32 Odo 898/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 898/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2006 Spisová značka:32 Odo 898/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.898.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 898/2005-360 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně D. p. s., proti žalované M. h. f. P. P., o zaplacení částky 1,145.045,90 Kč se smluvní pokutou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 50/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2005, č. j. 15 Co 531, 532, 533/2004-339, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. května 2004, č. j. 16 C 50/2000-279, ve znění opravných usnesení ze dne 18. května 2004, č. j. 16 C 50/2000-290, a ze dne 23. září 2004, č. j. 16 C 50/2000-318, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 236.697,30 Kč od 28. ledna 1998 do 21. srpna 2000, částku 197.452,80 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení z téže částky od 22. srpna 2000 do 10. května 2004, částku 774.153,10 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 14. března 1998 do 10. května 2004, částku 121.556,74 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 19. března 1998 do 10. května 2004 a dále částku 12.638,80 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 17. dubna 1998 do 10. května 2004, a rovněž ho potvrdil ve výroku o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud dále odmítl odvolání žalované proti zamítavému výroku ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o zbývající části žaloby jednak co do částky 39.244,50 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,05 % z téže částky za každý den prodlení od 22. srpna 2000 do zaplacení, a dále co do další smluvní pokuty ve výši uvedené ve výroku rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení čtyř faktur v celkové výši 1,145.045,90 Kč jako ceny díla, které coby zhotovitel provedla pro žalovanou coby objednatele na základě vzájemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 2. července 1997. Žalovaná v řízení nezpochybňovala oprávněnost ani splatnost takto fakturovaných částek, bránila se však proti pohledávce žalobkyně existencí vlastní pohledávky ve výši 1,467.275, Kč ze smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s předáním dokončeného díla. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a po symetrické moderaci smluvních pokut sjednaných mezi účastnicemi, jejich limitaci okamžikem vyhlášení rozhodnutí a zápočtu pohledávek žalované vůči žalobkyni u jednotlivých fakturovaných částek, přiznal žalobkyni jistinu v celkové výši 1,105.801,30 Kč se smluvní pokutou ve výši specifikované ve výroku rozhodnutí a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v řízení obsáhlé dokazování zákonem stanoveným postupem a jím učiněná skutková zjištění jsou správná, přesvědčivá a zcela v kontextu s provedenými důkazy. Vytýkala-li mu proto odvolatelka (žalovaná) nesprávné hodnocení důkazů, nebyl tento odvolací důvod naplněn. Totéž platí podle odvolacího soudu i pro odvolací důvod nesprávného právního posouzení, jelikož soud prvního stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval i správnou právní normu a správně ji i vyložil. Jako nedůvodnou posoudil rovněž námitku odvolatelky o věcné nepříslušnosti soudu, který o věci rozhodl. V této souvislosti v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že věcná příslušnost soudu prvního stupně byla určena usnesením Krajského obchodního soudu v Praze, který vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu věcně příslušnému. Za stavu, kdy se proti tomuto rozhodnutí účastníci řízení neodvolali, je rozhodující názor soudu vyššího stupně. Dovodil-li proto soud prvního stupně, že byl tímto rozhodnutím ve smyslu § 104a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) i do budoucna vázán, žádného pochybení se podle odvolacího soudu nedopustil. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že odvolání žalované proti zamítavému výroku odmítl pro subjektivní nepřípustnost. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v dosud neřešené otázce, zda může účastník řízení úspěšně vznést námitku věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně až v odvolacím řízení za situace, kdy soudu prvního stupně věc postoupil z vlastní iniciativy (bez vznesení námitky nepříslušnosti kterýmkoliv účastníkem) odvolací soud a proti usnesení o takovém postoupení se žádný z účastníků řízení neodvolal. Podle přesvědčení dovolatelky takový postup možný je. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a zaujal k její námitce o věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně, kterou uplatnila v odvolacím řízení, stanovisko, že soud prvního stupně byl vázán usnesením odvolacího soudu o vyslovení své věcné nepříslušnosti a o postoupení věci soudu prvního stupně, právně pochybil při výkladu ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatelky se druhá věta citovaného ustanovení, která stanovuje vázanost soudu nižšího stupně usnesením soudu vyššího stupně, vztahuje pouze na případy, kdy soud vyššího stupně rozhoduje o věcné příslušnosti v situaci, kdy mu byla věc předložena soudem nižšího stupně poté, co tento soud vyslovil svou věcnou nepříslušnost. Jelikož o takový případ v souzené věci nešlo, soud prvního stupně nebyl usnesením odvolacího soudu o vyslovení jeho věcné nepříslušnosti vázán. To podle dovolatelky znamená, že uvedeným pravomocným usnesením odvolacího soudu otázka věcné příslušnosti nebyla definitivně vyřešena a soud prvního stupně byl povinen její splnění jako jedné z podmínek řízení zkoumat, což však neučinil. V další části dovolání dovolatelka vytýká soudu prvního stupně poskytnutí neoprávněných výhod žalobkyni, čímž porušil zákonnou zásadu rovnosti účastníků. Tohoto pochybení se podle jejího názoru dopustil soud tím, že pokračoval v řízení, aniž by žalobkyni vyměřil soudní poplatek z požadované smluvní pokuty (kterou žalobkyně v žalobě označila jako úrok z prodlení, tedy nesprávně jako příslušenství pohledávky) a dále že sám výši požadované smluvní pokuty stanovil. Neoprávněná výhoda žalobkyně, která spočívala podle vyjádření dovolatelky v umožnění pokračování v řízení bez zaplaceného soudního poplatku, mohla mít podle jejího mínění zásadní vliv na další průběh řízení, neboť žalobkyně kupříkladu nemusela být schopna vůbec soudní poplatek zaplatit a řízení by pak muselo být zastaveno. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle vyjádření žalobkyně postupovaly soudy obou stupňů při posuzování věcné příslušnosti v souladu s ustanovením § 104a o. s. ř. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a proto se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. S názorem dovolatelky o nemožnosti izolovaně použít druhou větu ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. nesouhlasí, pokládá ho za účelový, který nemá oporu v zákoně. Žalobkyně snáší argumenty na podporu opačného názoru, že o věcné příslušnosti bylo usnesením odvolacího soudu pravomocně rozhodnuto, takže její vícenásobný přezkum není možný. Žalobkyně oponuje argumentačně i dalším námitkám dovolatelky, přičemž navrhuje, aby v případě posouzení dovolání (podaného z důvodu tvrzené věcné nepříslušnosti soudu, o které bylo rozhodnuto samostatným usnesením, které nabylo právní moci z důvodu marného uplynutí odvolací lhůty) jako přípustného, o čemž má pochyb, dovolací soud dovolání žalované zamítl. Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v soul