33 Cdo 3323/2020 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3323/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 8. 2021 Spisová značka:33 Cdo 3323/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3323.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 10. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3323/2020-238 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a/ P. A., bytem XY, a b/ R. A., bytem XY, zastoupených JUDr. Kateřinou Mojžíšovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované S & Ř, CH KOVO, společnost s ručením omezeným (s.r.o.), se sídlem v Chroustovicích, Dr. Alberta Pražáka 214, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze, Plzeňská 1972/158, o zaplacení 581.750 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 104 C 3/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2020, č. j. 27 Co 50/2020-202, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.000,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Mojžíšové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, č. j. 104 C 3/2019-158, uložil žalované zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 581.750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 8. 12. 2018 do zaplacení oproti vydání specifikovaného kuchyňského a koupelnového nábytku a spotřebičů a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 27 Co 50/2020-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s tzv. teorií analýzy norem, k níž se Nejvyšší soud přihlásil ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, podle které je (vztáhnuto na daný případ) na žalobcích, aby tvrdili a z hlediska kontraktačního procesu prokázali, kdy požadovali vyrobit nábytek z biodesky a kdy byl jejich požadavek žalovanou přijat. Má za to, že odvolací soud na ni nepřípustně přenesl důkazní břemeno ohledně prokázání, že sjednaným materiálem k výrobě nábytku byly MDF desky, nikoliv biodesky, aniž byla tvrzení žalobců ohledně sjednaného materiálu prokázána. Žalovaná namítá, že odvolací soud se odchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud zastává v souvislosti s kontraktačním procesem (viz rozsudky ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 787/2006, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 256/2006, a ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 10/2012). Prosazuje, že zájem žalobců o materiál „biodeska“ nikdy neakceptovala, že žalobci odstoupili od smlouvy opožděně, neboť v rozporu s § 2618 o. z. nevytkli vadu použitého materiálu bezodkladně poté, co ji zjistili nebo zjistit měli, neboť skutečnost, že nábytek je vyroben z MDF desek, vyplývala již z předávacího protokolu (v souvislosti s požadavkem bezodkladnosti uplatnění nároku odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012). Za otázku neřešenou pak považuje vhodnost aplikace předpisů na ochranu spotřebitele u objednatelů, kteří „v minulosti zastávali a žalobkyně 1/ do dnešního dne stále zastává důležité funkce v orgánech obchodních společností“. Domáhá se dále aplikace § 1915 o. z. na posuzovaný případ, jelikož má za to, že toto ustanovení je použitelné právě na situaci, kdy se smluvní strany sice shodly na podstatných náležitostech smlouvy, ale nikoliv již na jakosti (tedy i materiálu) díla. Žalobci nepovažují dovolání za důvodné, neboť soudy se s argumenty žalované náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzovaném případě vyšel odvolací soud mimo jiné ze zjištění, že žalobci jednali s I. Ž., která v březnu 2018 pracovala pro Sokol design, o zakázce na zhotovení anglické kuchyně z biodesek; v květnu 2018, kdy I. Ž. již byla zaměstnankyní žalované, pokračovali v jednání, které vyústilo v to, že dne 22. 6. 2018 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se dohodli, že žalovaná pro žalobce dodá interiér kuchyně (kuchyňskou linku včetně spotřebičů) podle dodaného návrhu v celkové ceně vč. DPH 605.258 Kč a zajistí montáž. Ve smlouvě sice nebyl specifikován materiál, z nějž měl být nábytek zhotoven, z provedených důkazů však vyšlo najevo, že smluvní strany si (ústně) sjednaly jako materiál biodesku (masiv). Žalobci žalované zaplatili celkem 581.750 Kč. Předávacím protokolem ze dne 17. 7. 2018 a předávacími protokoly ze dne 19. 7. 2018 a dalšími dvěma nedatovanými předávacími protokoly žalovaná předala žalobcům postupně celou zakázku. Po 19. 10. 2018 žalobci zjistili, že kuchyňská linka není zhotovena z biodesek a tuto vadu prostřednictvím emailu dne 30. 10. 2018 reklamovali. Žalovaná reklamaci zamítla. Dne 28. 11. 2018 žalobci odstoupili od smlouvy o dílo z důvodu plnění v rozporu se smlouvou – dodání kuchyňské linky z jiného než dohodnutého materiálu – a vyzvali žalovanou k vrácení zaplacené částky. Na základě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že žalovaná dodala kuchyň v jiném materiálu, než který byl smluvními stranami dohodnut, čímž podstatným způsobem porušila smlouvu. Žalobci proto oprávněně odstoupili od smlouvy ve smyslu § 2106 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“), a smluvní strany jsou si povinny navzájem vrátit vše, co obdržely. Argumentace žalované směřuje výhradně proti správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, že si smluvní strany sjednaly jako materiál biodesku. Pomíjí přitom, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad