor ve zbytkovém státním podniku řadu měsíců před uzavřením smlouvy a konečně i v podepsané smlouvě žalobce výslovně prohlásil, že je se stavem převáděného majetku seznámen a také v zápise o předání majetku potvrdil převzetí dokladů k účetní závěrce a správnost této účetní závěrky. Pokud žalobce poukazuje na územní plán stanovící stavební uzávěru, tuto námitku nelze podle názoru žalovaného proti němu uplatnit, protože Fond podle § 7 odst. 1 zákona o velké privatizaci za vypracování privatizačního projektu neodpovídá. Ani závazná osnova pro vypracování privatizačního projektu neukládá ani Fondu ani zakladateli povinnost zjišťovat v územním plánu záměry, vztahující se k privatizovanému majetku, jak plyne z vyhlášky č. 324/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud pak byl pozemek č. 2230/4 v k.ú. M. uvažován stavebním úřadem pro výstavbu průmyslového charakteru a je pokládán za historický majetek města, na majetek nemohou být uplatněny nároky třetích osob, které nejsou rozhodnutím o privatizaci řešeny. Dovolatel žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. Navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). Jak vyplývá z odůvodnění i poučení v napadeném rozsudku postupoval odvolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001. Podle téhož znění proto postupoval i dovolací soud. Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž odvolací soud změnil svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně, ve věci samé. Dovolatel uplatňuje dva dovolací důvody, a i když se nesprávně odvolává na znění občanského soudního řádu po novele, provedené zákonem č. 30/2000 Sb., (s účinností od 1.1.2001), jde obsahově o důvody, které byly před cit. novelou zakotveny v ust. § 241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o. s. ř. Jako první důvod uplatňuje dovolatel, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění). Za skutkové zjiště