33 Cdo 2723/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2723/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2022 Spisová značka:33 Cdo 2723/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2723.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Uznání závazku Započtení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 359 obch. zák. § 407 odst. 3 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2723/2022-110 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně K. B., s místem podnikání XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované AGRS, a. s., se sídlem v Praze – Holešovicích, Přívozní 1054/2, identifikační číslo osoby 271 28 628, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, o zaplacení 643.714,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 69/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 20 Co 22/2022-87, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.552,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Malého, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 30 C 69/2020-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 643.714,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.287.428,- Kč od 12. 6. 2012 do 1. 12. 2014, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 987.428,- Kč od 2. 12. 2014 do 29. 12. 2014, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 751.000,- Kč od 30. 12. 2014 do 12. 12. 2016 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 643.714,- Kč od 13. 12. 2016 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 20 Co 22/2022-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy vyšly mimo jiné ze zjištění, že účastnice udržovaly podnikatelský vztah na základě rámcové smlouvy o reklamě a propagaci z 3. 9. 2007 (dále také jako „rámcová smlouva“), doplněné dodatky z 25. 9. 2008 a 10. 12. 2010. Bylo mezi nimi nesporné, že žalobkyně omylem provedla duplicitní platbu na fakturu č. 11110999, kterou žalovaná vystavila na částku 1.287.428,- Kč. Dopisem z 29. 5. 2012 žalobkyně žalovanou požádala o vrácení duplicitní platby a současně jí vystavila fakturu č. 120900007 označenou jako „pohledávka z titulu přeplatku faktury č. 11110999“. Žalovaná vrátila žalobkyni polovinu žádaných peněžních prostředků, a to platbami z 1. 12. 2014 ve výši 300.000,- Kč, z 29. 12. 2014 ve výši 236.428,- Kč a z 12. 12. 2016 ve výši 107.286,- Kč. Z e-mailů předsedy představenstva žalované vyplynulo, že žalovaná žádala o sdělení čísla účtu pro zaslání částečné platby (e-mail z 28. 11. 2014), a že potvrdila, že žalobkyni uhradila „0,6 z dvojité platby“ (email z 6. 10. 2017). Dopisem z 8. 7. 2019 žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení zbývajících 643.714,- Kč. Žalovaná namítla, že právo žalobkyně na vrácení přeplatku je promlčeno, neboť platbu z 12. 12. 2016 provedla omylem (a tudíž tato nemohla být posouzena jako uznávací projev), a současně tvrdila, že nárok žalobkyně zanikl započtením, když 22. 10. 2012 zaslala žalobkyni fakturu, v níž jí vyúčtovala „úroky z prodlení“ (smluvní pokutu) podle rámcové smlouvy za pozdní úhrady několika faktur v celkové výši 5.078.903,- Kč; započtení provedla v rámci řízení v podání z 25. 3. 2020. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal nárok žalobkyně po právu. Vzhledem k datu uzavření rámcové smlouvy posuzoval vztahy účastnic podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obch. zák.“). Námitku promlčení posoudil neshledal důvodnou, neboť splatnost pohledávky nastala na základě faktury č. 120900007 dne 12. 6. 2012 a čtyřletá promlčecí doba by sice uplynula 11. 6. 2016, avšak částečná plnění žalované měla podle § 407 odst. 1 a 3 obch. zák. účinky uznání zbytku dluhu, přičemž od tohoto uznání počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba; poslední plnění žalovaná poskytla 12. 12. 2016 a žaloba byla podána 10. 9. 2019. Zohlednil přitom, že žalovaná duplicitní platbu nikdy nezpochybňovala a v e-mailu z 6. 10. 2017 potvrdila, že již polovinu dlužné částky uhradila (tj. že i platba z 12. 12. 2016 směřovala na umoření závazku duplicitní platbu vrátit a nejednalo se o omyl). Kompenzační námitku (započtení vzájemných pohledávek) odvolací soud oproti soudu prvního stupně posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. podle právní úpravy, jíž se řídily započítávané pohledávky vyplývající z rámcové smlouvy. S ohledem na to, že podle § 359 obch. zák. nelze proti splatné pohledávce započíst pohledávku nesplatnou, zkoumal, zda se stala splatnou žalovanou tvrzená pohledávka z titulů smluvních pokut za pozdě uhrazené faktury, kdy žalovaná tvrdila, že žalobkyni zaslala fakturu č. 116812 ze dne 12. 10. 2012 s výzvou k úhradě smluvních pokut v celkové výši 5.078.903,- Kč doporučeným dopisem z 22. 10. 2012 a žalobkyně převzetí této faktury popřela. Odvolací soud tvrzení žalované neuvěřil, neboť dopis z 22. 10. 2012 vážil 0,166 kg a z e-mailové komunikace účastnic vyplynulo, že obsahuje toliko doklady o provedené reklamě, které žalobkyně potřebovala pro účely kontroly ze strany finančního úřadu. Nadto žalovaná až do řízení u soudu započtení v žádné komunikaci účastnic nezmiňovala, nedomáhala se úhrady smluvní pokuty a naopak žalobkyni v letech 2014-2016, tedy po vystavení údajné faktury z 12. 10. 2012, plnila na dluh částky nižší, než byla částka, kterou požadovala z titulu smluvních pokut. Odvolací soud současně posoudil kompenzační námitku obsaženou v podání z 25. 3. 2020 jako neplatnou podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obč. zák.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, uvedl, že v případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Podání žalované však takovou náležitost nesplňuje, neboť k započtení je označena pouze celková částka 5.078.903,- Kč, aniž by žalovaná odlišila, které z jednotlivých smluvních pokut z titulu pozdního plnění na různé faktury, mají započtením zaniknout, případně do jaké výše. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného, resp. procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V rozporu se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, shledává závěr odvolacího soudu, že její dílčí platby představovaly uznávací projev ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), resp. vyvrací, že platba z 12. 12. 2016 byla uznávacím projevem. Obsah e-mailu předsedy představenstva žalované z 6. 10. 2017 interpretuje tak, že přímo vyloučil, že by dluh vůči žalobkyni uznávala. Soudům vytýká, že ji nepoučily ve smyslu § 118a o. s. ř., že neunáší důkazní břemeno ohledně prokázání splatnosti smluvních pokut (že neprokázala odeslání faktury s vyúčtováním smluvní pokuty), a odvolací soud rekriminuje, že nedůvodně odmítl její důkazní návrhy na výslechy svědků (k prokázání odeslání sporné faktury), zatímco důkazním návrhům žalobkyně vyhověl. Má za to, že neshledal-li odvolací soud její kompenzační projev dostatečně určitým, měl ji poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení, vůči jakým pohledávkám je zamýšlen, neboť kompenzační projev učiněný v průběhu řízení je třeba posuzovat jako obranu proti návrhu podle § 98 o. s. ř. Postup odvolacího soudu tak shledává v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3460/2019, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, nebo sp. zn. 32 Cdo 1519/2012. Protože se odvolací soud věcně ani procesně nevypořádal s jejími důkazními návrhy, postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2610/11, a jeho rozsudek je proto nepředvídatelný a nepřezkoumatelný. Konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího