33 Cdo 1390/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1390/2025-255 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Janem Šulou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o 22 900 EUR a 2 000 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 405/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 23 Co 187/2024-231, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 539,90 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jana Šuly, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 22 900 EUR a 2 000 USD z titulu bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 35 C 405/2023-168, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 22 900 EUR a 2 000 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z těchto částek od 6. 6. 2023 do zaplacení, zamítl žalobu co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částek 22 900 EUR a 2 000 USD od 4. 6. 2023 do 5. 6. 2023 a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 23 Co 187/2023-231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je podnikatelem v oboru chovu koní. V jeho stájích byl ustájen kůň Conpara, jehož formálním vlastníkem byla Kroma Úvaly spol. s r.o., jejímž společníkem a jednatelem je žalovaný. Jako faktický vlastník koně vystupovala A. C., tehdejší partnerka žalobce. Žalobce měl zájem o směnu devizových finančních prostředků za české koruny v co nejvýhodnějším kurzu, případně i od žalovaného, a tato možnost byla mezi účastníky řešena, zejména prostřednictvím SMS zpráv. Dne 30. 3. 2023 poukázal žalobce na bankovní účet žalovaného 22 900 EUR a dne 11. 4. 2023 obnos 2 000 USD; učinil tak poté, co se s žalovaným prostřednictvím A. C. dohodl, že mu za poskytnuté devizové prostředky zaplatí celkem 605 000 Kč. Žalovaný žalobci částku 605 000 Kč nezaplatil. Soudy neuvěřily obrannému tvrzení žalovaného, že devizové prostředky byly určeny A. C. a jeho bankovní účet byl pouze platebním místem; toto tvrzení odporuje obsahu SMS zpráv a e-mailové komunikaci mezi všemi třemi zúčastněnými osobami. Platby v celkové výši 380 000 Kč, které žalobci předala A. C., souvisely s ustájením koně, nejednalo se o částečnou úhradu částky 605 000 Kč, kterou měl inkasovat žalobce od žalovaného v souvislosti se směnou peněz. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dvě kupní smlouvy podle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž obsahem byl závazek žalobce prodat žalovanému 22 900 EUR a 2 000 USD a závazek žalovaného uhradit žalobci za tyto prostředky 605 000 Kč. Uzavřel, že nezpochybněnými platbami 22 900 EUR a 2 000 USD se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil podle § 2991 a násl. o. z., neboť mu byly žalobcem plněny bez právního důvodu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tak, že se odvolací soud „při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí „je překvapivé, když postupoval v rozporu s aktuálními postupy, které jsou kladeny na odvolací řízení aktuální judikaturou, aby se překvapivosti předešlo“. Je přesvědčen, že to ho opravňuje k tomu, aby se „dotkl i skutkových závěrů soudů obou stupňů“. Oproti odvolacímu soudu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 4279/2016 prosazuje, že poukázal-li žalobce devizové prostředky na jeho bankovní účet, šlo pouze o platební místo určené A. C., se kterou byl žalobce ve smluvním vztahu. On sám v žádném smluvním vztahu s žalobcem nebyl, ani se na úkor žalobce neobohatil. Byl přesvědčen, že neprokáže-li žalobce, že s ním byl ve smluvním vztahu ohledně směny, nemůže být žaloba úspěšná; v tomto směru byla také protistrana soudem prvního stupně poučena podle § 118a o. s. ř. On sám pak byl soudem poučen pouze v tom směru, aby doplnil svá obranná tvrzení a navrhl důkazy k tomu, na základě jaké konkrétní skutečnosti byly finanční prostředky žalobcem poukázány na jeho bankovní účet a z jakého důvodu si je na účtu ponechal a aby uvedl údaje ke vztahu žalobce a A. C. a k případnému zaplacení částky 605 000 Kč žalobci. Přestože v tomto směru tvrzení a důkazy uvedl, nebyl v řízení úspěšný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, neboť jeho podstatou je zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. O překvapivosti rozhodnutí nelze hovořit, protože se právní zástupce žalovaného účastnil každého jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky - založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. To dovolatel pomíjí, jestliže oproti odvolacímu soudu prosazuje, že se na úkor žalobce nikterak neobohatil, neboť poukázal-li žalobce devizové prostředky na jeho bankovní účet, šlo pouze o platební místo určené A. C., se níž byl žalobce ve smluvním vztahu. Odkaz dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, v němž se Nejvyšší soud v době, kdy občanský soudní řád připouštěl možnost zpochybnit skutková zjištění soudů, vyjadřoval k otázce dokazování, je bezcenný. Přípustnost dovolání nejsou sto založit ani výhrady dovolatele k hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze