33 Cdo 1635/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1635/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1635/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1635.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Právní úkony Neplatnost právního úkonu Věcná břemena Výklad projevu vůle Analogie legis Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák. § 35 odst. 2 obč. zák. § 853 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1635/2024-261 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Y. M., zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 402/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2023, č. j. 71 Co 140/2023-190, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 55 C 402/2019-152, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala 1) určení, že žalovanému nesvědčí právo věcného břemene užívání specifikovaných nemovitostí (pozemkových parcel a stavby) v jejím vlastnictví, a 2) vyklizení movitých věcí žalovaného umístěných ve stavbě; žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení 16 335,43 Kč. Smlouvu o zřízení věcného břemene označil jako dostatečně určitou a tím i platnou (§ 35 odst. 2, § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“) a vzhledem k tomu, že předmětem daru může být vše, co má majetkovou hodnotu, ji posoudil jako smlouvu darovací podle § 628 odst. 1 obč. zák. Ohledně naplnění předpokladu vrácení daru soud prvního stupně uzavřel, že jednání žalovaného, které žalobkyně v odstoupení od smlouvy specifikovala, nedosahuje potřebné intenzity hrubého porušení dobrých mravů (§ 630 obč. zák.). Dále konstatoval, že nebyly naplněny podmínky ani pro zrušení věcného břemene, ani pro uložení povinnosti žalovanému, aby se z domu vystěhoval (§ 768, § 769 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 71 Co 140/2023-190, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 5 784,60 Kč. Smlouvu o zřízení věcného břemene – ve shodě se soudem prvního stupně – shledal platným právním úkonem, ale jiný názor zaujal k jejímu posouzení coby darovací smlouvy. Analogii lze využít jen v případě, že právní vztahy nejsou zvlášť upraveny občanským zákoníkem ani jiným zákonem. Věcná břemena byla – argumentuje odvolací soud – dostatečně upravena v § 151n až § 151p, v nichž občanský zákoník umožňoval zřízení věcného břemene bezúplatně (aniž by se jednalo o dar), a také stanovil způsoby jeho zániku. Neposoudil-li tedy odvolací soud smlouvu o zřízení věcného břemene jako smlouvu darovací, je bezpředmětné zabývat se odstoupením od ní, jakož i důvody odstoupení. Tímto způsobem totiž k zániku věcného břemene dojít nemohlo a jiný způsob jeho zániku žalobkyně netvrdila. Jestliže věcné břemeno bydlení a užívání předmětných nemovitostí bylo zřízeno ve prospěch žalovaného platně a doposud nezaniklo, nemůže se žalobkyně úspěšně domoci vyklizení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY >XY< , XY a XY a budovy č. p. XY (dům stojící na pozemku parc. č. XY) v obci XY, katastrálním území XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY. Dne 14. 8. 2012 účastníci uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů a následně (31. 12. 2012) smlouvu o zřízení věcného břemene (dále též jen „smlouva“). V článku II smlouvy žalobkyně prohlásila, že je vlastnicí předmětných nemovitostí a žalovanému (oprávněnému) zřídila „věcné břemeno bydlení v domě čp. XY a užívání nemovitostí uvedených v odst. 1 v dále uvedeném rozsahu. Oprávněný je oprávněn užívat všechny výše uvedené nemovitosti včetně jejich příslušenství pro účely svého podnikání a výkonu správy.“ Smlouvu uzavřeli na dobu neurčitou a věcné břemeno bylo zřízeno bezúplatně (článek III odst. 1, 2 smlouvy). Do katastru nemovitostí bylo vloženo 10. 1. 2013 v rámci řízení vedeném pod č. V-13331/2012-807. Dne 28. 6. 2019 žalobkyně odstoupila od smlouvy o zřízení věcného břemene a vyzvala žalovaného k poskytnutí součinnosti při výmazu věcného břemene z katastru nemovitostí. Důvodem odstoupení byl incident ze dne 21. 5. 2019, při kterém měl žalovaný žalobkyni vulgárně nadávat, měl si ji přitáhnout k sobě a poté prudce odstrčit, přičemž žalobkyně měla narazit na stěnu. Poté ji měl žalovaný udeřit otevřenou dlaní. V dovolání žalobkyně napadla závěr o platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene a přípustnost dovolání dovozuje z toho, že jí formulovanými právními otázkami se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. Podle jejího názoru je smlouva neplatná jednak pro neurčitost a jednak pro rozpor se skutečnou vůlí účastníků, resp. pro rozpor vůlí účastníků navzájem. Neurčitost smlouvy podle žalobkyně způsobuje neuvedení rozsahu věcného břemene, přestože tak účastníci uvést zamýšleli. Jelikož jde podle dovolatelky o podstatnou náležitost smlouvy, její nedostatek způsobuje neplatnost. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce absolutní neplatnosti právního úkonu pro neurčitost se váže k případům, kdy ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že u právního úkonu, „pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001). V rozsudku z 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/99, Nejvyšší soud dále uvedl, že „projev vůle je neurčitý, je-li neurčitý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 2 ObčZ). Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat.“ Co se týká rozsahu věcného břemene, lze ho zřídit jak k celé nemovitosti (domu, pozemku), tak i k její vymezené části. „Občanský zákoník upravuje obecná pravidla pro výkon věcných břemen a záleží na obsahu konkrétní smlouvy, jak vymezí prostory, které bude oprávněný užívat. Věcné břemeno užív