33 Cdo 1617/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1617/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1617/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1617.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Smlouva o úvěru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 9 odst. 1 předpisu č. 145/2010 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1617/2025-82 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně CREMA INVEST a.s., se sídlem v Mníšku pod Brdy, Stříbrná Lhota 747, identifikační číslo osoby 27239306, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Boušova 792/25, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Martinem Hanke, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova 696/3, o zaplacení 21 633,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 34 C 23/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2024, č. j. 35 Co 181/2024-48, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 34 C 23/2024-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 21 633,34 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu úroku ve výši 7,99 % ročně z částky 19 588,64 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem (odvolací soud) v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 944,50 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 10. 12. 2012 uzavřela GE Money Bank a.s. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „banka“) s žalovaným (majitelem účtu vedeného u žalované) „Smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. 1002674123“. Banka se podle smlouvy zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec 15 000 Kč za roční úrok ve výši 26,28 % při čerpání hotovosti a 25,08 % při čerpání bezhotovostním způsobem, žalovaný převzal povinnost úvěr splácet formou splátek v minimální výši 2 % čerpaného úvěru. V následujícím roce došlo ke zvýšení úvěrového rámce na 22 000 Kč. Před poskytnutím úvěru se právní předchůdkyně žalobkyně podrobně zabývala finanční situací žalovaného, prověřila jeho účet, z něhož získala přehled o příjmech a výdajích žalovaného. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného před poskytnutím úvěru činil 35 000 Kč, žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, neměl dluhy a bilance jeho příjmů a výdajů odůvodňovala závěr, že bude schopen závazkům plynoucím z uzavřené smlouvy bez obtíží dostát, což nakonec demonstruje i skutečnost, že žalovaný po dobu osmi let po uzavření smlouvu řádně plnil. Dopisem ze dne 1. 9. 2022 banka úvěr zesplatnila, neboť žalovaný úvěr přestal splácet. Dopisem ze dne 25. 9. 2023 předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku vyplývající z uvedené smlouvy postoupila společnosti I-Xon, a.s., která ji následně postoupila žalobkyni. O postoupení pohledávky na žalobkyni byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 9. 10. 2023. 4. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), jako platnou z pohledu ustanovení § 9 odst. 1 zákona zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), když uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně (úvěrující) postupovala s odbornou péčí, vycházela-li ohledně jeho příjmů a výdajů z informací poskytnutých žalovaným, z informací získaných vlastní činností (z údajů vztahujících se k jeho účtu) a úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele) posuzovala s přihlédnutím k zjištěnému poměru mezi příjmy a výdaji na běžném účtu, který pro žalovaného vedla, při zohlednění zůstatku na účtu po úhradě běžných měsíčních výdajů a zaplacení splátky úvěru; akcentoval, že žalovaný po dobu mnoha let úvěr bezproblémově čerpal a splácel. Odvolací soud uvedl, že v daném případě je ze zjištěných skutečností patrné, že věřitel své povinnosti prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného dostál a jím přijatý závěr, že žalovaný bude schopen závazky ze smlouvy plnit, byl dostatečně podložený. Vzal v úvahu, že věřitel pro žalovaného v době uzavírání smlouvy vedl běžný (bankovní) účet, tudíž měl o jeho skutečných poměrech přehled i bez údajů uvedeným žalovaným v žádosti o kreditní kartu, přičemž ze skutkových zjištění ani z tvrzení žalovaného nevyplývá, že by věřitel měl důvod pochybovat o jejich pravdivosti. Tyto údaje při porovnání s parametry zamýšlené úvěrové smlouvy (úvěr ve výši maximálně 22 000 Kč, měsíční splátky ve výši 440 Kč, RPSN ve výši 28,2 %) odůvodňovaly závěr, že žalovaný bude schopen svým závazkům z předmětné smlouvy o úvěru bez obtíží dostát. To, že byl takový předpoklad věřitele správný, pak žalovaný demonstroval řádným plněním smlouvy po dobu více než osmi let. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný jako dlužník byl vůči bance jako věřiteli vázán platnou smlouvu o úvěru dle § 497 a násl obch. zák., žalobě proto vyhověl. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále též „dovolatel“), které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. 7. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Na přípustnost dovolání usuzuje dovolatel z toho, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive že otázka, kterou odvolací soud posuzoval, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Touto otázkou je, zda právní předchůdkyně žalobkyně (banka) při uzavírání úvěrové smlouvy dostála své povinnosti postupovat při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Dovolatel se domnívá, že posouzení jeho úvěruschopnosti nebylo učiněno na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jelikož si banka při takovém posouzení vystačila s neúplnými informacemi o jeho příjmech a výdajích, a „nijak více“ se nezabývala jeho celkovou finanční situací. Banka taktéž rezignovala na předložení podkladů, ze kterých by bylo možno při posuzování výdajů žalovaného vycházet, a zcela se spolehla na údaje poskytnuté žalovaným. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. 11. Dovolání není přípustné. 12. Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval postupem řádného zkoumání úvěruschopnosti budoucího dlužníka, přičemž přijal a odůvodnil závěr, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli