33 Cdo 1833/2000 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1833/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2001 Spisová značka:33 Cdo 1833/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1833.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1833/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Ú.p.m.P., proti žalovanému V.N., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 90 000 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 354/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2000 č.j. 29 Co 19/2000 – 78, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2000 č.j. 29 Co 19/2000 – 78 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 10. 1999 č. j. 23 C 354/97 – 44 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 90 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z dlužné částky od 1. 10. 1997 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 17. 4. 1992 podle zákona č. 9/1991 Sb. a vyhlášky č. 22/1991 Sb., v tehdy platném znění, dohodu o zřízení společensky účelných pracovních míst, podle které žalobce poskytl žalovanému dotaci 90 000 Kč, a žalovaný se zavázal zřídit deset nových pracovních míst, jež měl provozovat nejméně tři roky, a obsazovat je výhradně občany vedenými jako uchazeči o zaměstnání v evidenci pražských poboček Ú.p.m.P. /dále jen ú.p. /. Žalovaný se rovněž zavázal předkládat kopie pracovních smluv úřadu práce do pěti kalendářních dnů od přijetí uchazeče o zaměstnání do pracovního poměru a v téže lhůtě oznámit pobočce úřadu práce podle svého sídla uvolnění pracovního místa zřízeného podle této dohody. Při porušení podmínek dohodnutých touto dohodou byl žalovaný povinen vrátit žalobci vyplacenou dotaci. Dále soud vyšel ze závěrů kontroly úřadu práce provedené u žalovaného za období od 24. 9. 1993 do 17. 4. 1995, kdy v rozporu s čl. II. odst. 2 předmětné dohody byly u několika pracovníků předloženy opožděně pracovní smlouvy a v několika případech došlo v rozporu s čl. II. odst. 3 předmětné dohody k opožděnému ohlášení ukončení pracovních poměrů zaměstnanců. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil podmínky dohody, proto je žaloba důvodná a není přitom rozhodující, že žalovaný v rozhodném období zaměstnával více než deset uchazečů o zaměstnání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2000 č.j. 29 Co 19/2000 – 78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, neakceptoval námitky odvolatele, že uvolnění pracovních míst v určené lhůtě oznamoval úřadu práce telefonicky, neboť žalovaný neprokázal, že se tak skutečně stalo a neakceptoval ani námitku žalovaného, že v rozhodném období zaměstnával více než deset uchazečů o zaměstnání, což podle názoru odvolacího nemělo vliv na povinnost žalovaného dodržovat dohodnuté podmínky v dohodě uzavřené dne 17. 4. 1992. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, protože dospěl k závěru, že rozhodnutí v této věci nemá po právní stránce zásadní význam a v dané věci nelze aplikovat ust. § 3 odst. 1 obč. zák., neboť vztah účastníků je založen zákonem č. 9/1991 Sb. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že odvolací soud interpretoval článek II. odst. 2 a 3 dohody uzavřené mezi účastníky 17. 4. 1992 nejen v rozporu s provedenými důkazy, ale i způsobem, který odporuje obecným pravidlům interpretace právních úkonů, tj. zejména logickému a gramatickému výkladu právních úkonů. V předmětné dohodě nebyla výslovně sjednána písemná forma oznámení ukončení pracovních poměrů, proto odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že nebylo žalovaným prokázáno oznamování ukončení pracovních poměrů, pokud se tak dělo podle svědeckých výpovědí svědků J.S. a ing. J.T. v určitých případech telefonicky. Dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který na něho přesunul důkazní břemeno o prokázání splnění jeho povinností z uzavřené dohody. Důkazní břemeno o prokázání nesplnění povinností podle dohody nese žalobce a nikoliv žalovaný. Dále dovolatel uvádí, že uzavřená dohoda se vztahovala pouze na 10 pracovních míst a soud s ohledem na tuto skutečnost věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že pokud žalovaný v rozhodném období zaměstnával více než deset uchazečů o zaměstnání, neměla tato skutečnost vliv na povinnost žalovaného dodržovat dohodnuté podmínky v dohodě uzavřené dne 17. 4. 1992. Dovolatel považuje vrácení dotace za nedůvodné, protože byl naplněn hlavní účel poskytnutí dotace, tj. vytvoření příslušného počtu pracovních míst pro uchazeče o zaměstnání a požadování vrácení dotace podle něj odporuje dobrým mravům podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle ustanovení Části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\"). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§ 10a o. s. ř./ zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem podle ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ust. § 241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř/. 95 Podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají a žalovaný ani netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo. Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2