33 Cdo 2229/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2229/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2019 Spisová značka:33 Cdo 2229/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2229.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Rozhodčí řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 15 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb. § 33 předpisu č. 216/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 3. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.4.2019III.ÚS 1135/19JUDr. Jiří Zemánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2229/2018-171 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. J., bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Paškem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 79/5, proti žalované CRISTAL PALACE Property, s.r.o., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 26188554, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 301/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 324/2017-149, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. 49 Cm 301/2014-123, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 13. 9. 2013 sp. zn. Rsp 763/12, a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 324/2017-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná ve vyjádření k dovolání zopakovala námitky uplatněné v průběhu předchozího řízení, že se žalobce včas nedovolal neplatnosti rozhodčí doložky, přičemž na něj nelze pohlížet jako na spotřebitele. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně konstatuje, že napadené rozhodnutí závisí též na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Zdůrazňuje, že v rámci prvního úkonu v rozhodčím řízení, který se týkal věci samé, řádně vznesl námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, neboť má za to, že není nezbytné, aby námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu byla vyjádřena výslovně, je-li z učiněného podání patrné, že žalobce tento nedostatek namítá, jestliže tvrdí, že se necítí být zavázán ze smlouvy o úplatném převodu cenných papírů s právem opce ze dne 18. 7. 2000, v rámci níž byla rozhodčí doložka sjednána. Dovolacímu soudu v této souvislosti předkládá otázku (dle jeho přesvědčení) dosud neřešenou, „zda je nezbytné, aby námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu byla vyjádřena výslovně či zda je možné považovat za námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu i vyjádření účastníka, které explicitně neobsahuje formulaci o tom, že účastník vznáší tuto námitku, nicméně z jeho vyjádření lze dovodit, že brojí proti rozhodčí doložce, když konstatuje, že se smlouvou necítí být zavázán a tento svůj závěr dále zdůvodní“. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatele týkající se vznesení námitky nedostatku pravomoci rozhodčího soudu mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalobce jednak při jednání dne 12. 10. 2012 k dotazu rozhodčího senátu, zda strany namítají nedostatek pravomoci (příslušnosti) soudu, uvedl, že nikoliv, přičemž z jeho vyjádření ve věci samé (žalobní odpověď ze dne 25. 6. 2012) vyplývá, že veškeré v tomto podání uplatněné námitky směřovaly vůči smlouvě o úplatném převodu cenných papírů ze dne 18. 7. 2000 a vztahovaly se k uplatněnému nároku. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli, takže ani namítané pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Jeho obrana, založená na tvrzení, že námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu uplatnil, není zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť je založena na popření skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování. Námitka, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud při posouzení otázky včasnosti uplatnění uvedené námitky neaplikoval ustanovení § 15 odst. 2 z. r. ř., ve znění platném do 30. 11. 2016, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel tuto námitku s odkazem na § 261 odst. 3 písm. c) a § 262 odst. 4 obch. zák. odůvodnil tím, že na daný závazkový vztah, v němž vystupuje jako osoba, která není podnikatelem, je nutno použít krom úpravy obchodního zákoníku též ustanovení právních předpisů o spotřebitelských smlouvách. Má za to, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky (zda je v daném právním vztahu třeba na žalobce pohlížet jako na spotřebitele) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž ve spotřebitelských věcech otázku platnosti, resp. nezávaznosti rozhodčí doložky je soud povinen posoudit v soudním řízení i tehdy, pokud účastník uplatnil svoji námitku nikoliv při prvním úkonu ve věci v rozhodčím řízení, ale pouze v rámci žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 96/2013. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 96/2013, shrnul, že ve spotřebitelských věcech dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že neplatnost rozhodčí doložky musí soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z úřední povinnosti posuzovat, tj. zabývat se jí, i pokud žalovaný v rozhodčím řízení námitku neplatnosti v prvním úkonu ve věci nevznesl. V tam řešeném případě se však jednalo o spor mezi podnikateli, a proto citovaný závěr nelze použít. Soudy mohou v tomto sporu platnost rozhodčí doložky [a to i se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti rozhodčích doložek podle § 39 obč. zák. dle sjednocující judikatury, která byla přijata k této otázce v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010] přezkoumávat pouze v případě, že byla námitka neplatnosti podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení uplatněna řádně ve smyslu § 33 rozhodčího řízení. Takto posledně uvedené závěry přitom dopadají i na projednávanou věc. Dovolatel se mýlí, pakliže dovozuje, že je třeba na něj v rámci dotyčného smluvního vztahu pohlížet jako na spotřebitele. Smlouva byla uzavřena 18. 7. 2000, úprava spotřebitelských