33 Cdo 3368/2012 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3368/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 7. 2014 Spisová značka:33 Cdo 3368/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3368.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Veřejná listina Dotčené předpisy:§ 134 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 7. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3368/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno), proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 18, o zaplacení částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 621/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 40/2011-116, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 40/2011-116, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. srpna 2010, č. j. 16 C 621/2009-56, tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč a že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 2.800,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala po žalovaném a E. M. B. - bývalé manželce žalovaného (dále též „žalované“) zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nesplnili podmínku stanovenou ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 3. 1. 1990, a jsou proto povinni poskytnutý příspěvek vrátit. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. srpna 2010, č. j. 16 C 621/2009-56, každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po každém ze žalovaných domáhala zaplacení úroků z prodlení z částky 70.000,- Kč od 3. 2. 2000 do zaplacení (výroky III. a IV.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek (výroky V. a VI.). Vyšel ze zjištění, že žalovaní za trvání jejich manželství uzavřeli dne 3. 1. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem v Hodoníně smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitosti (dále též „smlouva“) podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 23. 11. 1990. Na základě smlouvy jim byl poskytnut příspěvek ve výši 140.000,- Kč na stavbu rodinného domu v R.. Ve smlouvě se zavázali (mimo jiné) výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy (článek 4. smlouvy). Pro případ nedodržení podmínek uvedených v článku 4. se zavázali tuto skutečnost oznámit neprodleně národnímu výboru a příspěvek mu do třiceti dnů poté vrátit (článek 6. smlouvy). Manželství žalovaných bylo pravomocně rozvedeno dnem 24. 4. 1997. Dopisem ze dne 21. 10. 2003 žalobkyně vyzvala žalované k vrácení příspěvku z důvodu nedodržení podmínky kolaudace stavby do 10 let od uzavření smlouvy. Žalovaní místo kolaudačního rozhodnutí předložili stanovisko, které k jejich žádosti ze dne 2. 12. 2003 vydal téhož dne Městský úřad, stavební úřad v Hodoníně (dále jen „stavební úřad“) podle § 104 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon“); konstatoval v něm, že stavba žalovaných byla kolaudována v roce 1993 a od té doby je užívána jako rodinný dům. V přípisu ze dne 12. 1. 2007 stavební úřad prohlásil, že vydané stanovisko „nahrazuje kolaudační rozhodnutí, ale kolaudační rozhodnutí z roku 1993 nikoliv“. V dalším stanovisku ze dne 9. 12. 2009 stavební úřad prohlásil, že stanovisko vydané 2. 12. 2003 nahrazuje doklady, které se nedochovaly (konkrétně kolaudační rozhodnutí). Žalovaní mají k dispozici pouze protokol o místím šetření ze dne 9. 12. 2009, v němž se uvádí, že při ohledání stavby byly zjištěny závady, k jejichž odstranění byla stanovena lhůta do 20. 7. 1993, přičemž pasáž o možnosti vydat kolaudační rozhodnutí je v protokolu přeškrtnuta. V katastru nemovitostí není nově vybudovaný dům zapsán. Na základě provedených důkazů a po jejich zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nesplnili podmínku dokončit výstavbu domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Splnění uvedené podmínky nevyplývá z žádného provedeného důkazu a neprokazuje je ani stanovisko vydané stavebním úřadem podle § 104 stavebního zákona, jehož smyslem je nahrazení chybějící ověřené dokumentace. Závěr, že stavba byla skutečně kolaudována v roce 1993, není ve stanovisku nijak zdůvodněn. Stavební úřad byl oprávněn pouze posoudit, zda stavba byla povolena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Žalovaní jsou proto povinni poskytnutý příspěvek vrátit, a to každý z nich jeho jednu polovinu (§ 150 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013); námitku promlčení totiž soud prvního stupně shledal úspěšnou jen ve vztahu k úrokům z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 40/2011-116, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 70.000,- Kč ve vztahu k žalovanému zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky III. - V.). Po zopakovaném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný prokázal splnění podmínky kolaudace do 10 let od uzavření smlouvy. K tomuto zjištění dospěl na základě stanoviska stavebního úřadu ze dne 2. 12. 2003, z něhož se podává, že ke kolaudaci došlo v roce 1993. Vyjádřil názor, že stanovisko, jež bylo vydáno státním orgánem k tomu příslušným v rámci jeho pravomoci má povahu veřejné listiny ve smyslu § 134 o. s. ř. a soudu rozhodujícímu mimo správní soudnictví nepřísluší přezkoumávat jeho věcnou správnost (k tomuto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2036/2009). Skutečnost, že kolaudace byla v roce 1993 reálná, vyplývá podpůrně i z listiny o místním šetření provedeném v rámci kolaudačního řízení dne 9. 7. 1993, neboť závady během něho zjištěné nemohly být podstatné vzhledem ke krátkému termínu, v němž měly být odstraněny. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba o zaplacení 70.000,- Kč ve vztahu k žalovanému zamítnuta, podala žalobkyně dovolání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 1 Aps 1/2006, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 20111, sp. zn. IV. ÚS 1796/11, zejména namítá, že odvolací soud nesprávně považoval stanovisko vydané stavebním úřadem podle § 104 stavebního zákona za závazné a nepodléhající přezkumu v občanském soudním řízení. Má za to, že stanovisko je pouze osvědčením skutečnosti známé správnímu orgánu, a to pouze v té části, v níž se vyjadřuje k účelu užívání stavby; chybí-li kolaudační rozhodnutí, není stavební úřad pravomocný deklarovat, zda a případně kdy byla stavba kolaudována. I kdyby osvědčení v této části bylo veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř., lze správnost v něm obsaženého sdělení zpochybnit důkazem opaku. Odvolací soud, veden nesprávným výkladem procesního předpisu, pochybil, jestliže se nezabýval jejími námitkami vůči obsahové správnosti osvědčení (jež jednotlivě rozebírá), a dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno v roce 1993, tedy ve lhůtě stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku. Nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. i v tom ohledu, že pominul sdělení stavebního úřadu ze dne 12. 1. 2007, jež je v příkrém rozporu se stanoviskem ze dne 2. 12. 2003. Je-li stanovisko veřejnou listinou s presumpcí správnosti ve smyslu § 134 o. s. ř. a ona v průběhu řízení tvrdila, že stavba zkolaudována nebyla, přešlo na ni důkazní břemeno prokázání nesplnění závazku ko