33 Cdo 3132/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3132/2025-82 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. S., proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 38 560 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 60/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 54 Co 154/2025-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 15 C 60/2024-33, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 19. 2. 2022 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2025 č. j. 54 Co 154/2025-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu co do částky 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 19. 2. 2022 do zaplacení, ve zbylé výši (38 370 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 19. 2. 2022 do zaplacení) výrok ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalovanou (jakožto věřitelem) a žalobcem (jakožto dlužníkem) a paní S. (jakožto spoludlužníkem) byla dne 21. 12. 2004 uzavřena smlouva o revolvingové půjčce č. 77045/06016, znějící na částku 54 000 Kč, se splatností 24 měsíců, s výší měsíční splátky 2 250 Kč se sazbou RPSN 83,39 % ročně (dále jen „smlouva o půjčce“). Součástí smlouvy o půjčce byla rozhodčí doložka. Dne 19. 4. 2006 byl rozhodcem JUDr. Josefem Kunáškem vydán rozhodčí nález č. j. Ku-119-12/2006-12, kterým byla žalobci a spoludlužníkovi uložena povinnost zaplatit žalované částku ve výši 59 624 Kč se specifikovaným úrokem a náhradu nákladů rozhodčího řízení (dále jen „rozhodčí nález“). Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 2. 5. 2006 a vykonatelnosti dne 12. 5. 2006. Na základě uvedeného exekučního titulu byla usnesením Okresního soudu v Klatovech, č. j. 15 Nc 4965/2007-7 ze dne 5. 11. 2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 622/2008-35 ze dne 24. 3. 2009 nařízena exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň. Dne 28. 5. 2009 vydal soudní exekutor vyrozumění o upuštění od provedení exekuce z důvodu uhrazení pohledávky a jejího příslušenství, jakož i nákladů exekuce ze strany povinného. Poté dne 7. 1. 2022 byla usnesením Okresního soudu v Klatovech, č. j. 15 Nc 4965/2007-127, nařízená exekuce zastavena, jelikož exekuční soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou, která je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, a tedy pravomoc rozhodce k rozhodování sporu nebyla nikdy platně založena, což činí rozhodní nález nezpůsobilým exekučním titulem. 4. S ohledem na to, že žalovaná v odvolání nenapadla závěr soudu prvního stupně, že plnění poskytnuté či v exekuci vymožené na základě absolutně neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením, zaměřil odvolací soud svou pozornost na možné promlčení žalobcem tvrzeného nároku. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odvolací soud s odkazem na § 3028 odst. 1, 2 a 3 o. z. dovodil, že vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru jde o smlouvu uzavřenou podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jelikož se jednalo o tzv. absolutní obchod podle § 261 odst. 3 písm. d) tamtéž. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 135/2012, je proto třeba aplikovat právní úpravu promlčení podle obchodního zákoníku (§ 397 obch. zák.), podle kterého je promlčecí lhůta čtyřletá. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že počátek běhu promlčecí lhůty je spojen s právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, tedy s dnem 19. 2. 2022. Jestliže žalobce podal žalobu dne 22. 2. 2024, pak k promlčení nároku na bezdůvodné obohacení nedošlo. Závěr soudu prvního stupně, který žalobě vyhověl, je proto správný, přestože prvostupňový soud běh promlčecí lhůty posuzoval podle úpravy „nového“ občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2025, č. j. 54 Co 154/2025-53, podala žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí, je rozhodnutím, kterým se řízení končí „a které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, a zároveň některé otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.“ 6. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) Zda „lze promlčecí dobu u plnění z neplatné smlouvy o půjčce uzavřené dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, posuzovat v intencích zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.“ Při jejím řešení se, dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007). 2) Zda „Je přípustné vztáhnout počátek běhu promlčí doby k vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, ačkoli exekuční řízení bylo skončeno vymožením (28.5.2009) a v mezidobí od okamžiku, kdy došlo k poslednímu plnění na neplatnou smlouvu a podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení (22.2.2024), uplynulo bezmála 15 let? Pokud exekuční řízení skončí vymožením, znamená to, že pokud by exekuce byla v budoucnu zastavena, lze pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení vymáhat i např. po 30ti letech, co byla pohledávka vymožena? Nejedná se o porušení principu právní jistoty a principu, že práva náležejí bdělým (tj. principu vigilantibus iura scripta sunt)?“, přičemž uvedenou právní otázku má dovolatelka za doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou. 3) Zda „lze vztáhnout počátek běhu promlčí doby k vydání bezdůvodného obohacení až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce i v situaci, kdy povinný podal návrh na zastavení již skončené exekuce vymožením a v něm, resp. v řízení o návrhu na zastavení exekuce, tvrdil všechny okolnosti podstatné pro vymáhání bezdůvodného obohacení?“, při jejímž řešení se, dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021). 4) Zda „pokud exekuční řízení skončilo vymožením, je dán nějaký důvod, který by bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení? Lze se domáhat vrácení plnění, a nikoli čekat až na zastavení exekučního řízení? Při jejím řešení se, dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 3870/19). 5) Zda „Trvá procesní důvod držení na věčné časy a pokud bude exekuce v budoucnu zastavena (např. po více jak 10ti letech po jejím vymožení), znamená to, že mezi vymožením a zastavením exekuce žádné promlčecí doby neběží? Nejedná se o porušení zásady právní jistoty a důvěry v právo?“. Uvedenou právní otázku má dovolatelka za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. 6) Pokud by rozhodným předpisem byl obchodní zákoník, od kdy započne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o plnění na neplatnou smlouvu uzavřenou dle obchodního zákoníku? Započne běžet ode dne, kdy k plnění došlo v souladu s ust. 394 odst. 2 obchodního zákoníku?“, při jejímž řešení se dle názoru žalobkyně odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 448/2012). 7) „Pokud by rozhodným předpisem byl obchodní zákoník, lze se odklonit od kogentní úpravy § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého „Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.“, kdy všechna plnění, o něž v předmětné věci jde, byla uhrazena před více jak 15ti lety?“ Při jejím řešení, se dle názoru dovolatelky, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003,