33 Cdo 530/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 530/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2025 Spisová značka:33 Cdo 530/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.530.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 107 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 372/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 530/2025-155 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Železná 419/14, který je nástupcem vyškrtnutého advokáta J. D., proti žalované Generali České pojišťovně, a.s., se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, Praha 1, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, o zaplacení 89 212 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 5/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 49/2024-113, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Roberta Němce, LL.M. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 39 C 5/2023-60, zamítl žalobu na zaplacení částky 89 212 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné výši“ od 17. 12. 2022 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 49/2024-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné výši od 17. 12. 2022 do zaplacení ve výši 2 139,51 Kč“ zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a ve zbylé části ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 3. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 24. 5. 2012 uzavřel se žalovanou pojistnou smlouvu životního pojištění PROFI invest, jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění. Bylo sjednáno oprávnění žalované od počátku pojištění snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění, které stanoví podle technických zásad žalovaná, a to především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného. Dále bylo sjednáno, že žalovaná je oprávněna od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele a je oprávněna započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné. Žalobu podanou dne 13. 11. 2020, kterou se žalobce domáhal vůči žalované uložení povinnosti zdržet se snižování kapitálové hodnoty pojištění z pojistné smlouvy, soudy zamítly. Žalobce dne 25. 11. 2022 žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení. 4. Po právní stránce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, § 37 odst. 1, § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“ a § 2, § 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě), neboť neobsahuje konkrétní (určité) ujednání o částech pojistného, konkrétně o výši rizikového pojistného za pojištění, resp. o počátečních, správních a inkasních nákladech, ani mechanismus, kterým by jejich výš měla být jednoznačně a transparentně určena. Konkrétní výše rizikového pojistného a dalších nákladů tak ve smlouvě nebyla ujednána a nelze ji zjistit ani z jiných smluvních dokumentů (VPP a ZPP). Protože je smlouva absolutně neplatná, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení (§ 451 a § 457 obč. zák.) představující platby pojistného žalobcem. Přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, který počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty určil nejpozději k okamžiku sepisu žaloby (13. 11. 2020), kterou se domáhal povinnosti zdržet se snižování kapitálové hodnoty pojištění, v níž absolutní neplatností pojistné smlouvy a neurčitostí ujednání o snižování kapitálové hodnoty pojištění o srážky rizikového pojistného a počátečních a správních nákladů argumentoval. Jelikož byla žaloba podána dne 3. 1. 2023, jsou s ohledem na dvouletou subjektivní promlčecí dobu promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 13. 11. 2022 (§ 107 obč. zák.). Námitku promlčení uplatněnou žalovanou neshledal rozpornou s dobrými mravy a nepřisvědčil ani argumentaci žalobce týkající se aplikace závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie a účinků Směrnice rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž formuluje tři právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o tyto otázky: 1) Na základě kterých aspektů lze (pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby) detekovat vědomost oprávněného, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil. 2) Kdy je podle zákona nárok promlčen. 3) Zda a v jakém případě se může soud nevypořádat se stěžejními námitkami uplatněnými v řízení účastníkem. 5. Žalovaná se vyjádřila ke všem dovolatelem formulovaným otázkám s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, případně na položených otázkách nezávisí a navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, případně jeho zamítnutí. 6. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) jakož i aplikaci nesprávné právní normy. Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 24. 5. 2012, řídí se proto zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). K určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud již vyjádřil; tak například v rozsudku ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, uvedl: „Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků z hlediska obou v úvahu přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacen vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013“. Obdobně též v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že „k určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení postačí uvést, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3.