33 Cdo 1227/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1227/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1227/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1227.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Břemeno důkazní Dotčené předpisy:§ 2054 o. z. § 2390 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1227/2025-517 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce M. E., zastoupeného JUDr. Ing Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Ve Skalách 2597/2, proti žalované P. Z., o zaplacení 420 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 194/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 1. 2025, č. j. 54 Co 156/2024-456, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 1 214 266,38 Kč s tím, že tato částka sestává ze 787 592 Kč (část výnosu z prodeje nemovitostí nabytých účastníky od rodiny žalobce), 283 055,38 Kč (zápůjčka žalobce žalované ve výši nedoplatku jistiny prvního úvěru k 22. 2. 2022) a 158 619 Kč (zápůjčka žalobce žalované ve výši poloviny nedoplatku druhého úvěru k 22. 2. 2022 po odečtu žalobkyní již splacených 29 700 Kč); od součtu uvedených částek žalobce odečetl 15 000 Kč za společně zakoupenou elektroniku, kterou si ponechal. Při jednání soudu dne 11. 4. 2023 vzal žalobce žalobu zpět co do 58 374,38 Kč s příslušenstvím. Nově se domáhal částky 1 143 892 Kč složené z nesplacené zápůjčky ve výši 420 300 Kč a z částky 735 592 Kč (tj. poloviny nákladů společné dovolené na Bali /25 000 Kč/, poloviny výnosu z prodeje nemovitostí /1 576 700 Kč/ poníženého o vratku kupních cen /504 000 Kč/, poplatky a daň z příjmu hrazené žalovanou /322 108 Kč/ a o cenu movitých věcí, které si ponechal /52 000 Kč/). Vrácení zápůjčky, kterou žalované poskytl z jím čerpaného z úvěru ve výši 500 000 Kč, již nepožadoval. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 C 194/2022-375, výrokem I řízení co do 70 374,38 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27. 2. 2022 do zaplacení zastavil, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 420 300 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27. 2. 2022 do zaplacení, výrokem III žalobu co do 723 592 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27. 2. 2022 do zaplacení zamítl a výroky IV a V rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali oba účastníci řízení. Žalobce vzal své odvolání podáním ze dne 19. 5. 2024 zpět. Odvolání žalované směřovalo proti výroku II a akcesorickým výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Brně – pobočka Jihlava (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 54 Co 156/2024-456, odvolání žalobce odmítl, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu o zaplacení 420 300 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 27. 2. 2022 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Protože na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z žaloby se dostatečně nepodávají skutková tvrzení o existenci a obsahu žalobcem tvrzeného závazku ze zápůjčky, pokusil se odvolací soud tento nedostatek žaloby odstranit jednak písemnou výzvou ze dne 4. 10. 2024 a poté při jednání dne 15. 1. 2025, avšak neúspěšně. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o existenci smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi stranami, natožpak břemeno tvrzení ohledně jejího obsahu a vymezení povinností žalované v jakém rozsahu a v jaké lhůtě splatnosti má údajně poskytnutou zápůjčku vrátit. Vyšel přitom z následujících skutkových zjištění. Dne 29. 8. 2016 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost Yoga concept s. r. o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla a je doposud žalovaná. Předmětem činnosti této společnosti byl prodej cvičebních pomůcek pro jógu v provozovně v Trutnově, případně prostřednictvím internetového obchodu. Žalobce se na chodu společnosti žalované spolupodílel nejprve neformálně tím, že pomáhal obsluhovat účetní software, posléze se stal zaměstnancem společnosti a za svou práci inkasoval minimální mzdu; souběžně vykonával i další zaměstnání. Dne 2. 9. 2017 žalobce uzavřel s Raiffeisen stavební spořitelnou a. s. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, dodatek ke smlouvě o stavebním spoření a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které mu byl poskytnut překlenovací úvěr ve výši 450 000 Kč, přičemž se jako dlužník zavázal splácet úvěr v jeho překlenovací fázi splátkami ve výši 1 950 Kč měsíčně a současně ukládat na účet stavebního spoření měsíčně vklady ve výši 1 350 Kč (v součtu tedy platit 3 300 Kč měsíčně). Ve dnech 18. 9., 21. 9., 3. 10. a 4. 10. 2017 odešly na bankovní účet žalované č. 230539335/0300 čtyři platby po 100 000 Kč a dne 5. 10. 2017 pak dalších 25 000 Kč. V hotovosti žalobce žalované předal 10 000 Kč a 15 000 Kč (celkem tedy 25 000 Kč), které vyzvedl ze svého účtu 7. 10. a 10. 10. 2017. V letech 2017 až 2020 žili účastníci v partnerském vztahu a spolu se synem žalované vedli společnou (rodinnou) domácnost, přičemž žalovaná spravovala společné finance. Poté, co v roce 2017 strávili měsíc dovolené v Indonésii na ostrově Bali, se účastníci rozhodli pro společný podnikatelský záměr provozování cestovní kanceláře, která by nabízela podnájem v objektu na Bali, který si za tím účelem pronajali. Založili proto dne 15. 10. 2019 společnost LiveBali s. r. o. a stali se jejími rovnodílnými společníky. Uvedená společnost nezačala žádnou činnost fakticky vyvíjet, neboť fakturace podnájmu probíhala prostřednictvím společnosti Yoga concept s. r. o. Po propuknutí pandemie nemoci Covid – 19 a zavedení restriktivních opatření stran omezení pohybu osob v roce 2020 podnikatelský záměr účastníků zkrachoval a investice vložená do dlouhodobého pronájmu objektu na Bali se nevrátila (objekt nebylo možno třetím osobám dále nabízet do podnájmu). Ve dnech 19. 12. 2020, 12. 1. 2021, 17. 2. 2021, 18. 3. 2021, 18. 4. 2021, 18. 5. 2021, 18. 6. 2021, 18. 7. 2021 a 31. 8. 2021 poukázala žalovaná na bankovní účet žalobce č. 250050027/5500 celkem 9 plateb po 3 300 Kč; každou z nich (vyjma první platby) doprovodila zprávou pro příjemce ve znění: „splatka pujcky“. S tím, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o existenci smlouvy o zápůjčce (§ 2390 o. z.) uzavřené mezi stranami, natožpak břemeno tvrzení ohledně jejího obsahu a vymezení povinností žalované v jakém rozsahu a v jaké lhůtě splatnosti má údajně poskytnutou zápůjčku vrátit, neshledal odvolací soud požadavek žalobce na zaplacení částky 420 300 Kč (s příslušenstvím) z titulu zápůjčky po právu. Dále pak uzavřel, že žalobci nepřísluší zaplacení této částky ani titulem bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., jelikož žalovaná (jež sice přijetí částky, kterou žalobce získal úvěrem od Raiffeisen stavební spořitelny a. s., nezpochybnila), v průběhu řízení vznesla důvodně námitku promlčení ve smyslu § 609 o. z. ve spojení s § 619 o. z. a § 629 o. z. Závěry o promlčení podpořil odkazem na rozsudek ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k ustálené rozhodovací praxi zabývající se výkladem obdobných ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a § 563 obč. zák. (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněný pod číslem 28/1984 Sb. rozh.)., podle které není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl (v intencích ustanovení § 78 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991) dlužníka o splnění požádat a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat (srov. § 101 obč. zák.). Počátek běhu promlčecí doby se tudíž v těchto případech nepřipínal ke dni následujícímu po dni, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (ke dni splatnosti pohledávky), nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat. V kontextu nyní posuzovaného případu počátek běhu promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení připadl