33 Cdo 1699/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1699/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2024 Spisová značka:33 Cdo 1699/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1699.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. § 2072 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1699/2024-666 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. J., zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 3, proti žalované P. J., zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 36 C 315/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, č. j. 22 Co 216/2023-630, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Norberta Ostrčila, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 22 Co 216/2023-630, potvrdil rozsudek ze dne 9. 6. 2022, č. j. 36 C 315/2021-564, jímž Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby žalovaná „byla povinna vrátit žalobci dar finančních prostředků ve výši 3 000 000 Kč, kdy darovací smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu NZ 581/2016, N 438/2019 ze dne 2. 5. 2019 JUDr. Lucií Vaňkovou, notářkou se sídlem v Praze v notářské kanceláři na adrese Praha 2, Nové Město, 120 000, Václavská 316/12“, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v době před uzavřením manželství poskytl žalobce žalované finanční dar ve výši 3 000 000 Kč, o čemž byl 2. 5. 2019 sepsán notářkou JUDr. Lucií Vaňkovou notářský zápis; darované peníze měla žalovaná použít na dům v XY, v němž bude rodinná domácnost účastníků. Dne 17. 5. 2019 účastníci uzavřeli manželství a XY se jim narodila dcera AAAAA (pseudonym). Dopisem ze 7. 6. 2021 žalobce svůj dar odvolal. Odvolání daru odůvodnil jednak tím, že žalovaná „úmyslně popřela jeho právo vídat se s nezletilou AAAAA (pseudonym) a totéž udělala jeho matce a dceři“, a dále tím, že se žalovaná vůči němu dne 13. 9. 2020 „dopustila hrubého násilí spočívající v násilném vyhození a účelné výměně zámků u vstupních dveří z domu, a to v období po jeho hospitalizaci po těžkém průběhu onemocnění Covid – 19 na JIP“. Odvolací soud uzavřel, že revokační důvody popsané v odvolání daru ze dne 7. 6. 2021 nejsou způsobilé vyvolat zamýšlené účinky; první důvod – co do popisu neurčitý a vágní – žalobce sice při soudním jednání konkretizoval, avšak jím popsané jednání žalované (žalovaná mu v průběhu září až prosince 2020 opakovaně bránila v kontaktu s nezletilou AAAAA (pseudonym), úmyslně dceru nepřipravovala na styk s otcem) neprokázal; žalovaná žalobci ani osobám mu blízkým neznemožňovala setkávat se s nezletilou. Návrh žalobce na předběžné opatření spočívající v prozatímní úpravě soud pravomocně zamítl jako nedůvodný a jeho návrhy na výkon rozhodnutí se týkaly styků, které měly proběhnout až po 7. 6. 2021, tedy ani důvodem pro odvolání daru být nemohly. Stran druhého uplatněného revokačního důvodu vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce neopustil dům v XY pouze pro závadné chování žalované, ale v důsledku konfliktního soužití účastníků; partnerský vztah účastníků byl emočně bouřlivý, často se hádali a obviňovali, verbálně i fyzicky se napadali a jejich vzájemná komunikace byla dlouhodobě problémová. Podíl žalované na tom, že žalobce opustil dům v době, kdy ještě nebyl po ukončení hospitalizace v dobré zdravotní kondici, nedosahoval takové intenzity, aby se dal kvalifikovat jako zjevné porušení dobrých mravů opodstatňující vrácení daru podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaná dala žalobci najevo, že po proběhlém konfliktu si nadále nepřeje společné bydlení, žalobce se tomu podvolil a z domu odešel. Nebylo prokázáno, že by se žalovaná uchýlila k fyzickému násilí a rozhodně nešlo o situaci, kdy by žalovaná bez příčiny a překvapivě vyzvala či násilím přinutila žalobce k odchodu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že a) „v dané věci řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to ve vztahu k revokačnímu důvodu odvolání daru spočívajícímu v bránění styku žalobce s nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym)“, a b) „odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž je založeno napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ve vztahu k revokačnímu důvodu vrácení daru spočívajícím v tom, že se žalovaná dopustila hrubého násilí vůči žalobci, kdy tohoto násilně vyhodila z domu a účelně provedla výměnu zámků u vstupních dveří z domu, a to v období po hospitalizaci žalobce po těžkém průběhu onemocnění Covid-19 na JIP, kdy byl žalobce ve zuboženém stavu, když opomenul provést žalobcem navrhované důkazy, resp. k těmto nepřihlédl (dostatečně) a tento postup odvolacího soudu vedl k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod“. V souvislosti s otázkou ad a) žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil skutkový stav věci a jeho právní závěry jsou proto rovněž nesprávné. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení prokázal (opatrovnickým spisem), že mu žalovaná ve styku s nezletilou AAAAA (pseudonym) opakovaně bránila a uvádí, že žalovaná v minulosti podmiňovala jeho možnost „být otcem“ úhradou finančních prostředků, takže její konání bylo od počátku zištné. Ačkoli byl vztah účastníků bouřlivý, považuje bránění ve styku s nezletilou za záměrnou činnost s cílem ho zraňovat. Nezletilou neviděl reálně i několik měsíců. Pokud s žalovanou uzavřel dohodu o výchově a výživném, tak pouze za účelem stabilizace vztahů a zmírnění negativního dopadu na nezletilou AAAAA (pseudonym); nemůže to být přičítáno k jeho tíži, ani vést k úvaze soudu, že nebyl naplněn znak zjevného rozporu chování žalované s dobrými mravy. Ve vztahu k druhé v dovolání formulované otázce dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil intenzitu zásahu žalované vůči němu. Prosazuje, že přes komplikovaný a konfliktní vztah účastníků naplnilo v řízení zjištěné chování žalované směřující k jeho „vyhození“ z domu znaky zjevného rozporu s dobrými mravy, jak předpokládá ustanovení § 2072 o. z. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a namítla, že žalobce v dovolání zpochybňuje zejména skutkové závěry, na nichž je právní posouzení věci založeno, a viní odvolací soud z nesprávného hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve pozdějším znění (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237