33 Cdo 1167/2013 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1167/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, proti žalované Smilkov a.s., se sídlem ve Smilkově 26, okres Benešov (identifikační číslo osoby 46357432), zastoupené Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, o 106.584,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 205 C 4/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, č.j. 27 Co 619/2012-113, takto : Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, č.j. 27 Co 619/2012-113, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 8. 2012, č.j. 205 C 4/2012-85, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Benešově vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 13. 8. 2012, č.j. 205 C 4/2012-85, kterým Okresní soud v Benešově zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci Ministerstvu životního prostředí jako příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/); ve výroku o nákladech řízení usnesení soudu prvního stupně změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/2001 Sb.“), je podle odvolacího soudu veřejnoprávním řízením vykonávaným příslušným správním úřadem. Pohledávka úřadu (státu) na náhradu jím placených nákladů řízení vynaložených v tzv. procesu EIA vůči oznamovateli, je veřejnoprávní povahy, a proto o povinnosti oznamovatele rozhoduje úřad (v projednávaném případě Ministerstvo životního prostředí), neboť jde o součást výkonu pravomoci vést určité řízení svěřené správnímu orgánu. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž namítla nesprávnost posouzení otázky pravomoci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Refundace odměny, kterou žalobkyně zaplatila v souladu se smlouvou zpracovateli posudku podle jím vystavené faktury, představuje soukromoprávní rovinu zákona č. 100/2001 Sb., jinak řečeno, závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou (oznamovatelem) je občanskoprávní povahy. Částku rovnající se výši odměny zaplacené zpracovateli posudku nelze pokládat za náklady řízení a nelze o ní rozhodovat analogicky podle § 79 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). „Proces EIA“ není podřízen správnímu řádu, není zakončován rozhodnutím správního úřadu; jeho výstupem je stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (§ 10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb.). Skončí-li proces dříve, je tato skutečnost oznamována dotčeným subjektům pouhým dopisem. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání – přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – je i důvodné. Pravomoc je jednou z tzv. podmínek řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.); k tomu, zda je dána pravomoc soudů, přihlíží soud z úřední povinnosti v každém stadiu řízení. Nedostatek pravomoci není odstranitelný a je-li zjištěn, postupuje soud podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení § 7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. V projednávané věci uplatnila žalobkyně právo na úhradu částky, již zaplatila jako odměnu zpracovateli posudku v procesu posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. procesu EIA) záměru „Bioplynová stanice Smilkov“, který oznámila žalovaná (§ 18 odst. 1, věty první, odst. 3, věty druhé a třetí, zákona č. 100/2001 Sb.). Na žádost oznamovatele (žalované) ukončila žalobkyně proces posuzování vlivů uvedeného záměru na životní prostředí (§ 23 odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb.), a to po vypracování a rozeslání posudku (před veřejným projednáním). Podle ustanovení § 18 odst. 1, věty první, zákona č. 100/2001 Sb. náklady spojené s posuzováním vlivů záměrů na životní prostředí, s výjimkou nákladů spojených s veřejným projednáním a zveřejňováním, hradí oznamovatel. Podle ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. náleží zpracovateli posudku za zpracování posudku odměna stanovená podle obchodního zákoníku, kterou mu uhradí příslušný úřad na podkladě smlouvy uzavřené podle § 9 odst. 1. Příslušný úřad vyúčtuje částku, která se rovná výši odměny uhrazené zpracovateli posudku, do 15 dnů po uplynutí lhůty pro vyjádření k posudku k úhradě oznamovateli. Oznamovatel je povinen vyúčtovanou částku zaplatit příslušnému úřadu do 10 dnů ode dne obdržení vyúčtování jako součást nákladů posuzování uvedených v odstavci 1. Pokud vyúčtovanou částku oznamovatel v uvedené lhůtě nezaplatí, příslušný úřad stanovisko podle § 10 nevydá; v takovém případě může příslušný úřad vydat stanovisko až po zaplacení vyúčtované částky. Prodlení z důvodu nezaplacení vyúčtované částky oznamovatelem se nezapočítává do lhůty stanovené v § 10 odst. 1 a 2. Občanský zákoník vychází z teoretického kritéria vymezení občanskoprávních vztahů, podle kterého v občanskoprávních vztazích žádný z jejich subjektů nevystupuje – na rozdíl od vztahů veřejnoprávních – v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci. V důsledku toho se jako ústřední princip ovládající oblast občanskoprávních vztahů prosazuje zásada rovného právního postavení jejich subjektů, tedy jak fyzických, tak právnických osob, včetně státu, který má v občanskoprávních vztazích postavení jako kterákoli jiná právnická osoba (srov. § 2 odst. 1, § 21 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy jsou založeny na právní rovnosti účastníků, jejichž práva a povinnosti vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu autonomie vůle. Naproti tomu vztahy veřejnoprávní jsou založeny na právním postavení nerovném, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů autoritativně, tj. rozhodnutí těchto orgánů nejsou na vůli subjektů závislá (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 622/2005, rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2009 pod č. 50, usnesení Ústavního soudu z 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, nález Ústavního soudu z 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, nález Ústavního soudu z 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, usnesení Ústavního soudu z 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93). Právě posledně uvedené usnesení definuje veřejnou moc jako takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. S odvolacím soudem se lze ztotožnit v tom, že posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví, které je předmětem úpravy provedené zákonem č. 100/2001 Sb., je veřejnoprávním řízením vykonávaným příslušným orgánem státní správy (viz § 1, § 2, § 20 a násl. cit. zákona). Ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. uvádí, že účelem posuzování, tj. procesu označovaného jako EIA (Environmental Impact Assessment), je získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů, a přispět tak k udržitelnému rozvoji společnosti; tento podklad pak slouží pro potřeby dalších řízení podle zvláštních právních předpisů. K povaze procesu EIA se při řešení otázky přezkoumatelnosti stanoviska vydaného podle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. ve správním soudnictví vyjádřil i Ústavní soud. Vysvětlil, že smyslem a účelem systému EIA je vybrat variantu řešení, které je z ekologického hlediska nejvhodnější, přičemž koncep