33 Cdo 4165/2015 — Nejvyšší soud

33 Cdo 4165/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2016 Spisová značka:33 Cdo 4165/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4165.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 84 odst. 7 předpisu č. 235/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4165/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. M., zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Ing. T. L. se sídlem Kladno, Ant. Škváry 2435, identifikační číslo osoby: 448 11 721, zastoupenému JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem Praha 6, Slavíčkova 372/2, o 1.643 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 48/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Co 134/2015-71, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Co 134/2015-71, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 1. 2015, č. j. 19 C 48/2014-55, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Co 134/2015-71, potvrdil usnesení ze dne 23. 1. 2015, č. j. 19 C 48/2014-55, jímž Okresní soud v Kladně zastavil řízení, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy dovodily, že rozhodování o nároku na vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, který žalobkyně, coby zahraniční fyzická osoba ze země mimo Evropskou unii, po zakoupení zboží v České republice a jeho vyvezení mimo území Evropské unie vůči žalovanému uplatnila s odkazem na § 84 odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepatří do pravomoci soudů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), neboť tento nárok je veřejnoprávního charakteru a rozhodovat o něm přísluší finančnímu úřadu. Závěrem o nedostatku pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, odůvodnily zastavení řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř.; má za to, že otázka pravomoci k projednání a rozhodnutí sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty kupujícímu - fyzické osobě s místem pobytu mimo území Evropské unie, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1., 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné pro řešení otázky, zda je v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, kterou zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po tuzemském prodávajícím, od něhož koupila zboží, které následně vyvezla mimo území Evropské unie; tuto otázku, na níž záviselo napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, vyřešil odvolací soud odchylně od řešení, jež se ustálilo v rozhodovací praxi dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání nenamítá vady vyjmenované v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Citované ustanovení vymezuje pravomoc soudů obecně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají všechny soukromoprávní věci vyjma těch, které zákon svěřuje do pravomoci jiných orgánů. V posuzovaném případě žalobkyně jako soukromoprávní subjekt (zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie) uplatňuje žalobou nárok proti žalovanému jakožto jinému soukromoprávnímu subjektu z uzavřené kupní smlouvy na vrácení finanční částky, kterou jako kupující zaplatila za zboží, jež u něho zakoupila a následně vyvezla mimo území Evropské unie; tato částka představuje část kupní ceny odpovídající dani z přidané hodnoty. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3753/2015, v obdobné věci jako je posuzovaný případ přijal a odůvodnil závěr, že k rozhodování sporu o vrácení částky odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou kupující zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po prodávajícím, jsou ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. pravomocné soudy rozhodující v občanském soudním řízení (ke shodnému závěru dospěl i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 18 Co 210/2015, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2016). V citovaném usnesení mimo jiné uvedl, že v případě dodání zboží za úplatu jde o zdanění ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.“), přičemž osobou povinnou k dani je ten subjekt, který prodejem zboží kupujícímu realizoval svou ekonomickou činnost s místem plnění v tuzemsku (§ 5 odst. 1, 2 věta první zákona č. 235/2004 Sb.). Ten jako plátce daně plní vůči státu svoji vlastní daňovou povinnost. Jestliže kupující, ač ve vztahu ke státu žádnou daňovou povinnost při zakoupení zboží nemá, zaplatí prodávajícímu v rámci zakoupení zboží částku odpovídající dani z přidané hodnoty, zákon mu umožňuje, aby se s nárokem na vrácení poskytnutého plnění obrátil na prodávajícího, jemuž zaplatil kupní cenu navýšenou o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (§ 84 odst. 5, 9 zákona č. 235/2004 Sb.). Z vyložených důvodů uzavřel, že ve vztahu mezi účastníky řízení (tj. prodávajícím a kupujícím) jako subjekty soukromého práva žádný veřejnoprávní vztah dán není; jedná se o vztah soukromoprávní a spor z něho vzniklý by mohl namísto soudu řešit jiný orgán jen tehdy, pokud by tak zákon stanovil (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil k dovolacímu přezkumu nastolenou otázku odchylně od závěrů přijatých ve shora citovaném usnesení dovolacího soudu (přičemž není důvodu, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak), byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože kasační důvody se vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. února 2016 JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu