33 Cdo 1397/2023 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1397/2023-229 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované M. B., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení částky 32.985,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 58/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2021, č. j. 27 Co 323/2020-161, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.291,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 12 C 58/2020-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na jistině 28.422,17 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 4.563,- Kč. Zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 8. 9. 2015, č. 9100952808, se žalobkyně zavázala poskytnut žalované finanční prostředky ve výši 83.000,- Kč, žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.246,- Kč, s tím, že celkově žalobkyni zaplatí 188.856,- Kč, výpůjční úroková sazba ročně představovala 86,98% a roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 86,97%. Rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Martinem Týle dne 16. 11. 2016, č. j. 101 Rozh 6304/2016-7, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 188.169,08 Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokutou za každý den prodlení se zaplacením částky 146.885,08 Kč. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 9. 2019, č. j. 34 EXE 2106/2017-103, byla zastavena exekuce vedená na majetek povinné (žalované) podle shora citovaného rozhodčího nálezu. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 323/2019-219. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované výpisem z registru SOLUS ze dne 8. 9. 2015, z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu ze dne 3. 9. 2015, z potvrzení mBank S.A. ze dne 4. 9. 2015, z výpisu z běžného účtu za období od 4. 8. 2015 do 4. 9. 2015, a z listiny vyhotovené žalobkyní, označené ze „hodnocení klienta“. Podle těchto listin měsíční výdaje žalované představují 13.100,- Kč a její volné zdroje činí 8.900,- Kč měsíčně. Přestože soud prvního stupně dospěl k závěru, že k ujednáním o úrocích nelze přihlédnut (§ 1813 a § 1815 o. z.), dovodil, že tato okolnost nepůsobí neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Podle soudu prvního stupně úvěruschopnost žalované byla ověřována nejen na základě jí poskytnutých údajů (viz „hodnocení klienta“), ale žalobkyně prověřovala její tvrzení ze shora uvedených listin. Z tohoto důvodu o úvěruschopnosti žalované nebyly pochyby. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 27 Co 323/2020-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z bodu 10 čestného prohlášení žalované a z bodu 10. 1. smlouvy o revolvingovém úvěru, z výpisu z nebankovního registru klientských informací a z registru SOLUS, z potvrzení o povolení k inkasu, z výpisu z účtu žalované ze dne 4. 9. 2015 a za dobu od 15. 6. 2015 do 1. 9. 2015, z výplatního lístku za měsíc červenec 2015, z potvrzení zaměstnavatele ze dne 3. 9. 2015, z formuláře „hodnocení klienta“ ke smlouvě o úvěru se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k námitce neplatnosti smlouvy o úvěru a (ne)prověření úvěruschopnosti žalované. S ohledem na odvolací argumentaci žalované dodal, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou, přičemž nepřehlédl výši dohodnutých úroků z pohledu § 1813 a § 1815 o. z., která s odkazem na § 574, § 576 a § 577 o. z. nepůsobí neplatnost právního jednání jako celku. Zdůraznil, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 9. 2019, č. j. 34 EXE 2106/2017-103, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 18 Co 323/2019-219, byla exekuce na majetek žalované (povinné) zastavena z důvodu netransparentnosti výběru rozhodce. Zbývající právní úvahy odvolacího soudu představují tzv. obiter dictum v situaci, kdy určujícím důvodem pro zastavení exekuce byl nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález, jenž by byl titulem k výkonu rozhodnutí (k exekuci). Podle odvolacího soudu se z dokazování podává, že žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřovala majetkové poměry žalované, a nebylo pochyb o její způsobilosti poskytnutý úvěr splatit. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, · při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. jde o otázku v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešenou, zda A. se příčí dobrým mravům úvěrová smlouva s úrokem 86,98 % p. a. sjednaná v září 2015 při poskytnutí jistiny 83.000 Kč mezi spotřebitelem a úvěrujícím podnikatelem obsahující ujednání o smluvní pokutě 134.032,- Kč ročně, B. je nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže soud při rozhodování o odvolání žalované nepřihlédne ke skutečnostem a důkazům, které v řízení uplatňovala? · které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny - zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka stačí pouze ověření jeho příjmů a již nikoliv jeho výdajů, - zda je absolutně neplatná úvěrová smlouva, jestliže věřitel „s odbornou péčí“ neposoudil úvěruschopnost dlužníka, - zda „absentuje-li v případě úvěru platně uzavřená smlouva, má dlužník povinnost plnit úroky a smluvní pokutu“, - zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu v situaci, kdy soud „rozhodne na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od své předchozí rozhodovací praxe, aniž by své odchýlení odůvodnil.“ Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3307/2021, Nejvyšší soud dovolání odmítl. Zdůraznil, že přípustnost dovolání nezakládá výtka dovolatelky, že odvolací soud nezjišťoval okolnosti významné pro poměření výše úrokové sazby (86,98 % p. a.) korektivem dobrých mravů. Tímto argumentem dovolatelka totiž odvolacímu soudu vytýkala, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Totéž platí i o její námitce, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, pokud se chtěl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Jde však o námitky týkající se vad řízení, k nímž dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání neshledal Nejvyšší soud přípustným ani pro řešení otázky, zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka stačí pouze ověření jeho příjmů a již nikoliv jeho výdajů, neboť její řešení stavěla dovolatelka na vlastním skutkovém závěru, což je v rozporu se skutkovými závěry odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně). Jinými slovy řečeno, žalovaná řešení této právní otázky založila na vlastní skutkové verzi, tj. procesně neregulérním způsobem. Shora uvedené platí i pro dovolatelkou předestřenou právní otázku, že žalobkyně neposoudila „s odbornou péčí“ její úvěruschopnost; i touto otázkou se odvolací soud řádně zabýval (srovnej odst. 1 str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Předložila-li dovolatelka dovolacímu přezkumu právní otázku, zda má dlužník povinnost plnit na úroky a smluvní pokutu, není-li smlouva o úvěru platná, pak záměrně přehlídla, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o platnosti úvěrové smlouvy s výjimkou ujednání o úrocích, k nimž v souladu s § 1813 a § 1815 o. z. nepřihlédl. Ústavní soud ke stížnosti žalované (stěžovatelky) nálezem ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 450/23, konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 33 Cdo 3307/2021-219, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), a usnesení Nejvyššího soudu zrušil (výrok II.); ve zbytku ústavní stížnost odmítl (výrok III.). V prvé řadě se vymezil vůči těm částem ústavní stížnosti, jimiž žalovaná (stěžovatelka) namítala, že a) nebyl-li rozhodčí nález zrušen postupem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení má stále účinky pravomocného rozhodnutí a vytváří tak překážku věci rozhodnuté, neboť obsahově odpovídá důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ze spisu ani z podání žalované přitom není zřejmé, že by taková žaloba byla podána. Proto je tato