33 Cdo 2131/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2131/2024-388 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně FLY 2000, s. r. o., se sídlem v Praze, Hálkova 1641/9, identifikační číslo osoby 25669907, zastoupené Mgr. Janem Rottou, advokátem se sídlem v Praze, Americká 177/35, proti žalované Lišaj, s. r. o., se sídlem v Praze, Křenová 438/7, identifikační číslo osoby 27451291, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 66/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co 117/2024-344, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Rotty. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 19 C 66/2022-298, určil, že žalobkyně je jediným vlastníkem pozemku parcelní číslo 2202 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 569 m², jehož součástí je budova č. p. 1641 (Nové Město, byt. dům), zapsaného pro obec Praha, katastrální území Nové Město, na listu vlastnictví č. 1112 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, dále jen „sporná nemovitost“ (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 68 Co 117/2024-344, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení změnil tak, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání, kterým napadla rozsudek v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání shledává v tom, že se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v otázkách dosud dovolacím soudem neřešených, které odvolací soud vyřešil nesprávně, pokud dospěl k závěru o nenaplnění podmínek § 444 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť za přičitatelné jednání domnělého zmocnitele (žalobkyně) považoval jen komisivní (aktivní) a nikoli omisivní (pasivní) jednání. Takový restriktivní výklad neplyne ze zákonného ustanovení ani z judikatury. Soudy nesprávně posoudily otázku existence zavinění žalobkyně, které bylo přítomno alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, pokud z vlastní viny a vlastním pasivním jednáním nepostupovala při správě svých záležitostí s náležitou péčí, nezachovávala potřebnou míru opatrnosti, nedostála svým zákonným povinnostem a umožnila třetím osobám dlouhodobě nakládat se svou datovou schránkou, kterou více než dva roky nekontrolovala (nezjistila tak, že došlo ke zneužití jejích přihlašovacích údajů, nenahlásila jejich odcizení, aby byly zneplatněny, nenastavila si řádně kontrolní mechanismy), a dlouhodobě nekontrolovala právní stav svého nemovitého majetku (nesporovala zahájení vkladového řízení katastrálním úřadem, o němž byla vyrozuměna, nevyužila možnosti kontroly formou žádosti o vyrozumívání o změnách v katastru a umožnila domnělému zástupci ve sporné nemovitosti bydlet a mít nad ní plnou kontrolu). Tím naplnila skutkovou podstatu „tolerance zastoupení“. O existenci plné moci musela být vyrozuměna, když zpráva o jejím odeslání žalované se nacházela v její datové schránce (žalovaná proto jednala dobrověrně). Zaslání korespondence z její datové schránky je nutné považovat za jednání žalobkyni přičitatelné, neboť je zodpovědná za pravidelnou kontrolu své datové schránky a mohla zabránit jejímu zneužití. Podle § 9 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, byla povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nedošlo k jejich zneužití. Ze zákona vyplývá, že komunikace skrze datovou schránku je zcela přičitatelná osobě, které byla datová schránka zřízena (dále též „držiteli datové schránky“), nikoli osobě, která komunikaci fakticky vykonávala skrze oprávnění k datové schránce. K otázce odpovědnosti držitelů datových schránek a povinnosti jejich pravidelné kontroly se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2594/11 (poukazem na právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“). Odvolací soud v důsledku technické závady vycházel z nesprávné protokolace účastnické výpovědi jednatele žalované [že si posílal jakékoliv dokumenty s panem K. (zmocněncem) přes datovou schránku žalobkyně], což (s ohledem na námitku žalované) nebylo možno napravit bez jeho opakovaného výslechu (který nebyl proveden). S odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně v jiných věcech, rozhodnutí Německého spolkového soudního dvora a komentářovou literaturu k o. z. dovolatelka dovozuje, že jednání domněle zastoupeného může být i omisivní (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4220/2019 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 tento závěr nepřímo potvrdily). Ohledně ústavně konformního výkladu právních norem odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3040/16 a ohledně odpovědnosti držitele datových schránek dále na stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 22/2018-30, č. j. 4 Afs 274/2023-27, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 916/14 a sp. zn. IV. ÚS 2594/11. Dle dovolatelky skutečnost, že právní jednání mezi ní a žalobkyní bylo dotčeno trestněprávním jednáním, nečiní takové jednání absolutně neplatným, ale pouze relativně neplatným. Této neplatnosti se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Žalobkyně nemůže vznést námitku neplatnosti, neboť mohla tomuto jednání a jeho následkům zabránit. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že příčiny a okolnosti věci zohlednil u nákladů řízení, nikoli však u merita věci. Příčina sporu přitom tkví v trestněprávním jednání třetích osob, které negativně dopadlo i na žalovanou. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného nebo jeho zamítnutí. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných vlastními zjištěními. Žalobkyně vlastnila spornou nemovitost. Trestnou činností skupiny pachatelů došlo k padělání plné moci a cestovního pasu jednatelky žalobkyně a s jeho pomocí na základě žádosti ze 14. 5. 2020 k zneplatnění dosavadních přístupových údajů do datové schránky žalobkyně a k vydání Ministerstvem vnitra nových přístupových údajů zaslaných na e-mail fly2000mail.cz. Následně byla datová schránka žalobkyně využívána k zasílání dokumentů mezi jednatelem žalované Ing. Radimem Třešňákem a M. K. (dále též „domnělým zmocněncem“ či „bezesmluvním zástupcem“) v době, kdy přístupové údaje žalobkyně byly zneplatněny a namísto ní měly do datové schránky přístup osoby, které k tomu žalobkyně nepověřila a neposkytla jim vlastní přístupové údaje umožňující zneužití datové schránky. Dne 30. 9. 2021 byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva mezi žalovanou (věřitelkou), žalobkyní (vlastnicí sporné nemovitosti) a společností EWE JEWELRY s. r. o. (třetí osobou, dlužnicí, jejíž závazek měl být zajištěn), na základě které byl následně proveden vklad práva žalované ke sporné nemovitosti do katastru nemovitostí. Za žalobkyni smlouvu uzavřel M. K. prokazující se žalované plnou mocí z 11. 8. 2021 opatřenou nepravým podpisem jednatelky žalobkyně Daniely Altissimo (která ho k jednání nezmocnila a neprojevila vůli k uzavření takové smlouvy). Pravý podpis jednatelky není ani na zápisu z jednání valné hromady žalobkyně ze dne 11. 8. 2021, která měla udělení souhlasu s uzavřením zajišťovací smlouvy projednat. Žalovaná vycházela pouze z jednání a vystupování M. K. jako domnělého zmocněn