33 Cdo 3416/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3416/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2022 Spisová značka:33 Cdo 3416/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3416.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3416/2021-835 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. E., bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Muroňem, advokátem se sídlem v Brně, Berkova 2486/113, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 222/128, identifikační číslo 60192852, zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem v Praze 7, Čechova 285/21, o určení, že smlouva o stavebním spoření nezanikla uplynutím doby a nadále trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 174/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 53 Co 44/2021-661, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 22 C 174/2016-210, zamítl žalobu o určení, že smlouva o stavebním spoření uzavřená účastníky dne 27. 6. 2001 nezanikla uplynutím doby a nadále trvá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určovací žaloba má preventivní povahu a má význam jen tehdy, než dojde k porušení práva. V nyní souzené věci však již k zásahu do právního postavení žalobce došlo, neboť žalovaná odmítá podle smlouvy plnit v přesvědčení, že byla ukončena naspořením cílové částky. Přes důvod, pro který zamítl žalobu, zabýval se soud prvního stupně i opodstatněností nároku a dospěl k závěru, že žaloba by nemohla být úspěšná, neboť smlouva o stavebním spoření byla uzavřena na dobu určitou (do dosažení cílové částky). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 53 Co 151/2018-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4675/2018, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 53 Co 151/2018-252, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2017, č. j. 22 C 174/2016-210, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Vyslovil přitom – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 20, a rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21 - závazný právní názor (§ 243g odst. 1 věty první a § 226 odst. 1 o. s. ř.), podle něhož žaloba na určení trvání smlouvy o stavebním spoření (může mít) preventivní funkci (…), neboť se tak předejde sporům, kde by se otázka trvání smlouvy řešila pouze jako otázka předběžná. Rozhodnutím o určovací žalobě bude vytvořen jednoznačný právní rámec a nebude tak třeba dalších žalob, které mohou být spojené s plněním ze smlouvy o stavebním spoření, jako je žaloba na zaplacení úroku, návrh na soudní úschovu vkladů či požadavek na zaplacení státního příspěvku, neboť rozsah práv a povinností stran je jasně dán samotnou smlouvou o stavebním spoření a obchodními podmínkami a jádrem sporu je zde právě ono určení, zda smlouva stále trvá, či nikoli. (…) Preventivní funkci (a tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence, resp. trvání smlouvy) v nyní souzené věci jistě žaloba splňuje, neboť bude-li žalobě vyhověno, pak se tím odstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků a žalovaná nebude mít žádný právní důvod, který by ji ospravedlňoval k tomu, aby podle smlouvy neplnila; v případě, kdyby byla žaloba o určení trvání smlouvy zamítnuta, nebude mít již žalobce důvod podávat žaloby na plnění. Jinak řečeno, rozhodnutí o určení trvání právního poměru je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností ze smlouvy o stavebním spoření, tj. zda má žalovaná nadále vést pro žalobce účet stavebního spoření, přijímat vklady, úročit a zajišťovat státní podporu, a zda žalobce může nadále vklady provádět. Obvodní soud pro Prahu 2 vázán právním názorem Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j. 22 C 174/2016-470, určil, že smlouva o stavebním spoření č. 2429630301 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 27. 6. 2001 nezanikla uplynutím doby ani žádnou jinou právní skutečností a že naopak trvá. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 53 Co 44/2021-661, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání tentokrát žalovaná (dále též „dovolatelka“). Považuje ho za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.; s vědomím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právních otázek zániku smlouvy o stavebním spoření naspořením či přespořením cílové částky a charakteru smlouvy o stavebním spoření (tj. zda jde o smlouvu uzavřenou na dobu určitou či nikoliv), se domáhá změny dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se posouzení těchto otázek. Přípustnost dovolání zakládá podle jejího přesvědčení rovněž odchýlení se odvolacího soudu při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že smlouva o stavebním spoření trvá, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího přesvědčení nemůže ke zvýšení cílové částky dojít bez jejího souhlasu. Zároveň vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího zvyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost blíže specifikovaných rozsudků Nejvyššího soudu (oddíl III. bod 22. dovolání) plynoucí mimo jiné z toho, že se v nich „nezabýval buď vůbec nebo jen zkratkovitě, bez komplexní úvahy a především bez přihlédnutí k účelu zákona č. 96/1993 Sb.“ Poukazuje na řadu rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze vyznívajících v její prospěch, s nimiž jsou rozsudky Nejvyššího soudu v rozporu s tím, že byl porušen princip jejího legitimního očekávání, tak jak se podává ze znění § 13 o. z., neboť očekávala, že totožné věci budou rozhodovány stejně a žalovaná se touto ustálenou rozhodovací praxí nižších soudů řídila. Proto se domáhá revize a změny dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a řádného vypořádání všech jejích argumentů i argumentace nižších instancí. S tímto odůvodněním navrhla buď změnit rozsudek odvolacího soudu, nebo jej zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Spojuje-li dovolatelka přípustnost svého dovolání v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované jeho usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2445/2017) při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že smlouva o stavebním spoření trvá, je nezbytné uvést, že uvedené rozhodnutí nedopadá na nyní souzenou věc, neboť v něm byla řešena otázka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti jednostranného ukončení smlouvy o stavebním spoření. V nynějším řízení jde o požadavek na určení, že smlouva o stavebním spoření č. 2429630301 uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 27. 6. 2001 nezanikla uplynutím doby ani žádnou jinou právní skutečností a že naopak trvá. V dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyšší soud zdůraznil, že „žalobkyně se v řízení nedomáhala určení, že právní vztah založený smlouvou o stavebním spoření trvá, jak argu