33 Cdo 4595/2016 — Nejvyšší soud

33 Cdo 4595/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 7. 2017 Spisová značka:33 Cdo 4595/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4595.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhodčí řízení Smlouva spotřebitelská Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 31 písm. g) předpisu č. 216/1994Sb. § 31 písm. f) předpisu č. 216/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4595/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované Perfect Money s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Zbraslavi, Neumannova 1453/28 (identifikační číslo 247 74 898), zastoupené Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Úvoz 446/118, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 213/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, č.j. 16 Co 404/2015-90, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2016, č.j. 16 Co 404/2015-95, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. PhDr. Petra Fojtíčka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č.j. 20 C 213/2014-61, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 25. 5. 2014 rozhodcem JUDr. Jakubem Tomšejem, pod sp. zn. 456/2014, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č.j. 16 Co 404/2015-90 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2016, č.j. 16 Co 404/2015-95), Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f/ a g/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Plnění, k němuž byla žalobkyně zavázána, není nemožným či nedovoleným, rozhodce zohlednil právní předpisy stanovené na ochranu spotřebitele a rozhodčí nález není ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které doposud v rozhodovací praxi Nejvyšší soud neřešil. Rozhodčí nález jí uložil povinnost k plnění, které sice je objektivně možné, ale z pohledu „tuzemského hmotného práva“ nedovolené. Nedovolenost spočívá podle žalobkyně v tom, že rozhodce přiznal žalované smluvní pokutu „v nekapitalizované formulaci“, tj. „0,45% denně z částky 6.660,- Kč pro období od 13. 7. 2013 až do zaplacení.“ Protože smluvní pokuta musí být vždy kapitalizována, odporuje výrok rozhodčího nálezu hmotnému právu, čímž se plnění stává nedovoleným, a navíc je přiznání smluvní pokuty s ohledem na její výši ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Tentýž účel (prodlení se splněním dluhu) je zajišťován dvěma odlišnými instituty, z nichž smluvní pokuta má evidentně charakter šikany spotřebitele. V rozporu s dobrými mravy je podle žalobkyně i samotné ujednání o úplatném prodloužení data splatnosti; věřitel je přece povinen poskytnout dlužníkovi přiměřenou dodatečnou lhůtu ke splnění závazku, a to bez nároků finančního charakteru. Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Odvolací převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že předmětem smlouvy o úvěru z 20. 3. 2013 byla možnost žalované (věřitelky) poskytnout žalobkyni (dlužnici) na její žádost peněžní prostředky do maximální výše 5.000 Kč. Žalovaná poskytla žalobkyni 7. 6. 2013 částku 4.500 Kč, kterou žalobkyně nevrátila. Článek 3 bod 1 smlouvy o úvěru umožnil tzv. prodloužení splatnosti úvěrového dluhu [„Není-li dlužník schopen vrátit poskytnuté peněžní prostředky včas, může využít práva na prodloužení splatnosti o dobu 7 dní. Toto právo smí dlužník využít pouze dvakrát, pokud není dohodnuto jinak. Za odklad splatnosti zaplatí jednorázový poplatek;“ ten činil 540 Kč]. Žalobkyně tohoto práva využila a dvakrát požádala o prodloužení splatnosti. V článku 2 bodu 6 smlouvy o úvěru se účastnice dohodly, že „Nevrátí-li dlužník poskytnuté peněžní prostředky v den, kdy jsou splatné, je dlužník povinen věřiteli vedle úroku dle čl. 1.3 smlouvy uhradit i úrok z prodlení ve výši stanovené příslušným právním předpisem, a dále smluvní pokutu ve výši 0,45% z dlužné částky za každý započatý den prodlení.“ Rozhodčím nálezem ze dne 25. 5. 2014, sp. zn. Rsp 456/2014, rozhodce JUDr. Jakub Tomšej, na němž se strany dohodly ve smlouvě o řešení sporů z 18. 3. 2013, uložil žalobkyni zaplatit žalované 6.660 Kč se zákonnými úroky z prodlení 8,05% ročně od 13. 7. 2013 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,45% denně z 6.660 Kč od 13. 7. 2013 do zaplacení. Podle § 31 písm. f/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 466/2011 Sb. a č. 19/2012 Sb. (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. Nelze přisvědčit žalobkyni, že k předpokladům pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f/ zákona č. 216/1994 Sb. se Nejvyšší soud dosud nevyjádřil (srov. rozsudky ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 761/2009, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2807/2012 a sp. zn. 23 Cdo 3396/2012, ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2012). Jeho judikatura je ustálena v tom, že za „nedovolené“ lze považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Uvedené znamená, že „nedovolenost plnění“ je spojena s předmětem závazku (s plněním žalované strany) a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na požadované plnění odepřen (pro rozpor s dobrými mravy). Je nutno mít na zřeteli, že institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (srov. Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, C. H. BECK, 2004, str. 231); formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb. V rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že podle § 31 písm. f/ zákona č. 216/1994 Sb. nelze zrušit rozhodčí nález proto, že zavazuje k plnění, které je v rozporu s dobrými mravy (s odůvodněním, že podle tuzemského práva zavazuje k nedovolenému plnění, neboť výkon práva na jeho přiznání odporuje dobrým mravům). Vycházeje z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce, nejsou soudy oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu. Protože odvolací soud z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vycházel, otázka spojená s výklade