33 Cdo 2038/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2038/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2025 Spisová značka:33 Cdo 2038/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.2038.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Změna návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 95 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2038/2025-199 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Verdikto Group s.r.o., se sídlem Košice, Žižkova 13, zahraniční osoby registrované pod č. 54625637, zastoupené JUDr. Pavlou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Skořepka 423/9, proti žalované SOCIETE AIR FRANCE, se sídlem 45, Rue de Paris, 95 747 Roissy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, identifikační číslo osoby B 420495178, jednající prostřednictvím SOCIETE AIR FRANCE - obchodní zastoupení, identifikační číslo osoby 16191382, se sídlem Praha 6, Vokovice, Evropská 846/176a, zastoupené JUDr. Aloisem Šatavou, advokátem, se sídlem Praha, Truhlářská 1104/13, o zaplacení 600 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 113/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 44/2025-160, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 150 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Pavly Urbanové. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 17 C 113/2024-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 600 EUR s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 6. 1. 2024 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 44/2025-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v otázce zachování totožnosti skutku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dále v otázce - dle jejího přesvědčení dovolacím soudem dosud neřešené, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích upravuje tři samostatné nároky, a konečně na otázce dostatečné identifikace pohledávky v postupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. 4. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, neboť dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, případně navrhuje jeho zamítnutí. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně prostřednictvím formuláře vzor podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích uplatnila vůči žalované peněžitý nárok na úhradu 600 EUR, který odůvodnila tím, že dne 5. 1. 2024 měl cestující A. P. cestovat na palubě letu AF 1383 a letu AF 816 z letiště Václava |Havla v Praze do Jose Marti Intl v Havaně s přestupem na Charles de Gaulle v Paříži, čas odletu byl podle itineráře stanoven na 14.20, let byl zrušen, s tím, že podle čl. 7 nařízení (ES) č. 261/2004 Evropského parlamentu a Rady v případě odepření nástupu na palubu nebo významného zpoždění (dále jen jako „Nařízení 261/2004“) má cestující nárok na náhradu a žalobkyně nárok uplatňuje jako právní nástupce cestujícího na základě postoupení. 9. Žalovaná ve vyjádření k návrhu upozornila, že žalobkyně dostatečným způsobem nevylíčila a neprokázala rozhodující skutečnosti, o které nárok opírá, a že neprokazuje zrušení letu, z čehož dovozuje, že žaloba nesplňuje základní náležitosti, neboť chybí vylíčení konkrétních skutkových okolností. Dále se k žalobě vyjádřila tak, že ze záznamu leteckého radaru vyplývá, že označený let se dne 5. 1. 2024 uskutečnil. 10. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované opravila skutková tvrzení tak, že nedošlo ke zrušení dotyčného letu, nýbrž cestujícímu s platnou letenkou byl odepřen nástup na palubu bez uvedení důvodu. 11. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel, je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Cestující A. P., který měl odletět dne 5. 1. 2024 ve 12.30 hodin letem AF 1383 provozovaným žalovanou, byl v den odletu ve 12.38 hodin informován, že let bude zpožděn a byl určen nový čas na 14.15 hodin téhož dne. Ve 12.43 hodin byl cestující informován, že byl přesunut na jiný let AF 1183 s odletem následující den. Let AF 1383 odletěl ve 14.20 hodin bez cestujícího na palubě. Cestující svůj nárok postoupil žalobkyni. 12. Po právní stránce odvolací soud dovodil, že cestujícímu (předchůdci žalobkyně) vznikl nárok vyplývající z porušení smlouvy žalovanou (leteckým dopravcem) formou odepření nástupu na palubu ve smyslu Nařízení 261/2004. Důvodnou neshledal námitku žalované, která vytýkala soudu prvního stupně, že rozhodl o nároku, aniž připustil změnu žaloby, kdy žalobkyně uplatnila původně v žalobě jiný nárok (nárok za zrušený let) než o kterém bylo rozhodnuto (nárok za nepřipuštění cestujícího na palubu). 13. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 14. Otázka, zda pohledávka, která je předmětem řízení v projednávané věci, byla v postupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a A. P. dostatečně identifikována, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud otázku identifikace postupované pohledávky vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou ostatně zmiňuje sama dovolatelka, která navíc nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (který shledal identifikaci postupované pohledávky ve smlouvě dostatečně určitou) upíná k situaci, která v projednávané věci nenastala, kdy se posouzení identifikace postoupené pohledávky týká toliko jedné z vícero existujících pohledávek. 15. Zbylé k přezkumu předložené otázky (otázka, zda Nařízení 261/2014 upravuje tři samostatné nároky, a otázka zachování totožnosti skutku) směřují vůči správnosti závěru odvolacího soudu, který neshledal důvodnou její námitku vůči postupu soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodl, aniž připustil změnu žaloby. Tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. 16. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016). 17. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnese