33 Cdo 3601/2022 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3601/2022-388 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, insolvenčního správce společnosti I. C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Švantnerem, advokátem se sídlem Plzeň, Mikulášská 455/9, proti žalované HUTCHINSON, s.r.o., se sídlem Rokycany, Plzeňské Předměstí, Klostermannova 995, identifikační číslo osoby 61504424, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 1737/52, o zaplacení 504 437,05 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 152/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2022, č. j. 25 Co 138/2022-348, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2022, č. j. 25 Co 138/2022-348, ve znění opravného usnesení ze dne 17. března 2023, č. j. 25 Co 138/2022-382, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. prosince 2021, č. j. 6 C 152/2019-276, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2022, č. j. 6 C 152/2019-340, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 6 C 152/2019-276, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2022, č. j. 6 C 152/2019-340, zamítl žalobu ze dne 2. 8. 2019 ve znění jejího rozšíření ze dne 22. 6. 2021 a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 25 Co 138/2022-348, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2023, č. j. 25 Co 138/2022-382, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek 239 736,33 EUR s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2017 do zaplacení, 138 700,72 EUR s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2017 do zaplacení, a 126 000 EUR s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2017 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná jako objednatelka a I. C. jako zhotovitelka uzavřely dne 5. 8. 2016 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby - haly v Rokycanech podle technické dokumentace, která byla součástí smlouvy. Cenu díla strany sjednaly paušální částkou 2 520 000 € bez DPH s tím, že zahrnuje veškeré dodávky a veškeré náklady spojené s dokončením díla, a je maximální a nepřekročitelná. Zhotovitelka v článku 7 smlouvy potvrdila, že provedla kontrolu dokumentace, a to i z hlediska statiky a geologie podloží, dokumenty považovala za kompletní a dostačující, přičemž k jejich posouzení měla potřebnou kompetenci a na staveništi shledala místní podmínky stavby uspokojivými. Případné změny rozsahu díla mohly být provedeny pouze na základě objednatelkou schváleného nařízení změny. Zhotovitelka se zavázala dílo dokončit a předat do 15. 3. 2017, staveniště převzala 13. 8. 2016, v průběhu srpna až října 2016 z důvodu nevhodného podloží stavební plochy (což označila jako skrytou překážku) navrhla změny v provádění této fáze díla a požadovala úhradu zvýšených nákladů; mezi stranami proběhla komunikace, neshody však pokračovaly a v listopadu 2016 zhotovitelka staveniště opustila. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že dopisem ze dne 14. 12. 2016 objednatelka vyzvala zhotovitelku k předání bankovní záruky, s nímž byla v prodlení, k okamžitému započetí přerušených prací, a požádala ji o informaci, zda práce dokončí, s upozorněním, že pokud provádění prací nezahájí nejpozději 19. 12. 2016, bude to považovat za potvrzení, že práce nebude provádět. Dne 17. 1. 2017 (v době, kdy již byl vyhotoven betonový skelet konstrukce haly) zhotovitelka oznámila, že odstupuje od smlouvy o dílo z důvodu vad staveniště. K insolvenčnímu návrhu (ze dne 11. 4. 2017) byl dne 15. 11. 2017 zjištěn úpadek zhotovitelky, konkurz na její majetek byl prohlášen 12. 6. 2018 (insolvenční řízení vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 7691/2017). Žalovaná dne 16. 1. 2018 přihlásila svoje pohledávky: nárok na vrácení uhrazené zálohy 126 000 EUR (jež zhotovitelem neměla být spotřebována a zohledněna v měsíční fakturaci) a smluvní pokuty za prodlení s dodržením středního termínového milníku a s předložením bankovní záruky. Žalovaná přihlášené pohledávky započetla vůči pohledávkám zhotovitelky dne 16. 11. 2017 a znovu dne 5. 1. 