33 Cdo 2269/2012 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2269/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2013 Spisová značka:33 Cdo 2269/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2269.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Daň z přidané hodnoty Daňové řízení Smlouva o sdružení Dotčené předpisy:§ 835 odst. 2 obč. zák. § 511 odst. 2 obč. zák. § 45 předpisu č. 337/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2269/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Mezi Mosty 1793, proti žalovanému R. R., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, o zaplacení 1,083.271,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 55 Cm 327/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 2 Cmo 187/2011-318, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 2 Cmo 187/2011-318, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném v konečném znění žaloby domáhal zaplacení 1,083.271,- Kč s tím, že tato částka představuje daň z přidané hodnoty, která byla Finančním úřadem v Pardubicích doměřena za zdanitelná plnění sdružení, v němž společně se žalovaným podnikal na základě smlouvy o sdružení ze dne 15. 9. 1999. V dohodě, kterou spolu účastníci uzavřeli dne 13. 2. 2003, převzal závazek zaplatit nedoplatek na dani z přidané hodnoty žalovaný. Protože věřitel (Finanční úřad v Pardubicích) uplatnil celý nárok vůči němu, uplatňuje žalobce své právo předběžného postihu ve smyslu § 511 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obč. zák.“). Krajský soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 55 Cm 327/2005-253, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1,083.271,- Kč k rukám Finančního úřadu v Pardubicích do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 2 Cmo 187/2011-318, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 15. 9. 1999 uzavřeli účastníci smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. obč. zák. Za trvání sdružení byli oba účastníci plátci daně z přidané hodnoty. Žalobce byl ve smyslu zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném v době činnosti sdružení, osobou určenou k vedení záznamů a podávání daňových přiznání k dani z přidané hodnoty; žalovaný podával daňová přiznání s nulovým plněním. V průběhu roku 2002 provedl Finanční úřad v Pardubicích daňovou kontrolu, při níž zjistil nesrovnalosti, v jejichž důsledku žalobci dodatečně doměřil daň z přidané hodnoty za účetní rok 2001 za zdanitelná plnění týkající se činnosti sdružení v celkové částce 1,623.271,- Kč. Zjištěné nesrovnalosti byly způsobeny postupem žalovaného, který do základu pro výpočet daně z přidané hodnoty (do výdajové stránky účetnictví sdružení) zahrnul v rámci jím realizovaných obchodních případů fiktivní faktury za nákup zboží a materiálu od různých obchodních společností. Toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a žalovaný za něj byl pravomocně odsouzen. Účastníci ukončili činnost sdružení k 30. 6. 2002, což písemně potvrdili v dohodě ze dne 13. 2. 2003. Žalovaný se v čl. II. odst. 5 dohody zavázal převzít na sebe veškeré závazky, které vznikly nebo vzniknou oběma účastníkům sdružení, popřípadě pouze žalobci, v souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou a jsou podrobně označeny v čl. II. odst. 3 dohody. Žalobce v průběhu řízení Finančnímu úřadu v Pardubicích uhradil na dodatečně doměřenou daň z přidané hodnoty částku 540.000,- Kč a v tomto rozsahu vzal žalobu zpět s odůvodněním, že se této částky domáhá v samostatném řízení z titulu § 511 odst. 3 obč. zák. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že dodatečně doměřená daň z přidané hodnoty je závazkem sdružení vůči třetí osobě, ze kterého jsou ve smyslu § 835 odst. 2 obč. zák. zavázáni oba účastnící společně a nerozdílně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 311/2000) konstatoval, že citované ustanovení § 835 odst. 2 obč. zák. má kogentní charakter a účastníci sdružení si proto nemohou sjednat odlišnou úpravu odpovědnosti za závazky sdružení. Dohoda ze dne 13. 2. 2003 tudíž nemůže být převzetím závazku ve smyslu § 531 obč. zák.; účastníci si jí upravili vnitřní poměry sdružení a žalovaný se zavázal uhradit závazky, jejichž vznik zapříčinil (jak bylo prokázáno v trestním řízení i ve správním řízení před správcem daně). S ohledem na ustanovení § 835 odst. 2 obč. zák. jsou však oba účastníci sdružení nadále dlužníky správce daně z titulu dodatečně doměřené daně z přidané hodnoty. Podle názoru soudu prvního stupně je dohoda účastníků relevantní z hlediska § 511 odst. 2 obč. zák.; obsahuje ujednání, na jehož základě se jeden z dlužníků (žalovaný) zavázal uhradit věřiteli (správci daně) celý dluh vzniklý z činnosti sdružení. Vzhledem k tomu, že Finanční úřad v Pardubicích uplatnil vůči jednomu z dlužníků (žalobci) vyšší nárok, než jaký odpovídá jeho podílu podle dohody, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci svědčí právo tzv. předběžného postihu ve smyslu § 511 odst. 2 obč. zák., a uložil žalovanému, aby částku představující „doměrek“ daně z přidané hodnoty zaplatil žalobci k rukám Finančního úřadu v Pardubicích. Odvolací soud právnímu posouzení věci soudem prvního stupně nepřisvědčil. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5276/2008, dovodil, že v rámci tzv. preventivního regresu (§ 511 odst. 2 obč. zák.) nemá dlužník, vůči němuž věřitel uplatnil pohledávku v rozsahu vyšším, než odpovídá jeho podílu na dluhu ve vzájemném poměru solidárních dlužníků, právo požadovat na ostatních solidárních dlužnících, aby mu podíl na ně připadající zaplatili, neboť takovým plněním by dluh plnivšího spoludlužníka vůči věřiteli nezanikl. Na základě výroku rozsudku soudu prvního stupně by byl konečným příjemcem žalované částky žalobce, neboť by mu ji byl Finanční úřad v Pardubicích povinen vydat, bylo-li plnění určeno „k jeho rukám“ (nikoliv finančnímu úřadu samotnému). Proto shledal uložení povinnosti žalovanému, aby hradil doměrek daně z přidané hodnoty žalobci k rukám Finančního úřadu v Pardubicích, v rozporu s ustanovením § 511 odst. 2 obč. zák. i judikaturou Nejvyššího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv správně uznal, že žalovaný je podle § 511 odst. 2 obč. zák. povinen uhradit dluh na dani z přidané hodnoty, dospěl k nesprávnému závěru, že žalovanému nelze jeho povinnost uložit tak, aby doměrek na dani uhradil žalobci k rukám finančního úřadu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97) upozorňuje, že výrok rozhodnutí musí být formulován tak, aby bylo rozhodnutí vykonatelné; výrok, kterým by byl žalovaný zavázán uhradit předmětnou částku finančnímu úřadu by nedával smysl, neboť žalobce by se nemohl domáhat jeho výkonu jako oprávněný ve smyslu § 256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“). Finanční úřad by nadto takovou platbu - jsa vázán daňovým řádem - musel použít na úhradu dluhů žalovaného, příp. ji evidovat jako přeplatek na dani, protože by peníze přijal od žalovaného a nikoliv od žalobce prostřednictvím žalovaného (jak vyplývalo z výroku rozsudku soudu prvního stupně). Žalobce v této souvislosti uvádí, že i když je mezi účastníky z hlediska soukromého práva vztah solidárních dlužníků, z hlediska veřejného práva je dlužníkem správce daně pouze žalobce. Závěr odvolacího soudu, že by byl v konečném důsledku příjemcem žalované částky on a nikoliv finanční úřad, považuje za nelogický za situace, kdy v řízení prokazatelně tvrdil, že je jeho úmyslem zajistit uhrazení svého dluhu u správce daně žalovaným. Má za to, v žalobě přesně označil, čeho se domáhá a jakým způsobem to má být splněno; odvolací soud měl proto v případě pochybností o formulaci rozsudečného výroku soudem prvního stupně tento přeformulovat a nikoliv zamítnout žalobu. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud r