33 Cdo 333/99 – Nejvyšší soud

33 Cdo 333/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce K. J., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Vězeňská služba ČR, Ústav pro výkon vazby P.- P., o zaplacení 20 000 000 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod spis. zn. 21 C 290/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 1997, č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81, takto: I. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 1997, č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81, do části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl zamítnut návrh na zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá. II. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 11. června 1997, č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81, do části, kterou bylo uloženo žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se svým návrhem ze dne 24. 8. 1993 domáhal určení, že žalovaný je povinen předat do správy žalobce byty a nebytové prostory podle smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 2. 4. 1993. Podáním ze dne 2. 9. 1993 žalobce změnil žalobní návrh, kterým se po žalovaném domáhal, aby mu zaplatil částku 20 000 000 Kč s 18% úrokem od podání žaloby. Soud I. stupně usnesením ze dne 13. 7. 1994 připustil tuto změnu žalobního návrhu. Dne 26. 10. 1994 vzal žalobce zpět svůj návrh co do částky 16 500 000 Kč a nadále požadoval po žalovaném zaplatit částku 3 500 000 Kč jako smluvní pokutu. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. září 1995 č.j. 21 C 290/93 - 42 a doplňujícím rozsudkem ze dne 21. října 1996, č.j. 21 C 290/93 - 73 zastavil řízení ohledně částky 16 500 000 Kč s příslušenstvím; zamítl návrh na zaplacení částky 2 000 000 Kč s přísl. a 18% úroků z částky 1 500 000 Kč od 26. 8. 1993 a žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč. Soud prvního stupně zároveň žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 2. 4. 1993 smlouvu o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností a dospěl k závěru, že tato smlouva je platná, neboť osoba jednající za žalovaného / Z. Č. - ředitel Ústavu pro výkon vazby P. - P./, nepřekročila své oprávnění jednat za žalovaného a byla oprávněna uzavřít smlouvu o poskytování právní pomoci s advokátem, který na základě této smlouvy uzavřené dne 15. 3. 1993 byl oprávněn za žalovaného uzavřít a podepsat smlouvu o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších povinností. Soud I. stupně podle ust. § 301 obchodního zákoníku snížil smluvní pokutu na částku 1 500 000 Kč, neboť se jevila soudu příliš vysoká vzhledem k nákladům, které žalobce vynaložil při přípravě realizace uzavřené smlouvy. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci. Odvolání žalobce směřovalo proti výroku, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a žalobce navrhl, aby rozsudek soudu byl v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaný je povinen mu zaplatit dalších 1 000 000 Kč s 18% úrokem od 26. 8. 1993 do zaplacení. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném vyhovujícím výroku změněn tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 1997 č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku tak, že v napadeném vyhovujícím výroku se žaloba, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, zamítá a ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že ředitel Ústavu pro výkon vazby P. - P. Z. Č. nebyl oprávněn uzavřít smlouvu o právní pomoci s advokátem v takovém rozsahu jak se stalo, když advokát byl podle této smlouvy oprávněn k jakýmkoli úkonům včetně nakládání s majetkem svěřeným k hospodaření žalovanému a z tohoto právního závěru pak odvolací soud dovodil, že ze smlouvy o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností ze dne 2. 4. 1993, kterou advokát na podkladě smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 15. 3. 1993 a zmocnění ze dne 16. 3. 1993 pak podepsal, nelze pro žalovaného vyvodit důsledky a žádné povinnosti vůči žalobci. Odvolací soud považoval právní úkon Č., kterým zmocnil JUDr. J. P. k úkonům, jež ve svých důsledcích vedly k volnému nakládání s majetkem svěřeným žalovanému a ujednání závazku zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 000 000 Kč, za úkon překračující pravomoc ředitele Ústavu pro výkon vazby, za úkon nepochybně neobvyklý a jednání Z. Č. a potažmo JUDr. J. P. považoval odvolací soud za exces vzhledem k služebnímu a pracovnímu zařazení ředitel Ústavu pro výkon vazby. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odkazem na ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. do části, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že co do částky 1 500 000 Kč se žaloba zamítá. Dovolatel namítá, že rozsudek v této části vychází z nesprávného právního posouzení v souvislosti s hodnocením platnosti smlouvy mezi žalobcem a žalovaným a hodnocením překročení oprávnění zástupce žalobce. Dovolatel poukazuje, že jednal v dobré víře, neměl důvod pochybovat o pravomoci ředitele ústavu Vězeňské služby dát zmocnění k uzavření smlouvy o obstarání správy majetku a nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva o právní pomoci ze dne 15. 3. 1993 včetně speciálního pokynu ze dne 16. 3. 1993 smlouvu upřesňující, jakož i plná moc udělená 16. 3. 1993 JUDr. P., je nejen neobvyklá, ale i podivná. Žalobce má za to, že smlouva o obstarání správy majetku ze dne 2. 4. 1993 je obvyklou obchodní smlouvou, ujednání o smluvní pokutě je běžným institutem, zajišťujícím smluvní plnění a smlouvu měl odvolací soud vykládat v souvislosti se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Dovolatel na závěr dovolání poznamenal, že odvolací soud nesprávně přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za šest úkonů po 22 100 Kč a nevzal v úvahu, že 26. 10. 1994 vzal žalobce žalobu o částku 16 500 000 Kč zpět a odměna měla nadále náležet jen z požadované výše plnění 3 500 000 Kč. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího včetně jeho nesprávného souvisejícího výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Dovolání je do výroku městského soudu o zamítnutí žaloby do částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do té části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval. Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. odvolací soud správně posoudil překročení oprávnění subjektem jednajícím za žalovaného. Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Odvolací soud v posuzovaném případě správně aplikoval zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v platném znění. Podle ust. § 1 odst.2 cit. zákona je Vězeňská služba rozpočtovou organizací a ústavy pro výkon vazby, v jejichž čele stojí ředitel, jsou podle ust.§ 4 odst. 3 cit. zák. organizačními články Vězeňské služby. V ust. § 31 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, v platném znění, je stanoveno, že rozpočtové organizace jsou zřizovány jako právnické osoby. Organizační články rozpočtové organizace ale nemají způsobilost mít práva a povinnosti a nositelem práv a povinností je právnická osoba, jíž je tento organizační článek součástí. Podle ust. § 20 odst. 1 obč. zák. činí právní úkony ve všech věcech právnické osoby její statutární zástupce a v souladu s ust. § 4 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. je statutárním zástupcem Vězeňské služby generální ředitel. Přísluš