33 Cdo 506/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 506/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2023 Spisová značka:33 Cdo 506/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.506.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Bezdůvodné obohacení Lhůta promlčecí [ Lhůty ] Dotčené předpisy:§ 107 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 506/2023-155 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 62/2, o 214.491 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 97/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 36 Co 213/2022-125, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.470,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta. O d ů v o d n ě n í V záhlaví označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek ze dne 27. 10. 2021, č. j. 31 C 97/2020-75, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 214.491 Kč s 10% úroky z prodlení od 13. 4. 2020 do zaplacení, a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení (45.883,20 Kč); současně žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.941,60 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (§ 37 odst. 1, § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Ujednání naplňující základní účel právního vztahu z pojištění jsou neurčitá, zejména absentuje srozumitelný výpočet rizikového pojistného a odkupného, nejasnost panuje v tom, jaká část pojistného představuje spořící složku, která bude po ukončení smlouvy žalobci vyplacena, a jaká výše z hrazeného pojistného představuje žalovanou konzumovanou cenu za pojištění pojistného rizika. Uvedená ujednání jsou neoddělitelná od ostatního obsahu pojistné smlouvy. Právo uplatněné žalobou nelze podle odvolacího soudu přiznat (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.). Vědomost o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, měl žalobce v okamžiku zahájení řízení před finančním arbitrem, přičemž promlčecí doba běžela bez stavění; zpětvzetí návrhu totiž navodilo stav, jako kdyby k řízení u finančního arbitra vůbec nedošlo (§ 112 obč. zák.). Součástí žalobcovy argumentace v návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem byly závažné vady způsobující podle jeho názoru neplatnost pojistné smlouvy. „Není podstatné, jaké vady prostřednictvím svého právního zástupce namítal, rozhodné je, že i prostřednictvím erudovaného právního zastoupení naznal existenci natolik závažných vad právního úkonu, že nabyl přesvědčení, že smluvní závazek není bezvadný a platný. Nejedná se tedy o situaci, kdy plná ničím nenarušená důvěra spotřebitele v platnost smluvního závazku je překážkou toho, aby promlčecí lhůta počala plynout. Toto přesvědčení navíc bylo potvrzeno, když finanční arbitr absolutní neplatnost pojistné smlouvy vyslovil v nálezu ze dne 23. 3. 2018“. Skutkové okolnosti pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. nebyly tvrzeny ani prokázány. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož je právo na vydání toho, co na základě neplatné smlouvy o životním pojištění plnil, promlčeno (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání zamítnout, popř. odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Žalovaná (pojistitelka) a žalobce (pojistník, pojištěný) uzavřeli 30. 9. 2011 pojistnou smlouvu „Životní pojištění PROFI Invest“ č. 3780770018. Nedílnými součástmi pojistné smlouvy byly nejen Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění (ŽV-VPP-DIM-0001), ale i Doplňkové pojistné podmínky (ŽP-DPP-DIM-0003). Článek 26 Všeobecných pojistných podmínek opravňoval žalovanou „účtovat pojistníkovi poplatky za mimořádné úkony, které provádí na žádost pojistníka a jsou uvedeny v přehledu poplatků. Výši poplatků určuje pojistitel a je obsažena v aktuálním přehledu poplatků přístupném na obchodních místech pojistitele“. Podle článku 8 bodu 2 a 3 Všeobecných pojistných podmínek pojištění zanikne „dnem, kdy pojistitel odkupné vyplatil v hotovosti, vystavil šek nebo dal příkaz k provedení výplaty peněžnímu ústavu. Výši odkupného pojistitel stanoví podle pojistně technických zásad“. Článek 8 bod 3 Doplňkových pojistných podmínek stanovil, že odkupné „se určuje jako část nespotřebovaného pojistného ukládaná pojistitelem jako technická rezerva vypočtená pojistně matematickými metodami k datu zániku pojištění“. Návrhem z 2. 8. 2016 žalobce zahájil řízení před finančním arbitrem (§ 8 odst. 1, 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů). Domáhal se určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení. Absolutní neplatnost smlouvy o životním pojištění dovozoval z její neurčitosti, neboť „z parametrů smlouvy, ze smluvní dokumentace ani z předsmluvních informací nevyplynulo, jakým způsobem je sjednané pojistné rozloženo na složku nákladovou, rizikovou a investiční“. Nálezem z 23. 3. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1517/2016-10, finanční arbitr určil, že pojistná smlouva je v celém rozsahu pro neurčitost ujednání o počátečních, správních a inkasních nákladech, o rizikovém pojistném, odkupném a alokaci pojistného, tj. částí neoddělitelných od dalších ujednání, absolutně neplatná. Rozhodnutím z 14. 12. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1517/2016-40, finanční arbitr nález zrušil a řízení zastavil, protože žalobce vzal návrh zpět. Pojištění zaniklo 31. 7. 2017 pro neplacení běžného pojistného (po 9. 7. 2017 žalobce pojištění neplatil). Žalovaná 23. 8. 2017 vyplatila žalobci 141.509 Kč. Žalovaná vznesla námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, shledal-li by soud pojistnou smlouvu neplatnou. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud spojil se skutečnou (prokázanou) vědomostí – ať už je jakákoli (zde zprostředkovaná právním zástupcem v řízení před finančním arbitrem) – o bezdůvodném obohacení žalobce, nikoliv se skutkovými okolnostmi, z nichž bylo možno tuto vědomost dovodit. Takový závěr odpovídá tomu, co dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (srov. na ně navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3038/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022). Žalobcův odkaz na rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, je nepřípadný; šlo o skutkově odliš