33 Cdo 207/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 207/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:33 Cdo 207/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.207.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.07.2025 10.07.2025II.ÚS 1917/25 I.ÚS 1994/25 Pavel Šámal Tomáš Langášek procesní - spojení věcí 13. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 207/2023-397 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkové úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) Ing. Jaromíru Bočanovi, se sídlem v Karlových Varech, Poděbradská 1308/3, identifikační číslo 11363509, zastoupenému JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, a 2) Ing. Jitce Tomandlové, se sídlem v Karlových Varech, Majakovského 685/24, identifikační číslo 49753088, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zdíkovská 3029/59, o zaplacení 600.186,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 126/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2022, č. j. 25 Co 94/2022-311, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 16 C 126/2020-257, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1.153.478 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 25 Co 94/2022-311, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 600.186,50 Kč s úrokem z prodlení, ve zbývající části tohoto výroku, tj. co do částky 553.291,50 Kč s úrokem z prodlení, jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaných doplatit soudní poplatek, cituje přitom znění § 536 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), § 829 odst. 1, 2, § 835 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 51 odst. 6 a § 69 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „z. v. z.“). Soudy vyšly z toho, že žalovaní uzavřeli dne 15. 10. 2013 smlouvu o sdružení, ze které vyplývá jejich vůle společně se ucházet (mimo jiné) o zakázku, týkající se pozemkových úprav v katastrálním území Nekmíř; ve smlouvě se zavázali, že vůči zadavateli budou zavázáni společně a nerozdílně a že zástupcem sdružení (reprezentantem) je žalovaný. Dne 27. 1. 2014 uzavřeli účastníci řízení na základě výsledků výběrového řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále opět jen „z. v. z“), platnou smlouvu o dílo podle § 536 odst. 1 obch. zák. ohledně komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Nekmíř v okrese Plzeň-jih, Plzeň-sever a Rokycany - 2013 (dále též „smlouva“). Přestože bylo jako zhotovitel v záhlaví smlouvy uvedeno sdružení, jež nemá právní subjektivitu, o identitě žalovaných jako zhotovitelů sdružených pro účely splnění podmínek zadávacího řízení a následného plnění smlouvy nebylo žádných pochyb, a to proto, že při hodnocení individualizace zhotovitele byla určující smlouva o sdružení ze dne 15. 10. 2013, kterou žalovaní předložili žalobkyni v zadávacím řízení probíhajícím podle zákona o veřejných zakázkách a jíž projevili vůli ucházet se o veřejnou zakázku společně. V průběhu plnění smlouvy byla dne 25. 2. 2016 ukončena smlouva o sdružení. Přes opakované upozornění a výzvy ze strany žalobkyně nebyly sjednané práce zpracovány a odevzdány včas. Žalovaní se tak dostali do prodlení s plněním tzv. hlavního fakturačního celku „přípravné práce“, který je ve smlouvě označen jako dílčí část díla a je samostatně oceněn (provádění díla bylo rozděleno do tří hlavních celků, kdy u každého z nich byla uvedena samostatná cena). Smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně bez DPH za každý den prodlení byla sjednána pro případ prodlení s plněním jednotlivých částí díla vždy zvlášť, v závislosti na ceně těchto jednotlivých částečných plnění (sazbou z ceny fakturačního celku); pro případ odstoupení od smlouvy z důvodů na straně zhotovitele byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z ceny díla. Žalobkyně od smlouvy odstoupila 19. 12. 2018. Odvolací soud shledal smluvní pokutu částečně promlčenou. Smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení snížil (moderoval) na polovinu, neboť měl za to, že je nepřiměřeně vysoká. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolání žalované není přípustné. Ačkoli žalovaná avizuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přes rozsáhlost dovolání v něm (posuzováno podle celého jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) žádnou takovou právní otázku nevymezuje (viz § 237 o. s. ř.). Její námitka, že otázka označování sdružení ve smlouvě o dílo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pouze v situaci skutečné odlišnosti jejího řešení různými senáty dovolacího soudu. Na žádnou takovou rozpornou praxi dovolacího soudu žalovaná nepoukazuje, a ani Nejvyššímu soudu není známa; totéž platí o dovolatelkou tvrzené rozdílné rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu při pos