33 Cdo 1405/2019 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1405/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2021 Spisová značka:33 Cdo 1405/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1405.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák. § 76 odst. 3 předpisu č. 458/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1405/2019-191 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad, se sídlem v Rajhradě, Klášterní Dvůr 932, identifikační číslo 29193818, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované Tokad, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo 28549121, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 380.083,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 47/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeného do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 30. 1. 2015, se žalobce domáhá zaplacení částky 380.083,30 Kč s úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení s odůvodněním, že tato částka představuje rozdíl mezi dohodnutou cenou tepelné energie podle smlouvy o dodávce energie ze dne 16. 6. 2009 č. 1/2009 se sazbou 525,- Kč/GJ, a částkou účtovanou žalovanou pro rok 2011 ve výši 768,- Kč/GJ. Jelikož žalobce tak na zálohách zaplatil více oproti původně dohodnuté ceně energií, vzniklý rozdíl požaduje vrátit. Rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 7 C 47/2015-70, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 6. 2009 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o dodávce tepelné energie č. 1/2009, kterou se žalovaná zavázala dodávat odběrateli tepelnou energii za cenu 525,- Kč/GJ (v odůvodnění rozsudku chybně uvedeno „252,- Kč/GJ“), která měla být „podle cenové doložky“ cenou předběžnou. Smlouva měla platit od 16. 6. 2009 do 31. 12. 2024. Z faktury č. 7/2012 plyne, že za období roku 2011 bylo odebráno teplo v rozsahu 1.564 GJ, což při ceně 768,- Kč/GJ představuje 1.201.183,30 Kč a na zálohách žalobce zaplatil 1.320.000,- Kč. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 9 EC 386/2011 soud prvního stupně zjistil, že mezi týmiž účastníky probíhalo řízení o vrácení částky 526.846,63 Kč podle stejné smlouvy o dodávce tepla za rok 2010, kdy žalovaná oproti smluvnímu ujednání o výši ceny jednotkové tepelné energie místo částky 525,- Kč/GJ účtovala žalobci 563,80 Kč/GJ, a proto žalobce za uvedené období roku 2010 přeplatil na zálohách 526.846,63 Kč. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, obvodní soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna jednostranně zvýšit cenu za dodávku tepla. Jestliže žalobce zaplatil vyšší cenu, došlo na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., a tento majetkový prospěch musí být podle § 456 obč. zák. vydán tomu, na jehož úkor byl získán. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že nesjednali-li si účastníci zvýšení ceny tepla, neměla žalovaná právo cenu zvýšit a je tak povinna bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná skutečně neměla právo zvýšit jednostranně cenu dodávané energie, ale pro jí vznesenou námitku promlčení nelze žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat. Dozvěděl-li se žalobce z faktury č. 7/2012, že došlo k nesprávnému vyúčtování, začala běžet dvouletá promlčecí doba dnem 23. 2. 2012 a uplynula dne 23. 2. 2014. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s jeho závěrem o neurčitosti a tedy neplatnosti ustanovení čl. III. přílohy č. 1 smlouvy o dodávce tepelné energie („Cenová doložka“). Dovodil, že se účastníci platně dohodli, že sjednaná cena tepelné energie je cenou předběžnou a může být měněna v závislosti na dodaném množství tepelné energie, což odpovídá postupům Energetického regulačního úřadu vyjádřeným v jeho cenových rozhodnutích. Odvolací soud nepřehlédl, že dohodnutá cena měla platit jen pro rok 2009. Zdůraznil, že neplatnost smluvního ujednání umožňujícího dodavateli jednostranné zvyšování dříve sjednané ceny, s odkazem na § 56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb. (viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, jen ve vztahu ke spotřebitelům, což však nedopadá do poměrů nyní souzené věci. Jelikož žalobce splnil svou smluvní povinnost a zaplatil fakturu č. 7/2012, nemohlo dojít na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení, a žalobci nevzniklo právo na jeho vydání. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, neboť podle jeho přesvědčení „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil … Právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu nejen s právním posouzením soudu prvního stupně, ale i s dřívějším rozhodnutím Městského soudu v Praze ve skutkově zcela shodné věci, ve které bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 20/2015, v níž podala žalovaná dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.“ Po rozsáhlé rekapitulaci skutkového stavu věci dovolatel – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§ 42 odst. 1 o. s. ř.) - v otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, neboť vztah ze smlouvy o dodávce tepelné energie č. 1/2009 mezi žalobcem, který je co do právní formy společenstvím vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“), a žalovanou, je vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Žalobce je sice právnickou osobou, avšak při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Společenství vlastníků je specifickým právním subjektem, jehož existence není spojena s tvorbou zisku. V době uzavírání smlouvy (16. 6. 2009) byly za spotřebitele považovány jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. I přesto, že změnou zákona s účinností od 1. 8. 2010 došlo k omezení okruhu osob považovaných za spotřebitele v tom směru, že do budoucna jím může být pouze osoba fyzická, je SVJ natolik specifickým subjektem práva, že je na něj nutno nadále pohlížet jako na spotřebitele. Je proto vyloučeno jednostranné zvyšování cen tepla dodavatelem (žalovanou) vůči žalobci jako spotřebiteli. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5152/2016 dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost. Ve vztahu k dovoláním předestřené otázce možnosti jednostranného zvýšení ceny tepelné energie uzavřel, že odvolací soud se při řešení této otázky nemohl odchýlit od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, neboť tyto na nyní souzenou věc nedopadají. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že podle § 56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), „je nepřípustné ujednání, které dodavatele opravňuje ke zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena.“ V situaci, kdy podle smlouvy bylo odběrateli znemožněno smlouvu vypovědět v době, kdy mu byly dodávky poskytovány a kdy došlo k jednostrannému zvýšení ceny, shledal Nejvyšší soud ujednání o možnosti jednostranného zvyšování ceny neplatným pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 3 písm. i) obč. zák., podmiňujícím platnost možností spotřebitele (odběratele) od smlouvy odstoupit. Pro závěr, zda byl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. bylo určující, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nosným důvodem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, tzn., zda měl žalobce v nyní souzené věci ve vztahu s žalovanou postavení spotřebitele. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení § 52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010 zdůraznil, že za spotřebitele byla považována osoba, která při uzavírán