33 Cdo 1599/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1599/2025-445 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Maříkem, advokátem, se sídlem v Písku, Gregorova 2585, proti žalovaným a) K. H., b) A. H. a c) N. H., všechny zastoupeny JUDr. Lubošem Průšou, advokátem, se sídlem v Písku, tř. Národní svobody 32/11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 26/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2024, č. j. 7 Co 654/2024-396, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 864,98 Kč k rukám JUDr. Luboše Průši, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou 19. 1. 2023 domáhal určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ¼ pozemku parc. č. st. XY o výměře 157 m2, jehož součástí je stavba - budova č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY o výměře 273 m2, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. XY o výměře 23 m2 a pozemku parc. č. st. XY o výměře 13 m2, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., vše zapsáno na LV č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“). Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2024, č. j. 7 Co 654/2024-396, potvrdil rozsudek ze dne 1. 2. 2024, č. j. 12 C 26/2023-348, jímž Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti 1/4 předmětných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou uzavřenou dne 24. 11. 2003 daroval žalobce své dceři K. H. (žalované a/) a svému synovi D. R., každému z nich spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v rozsahu ideální jedné čtvrtiny. D. R. darovaný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech převedl dne 3. 10. 2016 na K. H. (žalovanou a/). Ke dni 18. 1. 2023 byla žalovaná a) výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, a to na základě darovací smlouvy ze dne 24. 11. 2003, darovací smlouvy ze dne 3. 10. 2016, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 23. 10. 2018 a kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2021; na nemovitostech vázlo břemeno bytu a věcné břemeno užívání J. R., nar. 24. 8. 1941 (matky žalobce a babičky žalované a/). Dne 30. 11. 2022 žalobce požádal žalovanou a) o vrácení daru (jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí) s odůvodněním, že hrubě porušila dobré mravy vůči němu a členům jeho rodiny tím, že „se nevhodně chová k matce, že na bratrovi vylákala jeho podíl předmětných nemovitostí v době, kdy měl problémy s drogami a duševní potíže. Tím, že odmítla podepsat smlouvu o budoucí smlouvě na doživotní užívání předmětných nemovitostí, musí žalobce bydlet v nájemním bytě, žalovaná zastavila parkovací místo žalobce bance, manžel žalované projevil vůči žalobci nevoli kvůli znečištění parkovacího místa vozidlem partnerky žalobce“. Chtěl proto vrátit dary 1 000 000 Kč, 250 000 kč a 120 000 Kč a uvedl, že „odstupuje od darovací smlouvy“. Žalovaná a) žalobci sdělila, že nesouhlasí s vrácením daru, protože vůči němu a členům jeho rodiny dobré mravy neporušila. Dne 2. 1. 2023 žalovaná a) převedla předmětné nemovitosti na své dcery – žalované A. H. a N. H. Odvolací soud skutkově uzavřel, že existenci tvrzené ústní smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene doživotního užívání předmětných nemovitostí, příp. jejich zpětného převodu (tzv. „historické dohody v rodině“) žalobce v řízení neprokázal; předmětné nemovitosti užíval (a jejich část ještě užívá) na základě výprosy, což mu žalovaná a) i osoba, které svědčí právo odpovídající věcnému břemeni užívání, tolerují. Prokázáno nebylo ani žalobcovo tvrzení, že žalovaná a) využila duševních potíží svého bratra D. R. a v rozporu s původní rodinnou dohodou od něho vylákala jeho spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, a ošidila ho při prodeji nemovitostí v XY; naopak bylo zjištěno, že žalovaná a) se dlouhodobě snaží řešit životní obtíže svého bratra a finančně i materiálně mu dlouhodobě pomáhá. Protože manželství žalobce a matky žalované a) bylo v roce 2003 rozvedeno (dne 9. 9. 2022 žalobce uzavřel manželství s R. R. R.), není matka žalované členem rodiny žalobce a chování žalované a) vůči ní tak nemůže (bez dalšího) odůvodňovat vrácení daru; nadto žalobce ve výzvě k vrácení daru „nevhodné“ chování žalované a) k matce blíže nespecifikoval, přičemž právě identifikací závadného chování ve výzvě je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1621/2001 dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. K zřízení zástavního práva k pozemkům parc. č. XY a XY v kat. území XY ,na nichž se nacházela parkovací stání, byla žalovaná a) jako jejich tehdejší vlastnice oprávněna; nadto zatížením pozemků zástavním právem ve prospěch banky nesledovala cíl odporující dobrým mravům. Neshody ohledně parkovacích míst, které žalobce užíval, nevyvolala žalovaná a), nýbrž její manžel. Nebyla tudíž naplněna skutková podstata ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud nadto uzavřel, že žalovaná a) není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť předmětem daru jsou nemovitosti, které k okamžiku rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) již nevlastnila; zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčí žalovaným b) a c),vůči nimž mohla být žaloba úspěšná pouze tehdy, kdy by stav zapsaný v katastru nemovitostí [v okamžiku uzavření darovací smlouvy mezi žalovanou a) a žalovanými b) a c)] nebyl v souladu se skutečným právním stavem, tedy bylo-li by v řízení prokázáno, že ke dni uzavření darovací smlouvy mezi žalovanými byl vlastníkem předmětných nemovitostí žalobce v důsledku oprávněného požadavku na vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů. To však prokázáno nebylo. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň je dovolacím soudem předmětná otázka rozhodována rozdílně“. Odvolací soud se dle žalobcova přesvědčení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2023, považoval-li závadné jednání žalované a) spočívající ve vylákání spoluvlastnického podílu jejího bratra za promlčené. Respektováno podle žalobce nebylo ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021, neboť odvolací soud provedl pouze povrchní a nikoli komplexní posouzení skutkového stavu, které nereflektovalo specifika vzájemných vztahů mezi ním, žalovanou a) a členy širší rodiny, ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 160/2022, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pakliže odvolací soud hodnotil chování žalované a) izolovaně a mechanicky ho rozděloval na dílčí skutky. Je přesvědčen, že chováním, které žalované a) ve výzvě k vrácení daru vytkl, došlo k naplnění subjektivního i objektivního hlediska hrubého porušení dobrých mravů ze strany obdarované. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalované ve vyjádření k dovolání navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Shodně poukázaly na to, že žalobce kritizuje primárně skutková zjištění vyplývající z dokazování a na základě vlastní skutkové verze prosazuje své právní úvahy. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání napadeného rozhodnutí vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva a zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost d