33 Cdo 527/2023 – Nejvyšší soud

33 Cdo 527/2023-216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. B., zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované EXTÉRIA s. r. o., se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Hradní 27/37, identifikační číslo 025 65 366, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 423.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 159 C 49/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2022, č. j. 15 Co 309/2021-177, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.487,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Heroldové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 159 C 49/2019-118, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 423.500 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 15 Co 309/2021-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit 423.500 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím své matky dne 5. 6. 2018 kontaktovala žalovanou a projevila zájem o franchisingový koncept žalované, přičemž po podepsání formulářů žalované byla domluvena osobní schůzka na 8. 6. 2018. Na této schůzce uzavřely žalobkyně a její matka dohodu o mlčenlivosti. Poté byla žalobkyně a její matka seznámeny s provozní příručkou franchisingového konceptu žalované. Dne 2. 7. 2018 uzavřely žalobkyně a žalovaná písemnou smlouvu o uzavření budoucí franchisingové smlouvy (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“ nebo „smlouva o budoucí franchisingové smlouvě“), v níž bylo ujednáno, že franchisingová smlouva bude sjednána jako smlouva inominátní, a že do 14 dnů po písemné výzvě žalované takovou smlouvu uzavřou, nejpozději však do 11. 7. 2018. Termín uzavření franchisingové smlouvy byl stanoven na den 12. 7. 2018. Ze smlouvy o smlouvě budoucí se podává, že žalovaná jako podnikatelka provozuje podnik se zaměřením na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a požární ochranu (dále jen „BOZP a PO“) pod názvem EXTÉRIA MARKET, kdy provozovny provozuje buď sama, případně provozovny provozují franchisingoví příjemci (franchisanti). Žalobkyně jako franchisant má zájem provozovat podnik pod tímto označením, na svůj účet a v souladu s budoucí franchisingovou smlouvou a konceptem žalované (franchisora) a za tím účelem se zavázala v dohodnuté lhůtě smlouvu s žalovanou uzavřít. Pro případ, že by ji neuzavřela ani v dodatečně určené lhůtě zavázala se zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 100 % vstupního franchisingového poplatku za licenci, který uhradila dne 3. 7. 2018 ve výši 423.500 Kč a jehož vrácení představuje předmět soudního sporu. Dne 12. 7. 2018 žalobkyně doručila žalované odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k závěru o neurčitosti smlouvy o budoucí inominátní smlouvě, neboť její strany nedohodly určitým způsobem práva a povinnosti budoucí realizační smlouvy (tzn. alespoň obecným způsobem) tak, aby bylo zřejmé, co bude obsahem budoucí smlouvy, se zřetelem k požadavku posouzení splnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí. Za určení obsahu budoucí franchisingové smlouvy nelze považovat hesla, jež odpovídají pouze nadpisům jednotlivých částí budoucí smlouvy. Není tak zřejmé, jaké mají být podstatné povinnosti žalobkyně jako franchisingového příjemce, za jaké služby má hradit franchisingové poplatky, co strany mínily termínem „obchodní tajemství“ apod. Nadto si ve smlouvě strany výslovně ujednaly, že žalovaná seznámí žalobkyni se svým franchisingovým konceptem a smlouvou až poté, co žalobkyně podepíše smlouvu o smlouvě budoucí a zaplatí vstupní poplatek ve výši 423.500 Kč. Žalobkyni proto nevznikla povinnost uzavřít s žalovanou franchisingovou smlouvu. Nevznikl-li žalobkyni závazek, který měla utvrzovat smluvní pokuta, nevzniklo platně ani ujednání o smluvní pokutě (akcesorický závazek); žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni částku 423.500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Podle odvolacího soudu jsou zde i další důvody pro vyhovění žalobě v situaci, kdyby byla smlouva o smlouvě budoucí platná. V prvé řadě podmínkou pro vznik práva na smluvní pokutu byla existence písemné výzvy žalované žalobkyni k uzavření franchisingové smlouvy. Nebyla-li smlouva uzavřena do 12. 7. 2018, měla žalovaná určit žalobkyni dodatečnou lhůtu k jejímu uzavření s tím, že až marným uplynutí této lhůty jí vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty. Poskytnutí dodatečné lhůty k uzavření realizační smlouvy tak bylo hmotněprávní podmínkou vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty. Druhým důvodem pro vyhovění žalobě je skutečnost, že zápočet provedený žalovanou podáním dne 3. 9. 2018 nemohl vyvolat účinek zániku pohledávky žalobkyně na vrácení vstupního poplatku. Účastnicemi nebyla sjednána splatnost smluvní pokuty. Jestliže žalovaná dopisem ze dne 3. 9. 2018 vyzvala žalobkyni k zaplacení smluvní pokuty s tím, že doručením dopisu - což se stalo dne 4. 9. 2018 - nastane splatnost práva na smluvní pokutu, tak pohledávka žalované nemohla být způsobilá k započtení, neboť nebyla splatná. Proti rozsudku odvolací soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně právní otázky, „zda má soud při výkladu určité smlouvy (v tomto případě smlouvy o smlouvě budoucí) a posouzení její platnosti vycházet pouze podle jejího jazykového vyjádření, nebo má vycházet mj. i z toho, co uzavření této smlouvy předcházelo, a jaký význam smluvní strany této smlouvě přikládají“. Dále má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud beze zbytku vyřešena, a to „co musí obsahovat smlouva o smlouvě budoucí, aby byl její obsah ve smyslu § 1785 občanského zákoníku ujednán alespoň obecným způsobem, je-li budoucí smlouva tzv. franchisingová smlouva“. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Ve vztahu k řešení první v dovolání předestřené otázky, jak má soud postupovat při výkladu právních jednání, je nutno uvést, že již v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (…) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit