33 Cdo 1500/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1500/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2022 Spisová značka:33 Cdo 1500/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1500.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Právní úkony Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 555 odst. 1 o. z. § 19 předpisu č. 77/2002 Sb. § 16 odst. 3 předpisu č. 77/1997 Sb. § 1797 o. z. § 580 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1500/2022-1073 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Správy železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7 (identifikační číslo 709 94 234), zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované BÖGL a KRÝSL, k. s., se sídlem v Dobřanech, Dvořákova 998 (identifikační číslo 263 74 919), zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, o 17.502.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 10/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, t a k t o: I. Dovolání proti rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, jímž Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 10. 5. 2021, č. j. 28 C 10/2018-755, ve spojení s usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 C 10/2018-771, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované zaplatit žalobkyni 16.154.400 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 9. 10. 2015 do zaplacení a 1.348.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 19. 12. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení státu 2.080 Kč, se zamítá. II. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 124.968,80 Kč, se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 62.484,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 1. 2018 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 17.502.400 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené úplaty za zavedení bezpečnostních pomalých jízd v souvislosti s akcí „D2-rekonstrukce mostu ev. č. 1804-2“ probíhající na železniční trati v úseku Břeclav - Hrušky sjednané smlouvami ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 28 C 10/2018-755, ve spojení s usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 28 C 10/2018-771, uložil žalované zaplatit žalobkyni 16.154.400 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 9. 10. 2015 do zaplacení, 1.348.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 19. 12. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 2.376.197,60 Kč; žalovanou dále zavázal k náhradě nákladů řízení státu ve výši 2.080 Kč. Rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 58 Co 412/2021-966, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 124.968,80 Kč. Podle odvolacího soudu žalovaná o pomalé jízdy požádala – „poprvé a jedinkrát“ – 7. 8. 2014, a to pro období pokrývající smlouvu z 25. 8. 2014. Žalobkyně jí vyhověla a depešemi zavedla od 26. 8. 2014 pomalé jízdy. Stavební práce, jejichž realizace byla podmíněna zavedením pomalých jízd, pokračovaly i po 20. 12. 2014 a ve smlouvách z 18. 12. 2014 a z 31. 8. 2015 se strany dohodly na „opakovaném zavedení (de facto pokračování) pomalých jízd i v následujícím období“. Žalobkyně na základě těchto smluv pomalé jízdy – zavedené již 26. 8. 2014 – postupně prodlužovala, a to až do ukončení stavebních prací v blízkosti trati spojeného s odstraněním nosné konstrukce na podpěrných skružích (3. 11. 2015). Z obsahu článků I/1 smluv z 18. 12. 2014 a z 31. 8. 2015 – argumentuje odvolací soud – vyplývá, že bezpečnostní pomalé jízdy zavádí žalobkyně depešemi vydanými na základě písemné žádosti žalované. Nevyplývá-li ze smluvních ujednání možnost, aby žalovaná jednostranně rozhodla o zavedení a ukončení režimu pomalých jízd, nemusela v období od prosince 2014 do listopadu 2015 již – po žádosti ze 7. 8. 2014 – opakovaně o zavedení bezpečnostních pomalých jízd žádat. Pokud se účastnice před 3. 11. 2015 ohledně omezení rychlosti nedohodly jinak, na závazkových právních vztazích založených smlouvami se nic nezměnilo. Ujednání obsažená v článcích II/1 předmětných smluv nejsou neurčitá ani nejednoznačná; pomalé jízdy jako opatření směřující k omezení rychlosti vlaků z důvodu stavby se zavedlo pro určité období, pro které nepřetržitě trvalo, nikoliv jen pro jednotlivé jízdy konkrétních vlaků. Úmyslem stran nebylo sčítat časové úseky skutečného „zpomalení“ projíždějících vlaků a podle toho určovat výši úplaty, kterou žalovaná bez dalšího akceptovala. Úvahy o vyváženosti smluv, resp. přiměřenosti vzájemných plnění – argumentuje odvolací soud – lze upínat jen k okolnostem, které panovaly v době jejich uzavření, a je třeba respektovat autonomii vůle smluvních stran. U žalované – právnické osoby podnikající ve stavebnictví – se předpokládá, že ve vztazích souvisejících s jejím podnikáním je schopna se orientovat s náležitou znalostí a pečlivostí (§ 5 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), konkrétně reálně odhadnout náklady, které si omezení provozu na trati vyžádá, a tyto promítnout do ceny díla. Zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ani statut žalobkyně nevyžadoval schválení jednání - smluv, jimiž je za úplatu zaváděno omezení železničního provozu. V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná k přezkumu předložila následující otázky hmotného práva, při jejichž řešení se – podle jejího názoru - odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Interpretace smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 měla vyústit v závěr, podle něhož obě smlouvy upravily hmotněprávní podmínky pro zavedení pomalých jízd vztahující se k období odlišnému, než určovala smlouva z 25. 8. 2014, nároky z níž nejsou předmětem projednávané věc. Žádost žalované o zavedení pomalých jízd ze 7. 8. 2014 byla zkonzumována splněním smlouvy z 25. 8. 2014 a žádnou další žádost v návaznosti na smlouvy ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 již žalovaná nepodala. Z článků II/1 obou smluv pak vyplývá, že úplata náleží žalobkyni „jen za dobu skutečného trvání omezení rychlosti jízdy při průjezdu místem omezení“. Ujednání povinnosti za dobu omezení rychlosti jízdy vlaků zaplatit žalobkyni sjednané částky považuje žalovaná za neplatná, neboť žalobkyně – státní organizace založená zákonem – nemá právo omezit provoz na trati za úplatu. Absolutní neplatnost smluv žalovaná dovozuje dále z toho, že byly uzavřeny bez předchozího schválení zakladatele a že žalobkyně zneužila své postavení k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v její prospěch nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se – v obsáhlém vyjádření – s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, popř. jako nepřípustné odmítl. Dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva – výkladu ujednání smluv ze dnů 18. 12. 2014 a 31. 8. 2015 o podmínkách zavedení pomalých jízd a platnosti obou smluv z hlediska výhrad žalované –, které v rozhodování dovolacího soudu dosud v rámci daného skutkového stavu nebyly vyřešeny [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). Podle § 23b odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, je provozovatel dráhy oprávněn omezit provozování dráhy nebo její části na dobu nezbytně nutnou a v nezbytně nutném rozsahu z důvodu a/ provádění činností spojených s ú