33 Cdo 1457/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1457/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2022 Spisová značka:33 Cdo 1457/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1457.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1457/2022-748 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně GUMOTEX, akciová společnost, se sídlem v Břeclavi, Mládežnická 3062/3A, identifikační číslo osoby 163 55 407, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 1007/14, proti žalované TP Holding, a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Křemencova 182/15, identifikační číslo osoby 266 94 336 (právní nástupkyně dříve žalované Chateau d’Austerlitz, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 5, Slivenci, K Austisu 680, identifikační číslo osoby 447 96 587), zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení 5.506.050,- Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 107/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 162/2020-710, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 37.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Vodáka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 26 Cm 107/2009-671, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 5.506.050,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 5. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 9. 2014, č. j. 26 Cm 107/2009-270, Vrchní soud v Praze usnesením ze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 1 Cmo 206/2014-329, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 162/2020-710, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 5.506.050,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Žalovaná do řízení vstoupila jako právní nástupce dříve žalované Chateau d’Austerlitz, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 5, Slivenci, K Austisu 680, identifikační číslo osoby 447 96 587, na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 26 Cm 107/2009-734. Původně byla žalována společnost TP CENTRAL a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 609/27, identifikační číslo osoby 273 77 962, jejímž procesním nástupcem se podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 26 Cm 107/2009-100, stala společnost Chateau d’Austerlitz, spol. s. r. o. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání zejména „z důvodu zjevně protiústavního postupu odvolacího soudu“, kterým „porušil její právo na spravedlivý proces“, neboť napadené rozhodnutí je „v příkrém rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty, principem předvídatelnosti soudního rozhodování a zásadou zákazu překvapivého rozhodnutí“. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16-1) i Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a nepředvídatelné. Odvolací soud totiž dospěl na základě důkazů, které provedl a vyhodnotil soud prvního stupně, k odlišným skutkovým závěrům, na jejichž základě věc právně posoudil jinak než soud prvního stupně, aniž jí umožnil, aby se k jeho názorům vyjádřila. Dovolatelka s připomenutím rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2196/2009, zpochybňuje zejména důkazní hodnotu listiny - dopisu Komerční banky, a. s. z 3. 12. 2008 a vytýká odvolacímu soudu, že skutkové zjištění, které z něj učinil, a k němuž neměla možnost náležitě se vyjádřit, je v rozporu s § 122, § 132, § 211 a § 231 občanského soudního řádu. Za nepodložené a nedostatečně zdůvodněné ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, označuje závěry, které odvolací soud učinil ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Miluše Urbanové a z ujednání smlouvy o prodeji části podniku a jejího dodatku č. 1, že si strany smluvně ujednaly, že pro vymezení rozsahu práv a povinností, které se převádějí na žalobkyni v postavení kupující (a tedy pro určení výše kupní ceny), je rozhodující stav vycházející z mimořádné inventury provedené v období od 1. 9. do 23. 9. 2008, zachycený v protokolu o předání části podniku z 23. 9. 2008. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že úmyslem smluvních stran nebylo modifikovat zákonný nárok na slevu z kupní ceny odchylně od § 486 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obch. zák.“), a v této souvislosti viní odvolací soud, že se při zjišťování, jaká byla vůle stran smlouvy o prodeji části podniku odchýlil od závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/1997, příp. od rozsudků ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2730/2007. Prosazuje, že její vědomost (resp. nevědomost) o existenci rámcové smlouvy o podnikání na finančním trhu měla být podle smluvních ujednání posuzována k okamžiku účinnosti smlouvy o převodu části podniku, tj. podle čl. 17 odst. 17.2 smlouvy k 1. 9. 2008, nikoliv k okamžiku fyzického předání části podniku po provedené inventuře k 23. 9. 2008. Nesouhlasí ani s tím, že se dozvěděla o existenci rámcové smlouvy z e-mailu P. P. z 5. 9. 2008 nebo z e-mailu J. R. z 15. 9. 2008 nebo přímo z dílčího zápisu o předání z 23. 9. 2008. Zdůrazňuje přitom, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, lze přípustnost dovolání vymezit nejen odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu a že „s ohledem na protiústavnost postupu odvolacího soudu“ lze mít za to, že ve vztahu k její dovolací argumentaci byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16). Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně z důvodu zjevné bezdůvodnosti odmítl, případně zamítl. Nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a nepředvídatelné, a že odvolací soud porušil ústavní práva žalobkyně, která v dovolání ve skutečnosti neformuluje žádné právní otázky, významné z hlediska naplnění některého z kritérií přípustnosti dovolání, nýbrž pouze zpochybňuje skutková zjištění o obsahu smlouvy o prodeji části podniku. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně v něm nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu a všechny své dovolací námitky směřuje proti správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, případně že odvolacímu soudu vytýká vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z něhož odvolací soud vycházel a zkoumá přípustnost dovolání zásadně na základě konfrontace namí