33 Cdo 3504/2019 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3504/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2021 Spisová značka:33 Cdo 3504/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3504.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3504/2019-582 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. D., bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Pražská 140, proti žalované A. P. bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 1, o zaplacení částky 295.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 212/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 27 Co 502/2014-519, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 11 C 212/2013-94, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 11 C 212/2013-161, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38.318,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 476.982,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 27 Co 502/2014-519, k odvolání obou účastníků řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci další částku 257.182,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 38.318,- Kč a ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku o věci samé potvrdil; zároveň rozhodl o všech nákladech řízení, včetně nákladů vzniklých státu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., přičemž přípustnost spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, resp. hmotněprávní část je částečně dovolacím soudem řešena odlišně.“ Odvolací soud se měl dopustit řady procesních „zvláštností a chyb“, které předcházely vydání dovoláním napadeného rozsudku. Na základě rozsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení, včetně řízení o žalobě pro zmatečnost, dovolatelka vznáší výhrady k postupu odvolacího soudu, jímž se vypořádal s jejími procesními námitkami. Zejména mu vytýká postup podle § 119 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu ke dvěma v řízení zpracovaným znaleckým posudkům, v situaci, kdy na základě žaloby pro zmatečnost bylo konstatováno nesprávné obsazení rozhodujícího senátu (i v okamžiku zadávání úkolů znalcům), čímž odvolací soud vycházel z nezákonně opatřených důkazů. Není srozuměna s tím, že odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování místo toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za „vysoce nestandardní“ považuje postup odvolacího soudu, který nechal zpracovat dva znalecké posudky, přičemž u druhého z nich toleroval použití jiné metody ocenění, v čemž spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení. Ve vztahu k otázce zániku dvojčlenného sdružení vzniklého podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), smrtí jednoho z jeho členů, poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1331/2011, a má zato, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, čímž je dána přípustnost dovolání. Zpochybňuje, zda byla prokázaná existence sdružení žalobce a zemřelého B. P. podle § 829 obč. zák., neboť v řízení nebyl zjištěn skutečný úmysl stran uzavřít smlouvu o sdružení. Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Přípustnost dovolání není způsobilý založit tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1331/2011. Podle uvedeného rozsudku dovolacího soudu platí, že „účast ve sdružení zřízeném podle ustanovení § 829 a násl. obč. zák. je majetkovým právem, které smrtí fyzické osoby nezaniká a je předmětem dědění, ledaže by plnění z tohoto práva bylo omezeno jen na osobu tohoto účastníka sdružení; pouze na osobu účastníka sdružení je omezena účast fyzické osoby ve sdružení tehdy, stanoví-li smlouva, že smrtí zaniká zůstavitelova účast ve sdružení nebo že smrtí účastníka se ukončuje činnost sdružení, popřípadě vykonává-li účastník ve sdružení podle smlouvy pracovní činnost nebo byla-li jeho činnost pro sdružení jinak nezastupitelná nebo nenahraditelná.“ V tomto rozsudku dovolací soud přijal závěr, podle něhož „došlo-li k přechodu práv a povinností zůstavitele z účasti ve sdružení na jeho dědice, pak sdružení – i když práva a povinnosti zůstavitele z účasti ve sdružení nebyla v řízení o dědictví vypořádána - dosud nezaniklo a nelze provést ani majetkové vypořádání jeho účastníků žalobkyněmi požadovaným způsobem.“ V nyní souzené věci lze mít za to, že žalobce přihlášením pohledávky za zůstavitelem ve výši 515.300,- Kč projevil vůli provést majetkové vypořádání sdružení, s čímž žalovaná (jako dědička) souhlasila (viz protokol o předběžném šetření ze dne 2. 5. 2011, protokol ze dne 3. 6. 2011, protokol ze dne 7. 2. 2012, usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 2. 2012, č. j. 25 D 390/2011-139). Ze shora uvedených důvodů tak rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1331/2011, neboť lze mít za to, že práva a povinnosti zemřelého z titulu účasti ve sdružení s J. D. byla v dědickém řízení vypořádána tak, že za existující dluh zemřelého odpovídá žalovaná. Ve vztahu k výkladu § 841 obč. zák. dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, ani žádný ze čtyř případů předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se dopustil řady procesních „zvláštností“ a chyb, že se vypořádal s jejími procesními námitkami, že chybně postupoval podle § 119 odst. 3 o. s. ř., a že provedl rozsáhlé dokazování místo toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, namítá, že řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K argumentaci dovolatelky o porušení zásady dvojinstančnosti řízení Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které k této otázce zformuloval již v usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009. V něm dovodil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení j