33 Cdo 1977/2007 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1977/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 9. 2009 Spisová značka:33 Cdo 1977/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1977.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1977/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované M. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 2,776.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 44/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co 537/2006-273, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co 537/2006-273, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 7 C 44/2000-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2.040.456,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 2.135.544,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení včetně poplatkové povinnosti (výroky III., IV. a V.). Vzal za prokázané, že účastníci (žalovaná jednající jednatelem P. J.) dne 27. 1. 1994 uzavřeli smlouvu, kterou se žalobce zavázal pro žalovanou vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu se třetí osobou o prodeji své produkce, za což mu měla být zaplacena úplata (provize) z realizovaného prodeje výrobků žalované (ze všech budoucích zakázek). Výše provize byla určena dodatkem ke smlouvě č. 1 tak, že „při zprostředkování realizovaného prodeje skládacího dřevěného dvoumetru 2m PF 10 fě L. M.“ mu náleží „rozdíl mezi cenou fakturovanou za tento dvoumetr, tj. 8,50 ATS a cenou dohodnutou mezi zprostředkovatelem a zájemcem, tj. 7,70 ATS“, což představovalo 0,80 ATS za 1 ks. V roce 1994 žalovaná vyplatila žalobci částku 572.100,- Kč. Dopisem ze dne 27. 12. 1994 mu žalovaná oznámila, že ke dni 31. 12. 1994 smlouvu „podle § 650 obchodního zákoníku ukončuje“. Podle soudu prvního stupně k prvním kontaktům mezi žalovanou (resp. budoucím jednatelem P. J.) a žalobcem došlo již v roce 1991, přičemž poté jí poskytoval blíže nespecifikované poradenské služby a součinnost při obchodních jednáních. Počátkem roku 1993 proběhlo za přítomnosti rakouského podnikatele V. neúspěšné jednání mezi A. L. – jednatelem společnosti L. G. – a zástupcem žalované o obchodní spolupráci. Poté se žalobce, s nímž A. L. udržoval dlouholeté obchodní styky, nabídl, že se pokusí obchod se žalovanou dohodnout. Následně žalobce „ve věci se žalovanou zřejmě jednal“, o čemž svědčí dopis ze dne 14. 6. 1993. Při jednání, kterého se na podzim či koncem roku 1993 zúčastnili J. Š., E. P., A. L., žalobce a P. J., došlo k dohodě o ceně za 1 ks výrobku žalované, o způsobu dopravy, podmínkách placení a byl dohodnut objem první dodávky. Při tomto jednání žalobce tlumočil vyjádření stran a objasňoval jejich vzájemná stanoviska. K uzavření smlouvy v písemné formě nedošlo; do dnešního dne jsou dodávky uskutečňovány na základě písemně vystavených objednávek potvrzených žalovanou. Firma L. G. vyplatila dne 14. 3. 1994 částku 13.230 ATS a dne 18. 4. 1994 částku 11.415 ATS jako provizi za zprostředkování zmíněného obchodu. Soud prvního stupně přijal závěr, že žalobce v období od června 1993 do jara 1994 na základě ústních dohod „s oběma firmami“ vyvíjel zprostředkovatelskou činnost, jež vyústila v dohodu o obchodních podmínkách, za kterých začaly dodávky produkce žalované shora uvedené rakouské firmě. Vycházeje ze skutečnosti, že žalobce měl k dispozici listiny týkající se prvních dodávek z roku 1994, a z obsahu dopisu právního zástupce firmy L. G. ze dne 9. 8. 2000, dovodil, že se žalobce ještě angažoval při realizaci těchto prvních zásilek, přinejmenším sledoval plnění závazků obou stran, avšak nadále jeho účasti již nebylo zapotřebí, neboť obchody probíhaly rutinně. Podle soudu prvního stupně již před 27. 1. 1994 musela existovat ústně či konkludentně uzavřená zprostředkovatelská smlouva, neboť již před 14. 6. 1993 musela žalovaná přinejmenším konkludentně (sdělením potřebných údajů a předáním vzorků) vyslovit souhlas k tomu, aby žalobce zprostředkoval navázání obchodního vztahu s firmou L. G. Smlouvu ze dne 27. 1. 1994 je tak potřeba chápat jako úkon, jímž jeho účastníci písemně vyjádřili ujednání o odměně (provizi) a doplnili tak původní (ústní nebo konkludentní) dohodu z roku 1993. Z dodatku ke smlouvě č. 1 je zřejmé, že již v tomto okamžiku byly obchodní podmínky dodávek firmě L. G. dohodnuty a závazek žalobce ke zprostředkování obchodu s výše uvedenou firmou „prakticky splněn“. Na základě § 51, § 491 a § 774 obč. zák. dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák. s ohledem na odlišnost předmětu plnění, který měl žalobce žalované poskytnout oproti tomu, jak je definován v § 774 obč. zák. Žalobce se prokazatelně přičinil o uzavření úvodní „rámcové“ smlouvy mezi žalovanou a shora uvedenou firmou a účastí při prvních nejméně dvou kupních smlouvách též o zavedení dohodnuté obchodní spolupráce. Za tohoto stavu žalobci náleží právo na dohodnutou odměnu podle čl. III. smlouvy a jejího dodatku č. 1., která jsou ujednáními platnými, přičemž výše odměny neodporuje dobrým mravům. Jestliže odměna žalobce nebyla závislá na jeho dalších „plněních“, nýbrž na tom, zda a v jakém rozsahu bude firma L. G. nadále nakupovat od žalované uvedený druh zboží, ujednání o odměně se „nejvíce přiblížilo smlouvě o důchodu podle § 842 a násl. obč. zák., přičemž pokud bylo vyplácením odměny honorováno plnění žalobcem již předtím poskytnuté, je podle názoru soudu prvního stupně pojmově vyloučeno, aby žalovaná závazek k vyplácení takové odměny jednostranně vypověděla či od něj odstoupila“. Na základě podání žalované ze dne 27. 12. 1994 tak nemohlo dojít k zániku předmětné smlouvy. V důsledku vznesené námitky promlčení mohl být žalobci přiznán nárok jen za dobu od 24. 11. 1996 do 31. 10. 1999; jinak musela být žaloba za období od 1. 1. 1995 do 23. 11. 1996 zamítnuta. Na základě vlastní podrobně zdůvodněné úvahy provedl soud prvního stupně výpočet žalobou oprávněně uplatněné částky ve výši 2.040.456,- Kč. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co 537/2006-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 2.040.456,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2000 do zaplacení zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů státu (výroky III. a IV.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně mimo zjištění, která tento soud učinil ze smlouvy ze dne 27. 1. 1994. Po zopakování dokazování listinami vzal za prokázané, že podle citované smlouvy se žalobce zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu se třetí osobou o prodeji své produkce. Za to měla žalobci náležet provize z takto realizovaného prodeje výrobků žalované. Výše provize v případě obchodu se společností L. G. byla určena dodatkem č. 1 ze dne 27. 1. 1994. K výpovědi smlouvy ze strany žalované došlo dopisem ze dne 27. 12. 1994. Odvolací soudu poučil žalobce podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a vyzval jej k doplnění rozhodujících skutečností. Setrval přitom na tom, že na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 27. 1. 1994 vznikl platný závazkový vztah. Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 27. 1. 1994 je neplatná. Ustanovení § 774 obč. zák. váže právo na odměnu na dosažení výsledku jeho přičiněním a od tohoto ustanovení se nelze dohodou odchýlit. Výsledek zprostředkovatelské činnosti musí být dosažen přičiněním zprostředkovatele nikoliv nezávisle na něm; mělo-li by jít o soustavnou činnost, nemůže jít o zprostředkovatelskou smlouvu, nýbrž o smlouvu o obchodním zastoupení. Nelze přehlédnout, že v době, kdy účastníci uzavírali dodatek č. 1, byl závazek žalobce ke zprostředkování obchodu s firmou L. G. „prakticky splněn“. Jelikož uvedená smlouva včetně jejího dodatku obsahem nahrazovala kogentní ustanovení § 774 obč. zák., neboť v rozporu s dobrými