33 Cdo 3368/2012 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3368/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno), proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 18, o zaplacení částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 621/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 40/2011-116, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 40/2011-116, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. srpna 2010, č. j. 16 C 621/2009-56, tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč a že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek ve výši 2.800,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala po žalovaném a E. M. B. - bývalé manželce žalovaného (dále též „žalované“) zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nesplnili podmínku stanovenou ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 3. 1. 1990, a jsou proto povinni poskytnutý příspěvek vrátit. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. srpna 2010, č. j. 16 C 621/2009-56, každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po každém ze žalovaných domáhala zaplacení úroků z prodlení z částky 70.000,- Kč od 3. 2. 2000 do zaplacení (výroky III. a IV.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek (výroky V. a VI.). Vyšel ze zjištění, že žalovaní za trvání jejich manželství uzavřeli dne 3. 1. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem v Hodoníně smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitosti (dále též „smlouva“) podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 23. 11. 1990. Na základě smlouvy jim byl poskytnut příspěvek ve výši 140.000,- Kč na stavbu rodinného domu v R.. Ve smlouvě se zavázali (mimo jiné) výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy (článek 4. smlouvy). Pro případ nedodržení podmínek uvedených v článku 4. se zavázali tuto skutečnost oznámit neprodleně národnímu výboru a příspěvek mu do třiceti dnů poté vrátit (článek 6. smlouvy). Manželství žalovaných bylo pravomocně rozvedeno dnem 24. 4. 1997. Dopisem ze dne 21. 10. 2003 žalobkyně vyzvala žalované k vrácení příspěvku z důvodu nedodržení podmínky kolaudace stavby do 10 let od uzavření smlouvy. Žalovaní místo kolaudačního rozhodnutí předložili stanovisko, které k jejich žádosti ze dne 2. 12. 2003 vydal téhož dne Městský úřad, stavební úřad v Hodoníně (dále jen „stavební úřad“) podle § 104 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon“); konstatoval v něm, že stavba žalovaných byla kolaudována v roce 1993 a od té doby je užívána jako rodinný dům. V přípisu ze dne 12. 1. 2007 stavební úřad prohlásil, že vydané stanovisko „nahrazuje kolaudační rozhodnutí, ale kolaudační rozhodnutí z roku 1993 nikoliv“. V dalším stanovisku ze dne 9. 12. 2009 stavební úřad prohlásil, že stanovisko vydané 2. 12. 2003 nahrazuje doklady, které se nedochovaly (konkrétně kolaudační rozhodnutí). Žalovaní mají k dispozici pouze protokol o místím šetření ze dne 9. 12. 2009, v němž se uvádí, že při ohledání stavby byly zjištěny závady, k jejichž odstranění byla stanovena lhůta do 20. 7. 1993, přičemž pasáž o možnosti vydat kolaudační rozhodnutí je v protokolu přeškrtnuta. V katastru nemovitostí není nově vybudovaný dům zapsán. Na základě provedených důkazů a po jejich zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nesplnili podmínku dokončit výstavbu domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Splnění uvedené podmínky nevyplývá z žádného provedeného důkazu a neprokazuje je ani stanovisko vydané stavebním úřadem podle § 104 stavebního zákona, jehož smyslem je nahrazení chybějící ověřené dokumentace. Závěr, že stavba byla skutečně kolaudována v roce 1993, není ve stanovisku nijak zdůvodněn. Stavební úřad byl oprávněn pouze posoudit, zda stavba byla povolena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Žalovaní jsou proto povinni poskytnutý příspěvek vrátit, a to každý z nich jeho jednu polovinu (§ 150 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013); námitku promlčení totiž soud prvního stupně shledal úspěšnou jen ve vztahu k úrokům z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 40/2011-116, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 70.000,- Kč ve vztahu k žalovanému zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky III. - V.). Po zopakovaném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný prokázal splnění podmínky kolaudace do 10 let od uzavření smlouvy. K tomuto zjištění dospěl na základě stanoviska stavebního úřadu ze dne 2. 12. 2003, z něhož se podává, že ke kolaudaci došlo v roce 1993. Vyjádřil názor, že stanovisko, jež bylo vydáno státním orgánem k tomu příslušným v rámci jeho pravomoci má povahu veřejné listiny ve smyslu § 134 o. s. ř. a soudu rozhodujícímu mimo správní soudnictví nepřísluší přezkoumávat jeho věcnou správnost (k tomuto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2036/2009). Skutečnost, že kolaudace byla v roce 1993 reálná, vyplývá podpůrně i z listiny o místním šetření provedeném v rámci kolaudačního řízení dne 9. 7. 1993, neboť závady během něho zjištěné nemohly být podstatné vzhledem ke krátkému termínu, v němž měly být odstraněny. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba o zaplacení 70.000,- Kč ve vztahu k žalovanému zamítnuta, podala žalobkyně dovolání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 1 Aps 1/2006, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 20111, sp. zn. IV. ÚS 1796/11, zejména namítá, že odvolací soud nesprávně považoval stanovisko vydané stavebním úřadem podle § 104 stavebního zákona za závazné a nepodléhající přezkumu v občanském soudním řízení. Má za to, že stanovisko je pouze osvědčením skutečnosti známé správnímu orgánu, a to pouze v té části, v níž se vyjadřuje k účelu užívání stavby; chybí-li kolaudační rozhodnutí, není stavební úřad pravomocný deklarovat, zda a případně kdy byla stavba kolaudována. I kdyby osvědčení v této části bylo veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř., lze správnost v něm obsaženého sdělení zpochybnit důkazem opaku. Odvolací soud, veden nesprávným výkladem procesního předpisu, pochybil, jestliže se nezabýval jejími námitkami vůči obsahové správnosti osvědčení (jež jednotlivě rozebírá), a dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno v roce 1993, tedy ve lhůtě stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku. Nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. i v tom ohledu, že pominul sdělení stavebního úřadu ze dne 12. 1. 2007, jež je v příkrém rozporu se stanoviskem ze dne 2. 12. 2003. Je-li stanovisko veřejnou listinou s presumpcí správnosti ve smyslu § 134 o. s. ř. a ona v průběhu řízení tvrdila, že stavba zkolaudována nebyla, přešlo na ni důkazní břemeno prokázání nesplnění závazku kolaudace stavby ve sjednané lhůtě. Jestliže odvolací soud měl za to, že důkazní břemeno ohledně prokázání nepravdivosti stanoviska ze dne 2. 12. 2003 neunesla, měl ji poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Jelikož tak neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v napadeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že prokázal splnění smluvní podmínky kolaudace stavby ve stanovené lhůtě, a navrhuje dovolání zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen