33 Cdo 1623/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1623/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2024 Spisová značka:33 Cdo 1623/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1623.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Spotřebitel Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1623/2023-253 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthnem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení 401 982 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 171/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2023, č. j. 5 Cmo 90/2022-198, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 55 Cm 171/2020-130, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. 11. 2020, č. j. 55 Cm 171/2020-12, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila svůj nárok z platné směnky vlastní, která splňovala všechny zákonné náležitosti. Směnka plnila zajišťovací funkci ke splnění závazku žalované ze smlouvy o revolvingové zápůjčce. Smlouvu žalovaná uzavřela jako podnikatelka, přičemž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, soud prvního stupně uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě představuje obsahově dohodu o úplatě za hlavní plnění. Zároveň nedovodil, že by žalovaná byla v závazkovém vztahu slabší smluvní stranou, v situaci, kdy se jednalo o druhou smlouvu, kterou s žalobkyní uzavřela, a ujednání o smluvních úrocích a smluvní pokutě jí tak musely být známy. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2023, č. j. 5 Cmo 90/2022-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil směnečný platební rozkaz, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní byla předložena platná směnka vlastní vystavená dne 8. 12. 2016, která zajišťovala plnění závazků žalované ze smlouvy o revolvingové zápůjčce ze dne 8. 12. 2016, na jejímž základě jí byla poskytnuta zápůjčka ve výši 110.000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 197.800 Kč na dobu 60 měsíců s měsíční splátkou 5.130 Kč s tím, že v záhlaví smlouvy žalovaná označila své místo podnikání shodně s místem bydliště, rodné číslo a identifikační číslo. Vycházeje z obsahu revolvingové smlouvy a z účastnické výpovědi žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. Ačkoli žalovaná byla podnikatelkou, odvolací soud měl za to, že poskytnutí zápůjčky bylo primárně určeno k zakoupení plynového kotle pro zajištění potřeb její domácnosti a členů její rodiny. V souladu s § 112 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nelze k zajištění spotřebitelského úvěru použít směnku nebo šek. Nadto, i kdyby žalovaná smlouvu uzavřela jako podnikatelka, svědčila by jí ochrana jako slabší straně ve smyslu § 433 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) když sjednaný úrok dosáhl téměř dvojnásobku čerpané jistiny a sjednaná smluvní pokuta dosáhla 50 % všech sjednaných splátek zápůjček. Proti rozsudku odvolací soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, zda lze charakter smlouvy o zápůjčce (zda jde o spotřebitelskou či nikoli) dovozovat z toho, na co byly prostředky dlužníkem fakticky použity, stalo-li se tak v rozporu s tím, jaké skutečnosti byly druhé straně známy při uzavírání smlouvy a co bylo sjednáno v uzavřené smlouvě, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Dále dovolatelka namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, čímž mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13. Dovolatelka má za to, že smlouva o revolvingové zápůjčce nemá spotřebitelský charakter a ze smlouvy jednoznačně vyplývá závěr, že byla uzavřena mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, a dovolání pak z pohledu první dovoláním vymezené otázky není přípustné. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud přijal závěry, podle nichž „judikatura dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015) je ustálena v závěru, podle něhož vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (…).“ V nyní souzené věci žalovaná uzavírala smlouvu s žalobkyní za účelem uspokojení své osobní potřeby (zakoupení plynového kotle do domácnosti) a podle zjištění odvolacího soudu ve smluvním vztahu s žalobkyní nevystupovala jako podnikatelka při své podnikatelské činnosti. Předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. není naplněn ani tvrzeným rozporem rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, neboť jej dovolatelka zakládá na tom, že soudy chybně uvěřily skutkové verzi žalované a nikoliv její verzi; kdyby naopak uvěřily jí, musely by dospět k závěru, že žalovaná při sjednávání úvěru vystupovala jako podnikatelka a závazkový vztah se týkal její podnikatelské činnosti. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzený rozpor se závěry rozsudku