2018; vzhledem k jejich popření co do důvodu zahájila incidenční spor. Odvolací soud uvedl, že plně respektuje výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze v insolvenčním řízení ze dne 10. 1. 2022, č. j. 104 VSPH 851/2021-210, ale nesouhlasí se závěrem insolvenčních soudů o zániku závazku (smlouvy) odstoupením objednatelky dopisem ze dne 14. 12. 2016. Vyslovil názor, že předmětná smlouva o dílo nebyla fixním závazkem ve smyslu § 1980 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tudíž odstoupení od smlouvy ve smyslu § 2001 o. z. vyžaduje aktivní projev vůle směřující k ukončení závazkového vztahu; ten však v dopisu žalované z 14. 12. 2016 evidentně vyjádřen nebyl a ani odstoupení zhotovitelky ze dne 17. 1. 2017 nelze považovat za opodstatněné a platné, neboť v rozhodné době důvody pro odstoupení již netrvaly - závady staveniště již byly odstraněny. Souhlasil proto se soudem prvního stupně, že závazkový vztah účastníků nezanikl odstoupením ani jednoho z nich, a proto uplatněné nároky posuzoval jako „smluvní, nikoli z vypořádání zaniklého vztahu“. Procesní vyjádření žalované učiněné v rámci insolvenčního řízení (zachycené v protokolu z 6. 5. 2021) odvolací soud nepovažuje za uznání dluhu s účinky podle § 2048 o. z. nebo § 153a o. s. ř., neboť žalovaná v něm nevyjádřila vůli dluh uznat a tato (vůle) neplyne ani z provedeného započtení pohledávek. Vzhledem k tomu, v době prohlášení konkurzu závazkový vztah účastníků smlouvy trval (nezanikl odstoupením), nastaly podle odvolacího soudu důsledky předvídané v čl. 7.5. smlouvy pro případ prohlášení konkurzu, tedy (automatické) snížení ceny díla o 20 %, tj. o 504 000 EUR. Protože smluvní nároky zhotovitelky na uvolnění zádržného a na úhradu ceny víceprací (ve výši celkem 239 736,33 EUR) nedosáhly částky, o kterou se cena díla snížila podle citovaného smluvního ujednání, tyto zanikly. I kdyby nezanikly z právě uvedeného důvodu, zanikly by podle odvolacího soudu zápočtem provedeným žalovanou v souladu s § 1982 o. z. a s § 140 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tedy ve shodě se závěry insolvenčních soudů, avšak s výhradou k rozsahu zániku vzájemných závazků. Jelikož k zániku závazku nedošlo, neshledal odvolací soud důvod pro omezení nároku na smluvní pokuty, ani pro zánik vzájemných závazků započtením jen co do části smluvních pokut – do údajného odstoupení dopisem z 14. 12. 2016. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody (138 700,72 EUR); nebylo-li zjištěno, že by žalovaná porušila smluvní povinnosti, pak tím spíše nemohla být dána příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně zhotovitelky a jednáním žalované. Nedůvodnost nároku na zaplacení zálohy (126 000 EUR), jehož se žalobce domáhal změnou žaloby v reakci na rozhodnutí insolvenčních soudů v incidenčním sporu, odvolací soud odůvodnil tím, že k úhradě zálohy došlo v souladu se smlouvou, a i podle rozhodnutí insolvenčních soudů naopak zhotovitelka byla s jejím vrácením v prodlení, nedošlo-li k jejímu spotřebování ani k zohlednění v pravidelné měsíční fakturaci. Aproboval závěr soudu prvního stupně, že tento nárok (i kdyby existoval) je promlčen, neboť žalobce se o pohledávce žalované na vrácení zálohy musel dozvědět nejpozději ke dni jejího přihlášení do insolvenčního řízení, tj. 16. 1. 2018, a uplatnil-li ho (žalobu rozšířil) dne 22. 6. 2021, učinil tak po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 a 2 o. z. a o situaci předvídanou v § 649 o. z. se nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) zda „smlouva o dílo zanikla, a to na základě odstoupení podle § 1978 odst. 2 o. z.“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2126/2018. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl při výkladu projevu vůle k tomu, jaký význam by takovému jednání přikládala osoba v postavení toho, komu je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.) a nepřihlédl k následnému chování stran (§ 556 odst. 2 o. z.). Z oznámení žalované ze dne 14. 12. 2016 a ze dne 23. 12. 2016, a rovněž z dalšího jednání účastníků smlouvy o dílo, je zřejmé, že k žádné další dohodě o pokračování této smlouvy již nedošlo (byla řešena pouze otázka nároků ze smlouvy), tudíž smlouva zanikla odstoupením žalované dle § 1978 odst