33 Cdo 2863/2010 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2863/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2013 Spisová značka:33 Cdo 2863/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2863.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Zánik závazku Dotčené předpisy:čl. 559 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2863/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. B., zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti žalované A. V., zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o 686.184,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 175/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 30 Co 279/2009-102, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 30 Co 279/2009-102, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. března 2009, č. j. 10 C 175/2008-64, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 10 C 175/2008-64, zamítl žalobu o zaplacení 686.184,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti. Vzal za prokázané, že manžel žalované J. V. (dále též „dlužník“ nebo „zůstavitel“) jako podnikatel ve stavebnictví uzavřel dne 11. 8. 1995 s Komerční bankou, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 (dále jen „Komerční banka“), smlouvu reg. č. 3703/95, na základě které mu byl poskytnut účelový střednědobý úvěr ve výši 600.000,- Kč na provozní a investiční potřeby. Dlužník se zavázal vrátit peněžní prostředky včetně úroků ve splátkách do 30. 6. 1999. Za účelem zajištění této pohledávky žalobkyně zástavní smlouvou č. 3703/95/NB z 16. 8. 1995 zastavila svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny na nemovitostech – konkrétně na budově, pozemku parc. a pozemku - nacházejících se v obci a katastrálním území J., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram. J. V. dne 15. 11. 1995 zemřel. V průběhu dědického řízení Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 22. října 1996, č. j. D 1483/95-98, určil obecnou cenu majetku, tj. rodinného domku v obci O. se všemi součástmi a příslušenstvím, který měl zůstavitel se svou manželkou (žalovanou) v bezpodílovém spoluvlastnictví, představující částkou 428.856,- Kč, dále určil, že z tohoto společného majetku připadá do dědictví „vklad pozůstalé manželky“ ve výši 214.428,- Kč, a že obecná cena majetku zůstavitele je 268.699,30 Kč, pasiva činí 614.315,60 Kč, z čehož vyplývá předlužení dědictví ve výši 345.616,30 Kč. Usnesením ze dne 31. října 1996, č. j. D 1483/95-101, Okresní soud v Příbrami schválil dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli tak, že žalovaná nabyla veškerý majetek a přijala odpovědnost za jeho dluhy do výše ceny nabytého dědictví, mj. i za zůstatek úvěru ve výši (k datu úmrtí zůstavitele) 607.890,60 Kč. Komerční banka uplatnila své nároky z úvěrové smlouvy vůči dědičce A. V. v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 181/99; platebním rozkazem ze dne 30. srpna 1999, č. j. 11 C 181/99-24, bylo žalované uloženo zaplatit Komerční bance částku 265.877,95 Kč. Dopisem ze dne 3. 6. 2003 Komerční banka oznámila žalobkyni, že pohledávku z úvěrové smlouvy zajištěnou zástavním právem postoupila smlouvou ze dne 28. 5. 2003 společnosti Matco, s. r. o. se sídlem v Praze 1. Dalším dopisem ze dne 27. 2. 2004 sdělila společnost D & I CONSULTING LIMITED, že jí společnost Matco, s. r. o. uvedenou pohledávku postoupila. Žalobkyně byla současně upozorněna, že zástavní věřitel hodlá uplatnit zástavní právo podle § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. a navrhnout prodej zástavy v nedobrovolné dražbě. K vymožení částky 265.877,95 Kč s příslušenstvím navrhla dne 16. 3. 2007 společnost D & I CONSULTING LIMITED (dále též „oprávněná“) nařízení exekuce podle platebního rozkazu ze dne 30. srpna 1999, č. j. 11 C 181/99-24. Usnesením ze dne 22. března 2007, č. j. 22 Nc 5477/2005-5, Okresní soud v Příbrami nařídil exekuci podle platebního rozkazu ze dne 30. srpna 1999, č. j. 11 C 181/99-24, k uspokojení pohledávky ve výši 265.877,95 Kč s příslušenstvím za žalovanou a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. P. K. Na návrh oprávněné byla usnesením ze dne 13. srpna 2007, č. j. 22 Nc 5477/2007-32, exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K uspokojení pohledávky ve výši 370.067,21 Kč s příslušenstvím podala společnost D & I CONSULTING LIMITED dne 29. 5. 2007 návrh na prodej zastaveného spoluvlastnického podílu žalobkyně na domu, pozemku parc. a pozemku nacházejících se v obci a katastrálním území J., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram. Návrh odůvodnila tím, že dědička dlužníka (žalovaná) uhradila na dluh z úvěru 251.878,- Kč a zbývá doplatit 370.067,21 Kč na jistině a 15 % smluvní úroky od 22. 2. 2003 do zaplacení. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. srpna 2007, č. j. 12 Nc 231/2007-84, byl nařízen prodej zastaveného spoluvlastnického podílu žalobkyně. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 20 Co 607/2007-97, usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 26. února 2008, č. j. 12 Nc 231/2007-105, Okresní soud v Příbrami řízení o nařízení prodeje zástavy zastavil, neboť zástava byla se souhlasem zástavního věřitele (oprávněné společnosti) prodána a žalobkyně z výtěžku prodeje pohledávku uspokojila. Cituje § 143, § 145 a § 147 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že z úvěrové smlouvy byl zavázán a oprávněn jen dlužník J. V. Zdůraznil, že občanský zákoník výslovně neupravoval způsob, jakým se zástavce může vůči osobnímu dlužníkovi domáhat náhrady toho, co za něj plnil. Podle soudu prvního stupně se jejich vztah podobá vztahu mezi dlužníkem a ručitelem (§ 550 obč. zák.), neboť zástavce stejně jako ručitel neplnil za jiného bez právního důvodu, nýbrž na základě své povinnosti plynoucí ze zástavní smlouvy. Pakliže žalobkyně jako zástavce splnila dluh za zůstavitele (zpeněžením zástavy s následnou výplatou pohledávky oprávněné), vznikla jí vlastní pohledávka za dlužníkem z titulu náhrady toho, co za něj zaplatila zástavnímu věřiteli. Jestliže dlužník zemřel, potom žalovaná, která jako jediná nabyla dědictví, odpovídá za jeho dluhy, a to pouze do výše ceny nabytého dědictví. Zaplatila-li tuto (děděním nabytou) částku věřiteli, nemohlo dojít v tomto rozsahu k přechodu práva věřitele na žalobkyni. Pokud žalobkyně uplatňovala zaplacení sporné částky z titulu „větší odpovědnosti za dluhy zůstavitele ve smyslu § 470 obč. zák.“, pak „soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť původní věřitel rozsah odpovědnosti žalované jako jediné dědičky v civilním řízení na plnění nezpochybňoval“. Námitkou, že žalovaná byla povinna plnit věřiteli z úvěrové smlouvy jako dědička zůstavitele ve větším rozsahu, než jak bylo zažalováno původním zástavním věřitelem, se soud prvního stupně nezabýval; žalovaná totiž vznesla námitku promlčení, s tím, že od konečné splatnosti úvěru, tj. od 30. 6. 1999, již uplynula čtyřletá promlčecí doba podle obchodního zákoníku. Žalobkyně neplnila za žalovanou jako za dědičku zůstavitele a z tohoto důvodu na ni nemohl přejít nárok na úhradu toho, co plnila jako zástavní dlužnice. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2009, č. j. 30 Co 279/2009-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se přitom jak s jeho skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením věci. Akcentoval, že podle § 143 a § 145 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 závazky jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) a pasivní solidarita manželů tak byla omezena jen na právní úkony týkající se věcí v BSM. Smlouvou o úvěru byly peníze do BSM teprve získány. Smrtí J. V. BSM manželů V. zaniklo. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že přestože nešlo o společný závazek manželů, mohl se věřitel v souladu s § 147 odst. 1 obč. zák. domáhat uspokojení své pohledávky z majetku v BSM. Za závazek z úvěrové smlouvy tak žalovaná odpovídá jen jako