33 Cdo 3509/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3509/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2022 Spisová značka:33 Cdo 3509/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3509.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zánik závazku Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 578 obč. zák. § 5 odst. 14 předpisu č. 96/1993 Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3509/2021-822 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Z. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem se sídlem Praha, Thámova 84/23, proti žalované Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., se sídlem Praha, Bělehradská 222/128, identifikační číslo osoby 60192852, zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem Praha, Čechova 285/21, o splnění smluvní povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 335/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 58 Co 95/2021-653, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Schimmera. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 58 Co 95/2021-653, potvrdil rozsudek ze dne 18. 11. 2020, č. j. 18 C 335/2015-477, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost převést a dále vést zůstatek žalobce na účtu stavebního spoření, který je v současnosti zřejmě na technickém účtu, na spořícím účtu žalobce dle smlouvy o stavebním spoření mezi žalobcem a žalovanou č. 1959507301 (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a uložil žalované povinnost poskytnout žalobci informace nutné k ukládání dalších prostředků na spořící účet žalobce a přijímat od něj platby a připisovat na tento účet (výrok III.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 33 Cdo 1009/2019-302, zrušil předcházející rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním plateb žalovanou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „obč. zák“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž se domáhá odklonu od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, zda smlouva o stavebním spoření zaniká při naspoření či přespoření cílové částky, resp. zda je smlouva o stavebním spoření smlouvou na dobu určitou vymezenou okamžikem dosažení cílové částky. V tomto směru prosazuje, že „cílová částka ohraničuje dobu trvání smlouvy o stavebním spoření“, že „k navýšení cílové částky podle čl. 9 odst. 7 VOP je třeba souhlasu stavební spořitelny“, resp. že „k tomuto navýšení cílové částky nemůže dojít přes její nesouhlas“. Za správný považuje výklad, že „žalobce sice s navyšováním cílové částky ze strany žalované dopředu vyjádřil obecný souhlas, avšak s ohledem na skutečnost, že případný postup žalované v tomto duchu je v každém jednotlivém případě věc nejistá (zcela v její diskreci), tak je žalobci pro případ, že žalovaná k navýšení cílové částky skutečně přistoupí (a tím aktivuje žalobcovu latentní uhrazovací povinnost), zachováno právo se povinnosti úhrady za navýšení zbavit (za cenu vzniku práva žalované v takovém případě smlouvu vypovědět)“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval korektivem testování souladu případného dalšího navyšování cílové částky s účelem smlouvy o stavebním spoření, čímž se podle ní rovněž odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodnutím, v nichž se Nejvyšší soud zabýval předmětnými otázkami, vytýká nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a obsáhle argumentuje ve prospěch přesvědčení o neudržitelnosti výkladu přijatého Nejvyšším soudem. Současně vyjadřuje názor, že je-li podle rozvrhu práce povolán řešit předmětnou problematiku senát 33 Cdo, je „prakticky vyloučena možnost korigovat omyly či nedokonalosti jednotlivých rozhodnutí“ a věc by proto měla být postoupena velkému senátu nebo „přinejmenším jinému“ senátu Nejvyššího soudu. Rozporuje názor dovolacího, potažmo odvolacího soudu, že smlouva o stavebním spoření spadá pod režim obč. zák., nikoli zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.). Rozsudky Nejvyššího soudu narušují legitimní očekávání žalované založené rozhodnutími nižších soudů, jež její argumentaci popřály sluchu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud otázku trvání právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření obsahující automatické zvyšování cílové částky vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit. Nejvyšší soud se předestřenou otázkou v totožných skutkových souvislostech (a ve sporech s toutéž žalovanou) zabýval již v rozhodnutích ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018, a též v rozsudcích ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2013/2018, a ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1038/2020, kde přijal a odůvodnil následující závěry. Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění platném k datu uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), charakterizuje institut stavebního spoření cílem (účelem); účastníci po určitou dobu spoří, aby poté obdrželi - při splnění dohodnutých podmínek - úvěr nebo výplatu naspořené peněžní částky s příslušenstvím a státní podporou. Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření však nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to plyne z § 5 odst. 14 zákona č. 96/1993 Sb., který - není-li v individuálním případě sjednáno jinak - konec doby spoření, tj. zánik právního vztahu smlouvou založeného, spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s poskytnutím úvěru nebo vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich, nebo zánikem právnické osoby jako účastníka. Podle čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1, 2 všeobecných smluvních podmínek (dále též jako „VOP“) je cílová částka, kterou bude mít účastník po určité době k dispozici, podstatnou složkou právního úkonu; tvoří ji vklady účastníka, připsaná státní podpora a připsané úroky z vkladů a ze státní podpory (tzv. zůstatek na účtu), a úvěr ze stavebního spoření ve výši rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu. Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek. Pro odpověď na otázku, zda zánik nastává okamžikem, kdy účastník spořením dosáhl cílovou částku, tj. uplynutím doby ve smyslu § 578 obč. zák., je rozhodující výklad oddílu IV čl. 9 odst. 7 ve spojení s dalšími ustanoveními všeobecných smluvních podmínek (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením účastníka stavebního spoření a přijímáním jeho plateb stavební spořitelnou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 obč. zák. Začátek a konec doby spoření stanovily všeobecné obchodní podmínky ve shodě s tím, co vyplývá z § 5 odst. 14 zákona č.