33 Cdo 2986/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2986/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2019 Spisová značka:33 Cdo 2986/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2986.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva spotřebitelská Zánik závazku Dotčené předpisy:§ 1, 5 předpisu č. 96/1993Sb. § 578 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 8. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2978/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2986/2018-235 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Š. P., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 2 Bělehradská 128/222 (identifikační číslo 601 92 852), zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, o určení existence smluvního vztahu a o povinnosti přijímat vklady na účet stavebního spoření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 44/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 51 Co 376/2017-199, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 51 Co 376/2017-199, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2017, č. j. 18 C 44/2016-127, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 18 C 44/2016-127, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení platnosti smlouvy o stavebním spoření z 26. 3. 2001, č. 1071326103, určení existence smluvního vztahu smlouvou založeného a uložení povinnosti žalované přijímat na bankovní účet č. XY vklady v souladu s uvedenou smlouvou; žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.534 Kč. Rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 51 Co 376/2017-199, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356 Kč. Podle odvolacího soudu žalobce má naléhavý právní zájem na určení existence právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, neboť požadované určení je s to odstranit stav nejistoty v právních poměrech účastníků (§ 80 občanského soudního řádu). Naspoření cílové částky – pokračuje s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud – představuje dosažení účelu, pro který byla smlouva o stavebním spoření uzavřena. Není rozhodné, jakým způsobem je cílová částka dosažena, zda tím, že účastník v rámci svého závazku pravidelně na spořicí účet ukládá vklady (současně s připisováním úroků a státní podpory), nebo tím, že stavební spořitelna poskytne účastníkovi úvěr ze stavebního spoření do výše sjednané cílové částky. Smlouva o stavebním spoření vymezuje prostřednictvím cílové částky (podstatné náležitosti smlouvy), resp. jejího dosažení, dobu, po kterou smluvní vztah trvá. Na tom nic nemění mechanismus zakotvený v oddílu IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek umožňující po dosažení cílové částky ukládání dalších peněžních prostředků na spořicí účet. Dosáhne-li účastník cílové částky, nevzniká mu nárok na její zvýšení, tj. na změnu smlouvy o stavebním spoření. Přespořování cílové částky je nepřípustné (čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek), dojde-li však výjimečně k tomu, např. připsáním úroků z vkladu a státní podpory, představuje oddíl IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek „technické“ řešení této situace, „neboť je třeba takovou mimořádně nastalou situaci zasadit do příslušného právního rámce tak, aby s částkou, která přesahuje sjednanou cílovou částku, bylo možno nakládat ve smyslu uzavřené smlouvy o stavebním spoření.“ Ze smlouvy o stavebním spoření a všeobecných obchodních podmínek nevyplývá právo účastníka pokračovat v režimu uzavřené smlouvy i poté, kdy dosáhl cílové částky. Naopak, podle oddílu IV čl. 9 odst. 1 všeobecných obchodních podmínek má stavební spořitelna právo rozhodnout, zda na písemnou žádost účastníka zvýší cílovou částku stavebního spoření. Právní vztah ze smlouvy o stavebním spoření skončil na základě právní skutečnosti, a sice uplynutím doby, na kterou byly práva a povinnosti omezeny (§ 603 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“). Podle odvolacího soudu žalovaná umožnila „žalobci jako jejímu klientovi dlouhodobé spoření za výhodných podmínek, a pokud se rozhodla po dosažení navýšené cílové částky ve smlouvě nepokračovat, učinila tak po právu.“ V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce zpochybnil závěr týkající se ukončení právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření dosažením sjednané cílové částky, resp. oznámením stavební spořitelny, že nadále nesouhlasí se zvyšováním cílové částky. Podle dovolatele nelze účel smlouvy o stavebním spoření, tj. naspoření cílové částky, ztotožnit s právní skutečností, v důsledku které zanikají práva a povinnosti smlouvou založené. Překročení cílové částky není důvodem k výpovědi smlouvy o stavebním spoření a žalovanou tvrzená ekonomická nevýhodnost smluvních ujednání svědčí o účelovém výkladu smlouvy ústícím v názor, podle něhož právní vztah zanikl uplynutím doby, na kterou byl prostřednictvím cílové částky omezen. Ze všeobecných obchodních podmínek – oddílu IV čl. 9 odst. 7 a čl. 10 odst. 1 – vyplývá, že „přespoření“, přestože není přípustné, má za následek pouze vznik poplatkové povinnosti (1% z rozdílu, o který se cílová částka navýšila), a že žalovaná může vypovědět smlouvu jen tehdy, pokud by žalobce s dodatečně vzniklou poplatkovou povinností nesouhlasil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření označila žalobcův výklad všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření za nepřijatelný. Připomněla jeho – s bankovní regulatorikou neslučitelný – „absurdní důsledek“ spočívající v časově a objemově doživotní formě spoření za nadstandardně výhodných podmínek. Účelem úpravy vtělené do oddílu IV čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek bylo řešit situace překročení cílové částky, a to jak „nezamýšlené“ (nepozorností účastníka, který na spořicí účet poukáže částku vyšší, než je rozdíl mezi cílovou částkou a stávajícím zůstatkem, anebo připsáním úroků či státní podpory), tak „zamýšlené“ (opakované zasílání prostředků na spořicí účet při vědomí, že připsáním se přesáhne cílová částka). V kontextu dalších ustanovení všeobecných obchodních podmínek je namístě uzavřít, že zmíněná úprava představuje smluvní zastřešení případů (jinak) nepřípustného přespoření, např. automatickým připsáním úroků z vkladu nebo státní podpory. Cílem bylo zjednodušit administraci částek, o které – byť v nepatrném rozsahu – byla překročena cílová částka stavebního spoření; při absenci čl. 9 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek by totiž bylo nutné s těmito částkami naložit jinak, než se zbytkem zůstatku na účtu stavebního spoření. To by vyžadovalo individuální zásah v každém jednotlivém případě, což není možné při velkém množství účastníků stavebního spoření organizačně zajistit. Účastník nemá právo jednostranně (fakticky) navyšovat sjednanou cílovou částku, a pokud tak učiní, může stavební spořitelna vyslovit nesouhlas. Dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření – argumentuje žalovaná – plyne z toho, že smlouva musí být uzavřena „na určitou cílovou částku“ (oddíl I čl. 1 odst. 1, 2 všeobecných obchodních podmínek). Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Podle § 237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3. Přípustnos