33 Cdo 581/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 581/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2023 Spisová značka:33 Cdo 581/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.581.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 536 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 581/2023-594 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně BETA SPEDICE s. r. o., se sídlem v Lipníku nad Bečvou, Zahradní 1127/25 (identifikační číslo osoby 278 15 536), zastoupené JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, proti žalované CZO TRADE s. r. o., se sídlem v Zášové 100 (identifikační číslo osoby 278 01 349), zastoupené Mgr. Martinem Sedlákem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2923/18, o zaplacení 227 565 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované o zaplacení 469 265 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 103/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 Co 353/2019-528, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 455 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Františka Pospíšila, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 12 C 103/2015-442, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 224 319 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 3 246 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Co se týče vzájemné žaloby žalované, uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit žalované 41 280 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a v části, jíž se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení dalších 427 985 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v říjnu 2011 si žalovaná, za kterou jednal stavbyvedoucí Roman Růžička, u žalobkyně objednala odvoz, likvidaci a uložení zeminy a betonu ze stavby v Čelechovicích na Hané. Následně účastnice uzavřely několik smluv o dílo podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejichž předmětem byly práce objednané v říjnu 2011 (tj. odvoz, likvidace a uložení zeminy a betonu ze stavby v Čelechovicích na Hané). Provedené práce žalobkyně žalované vyfakturovala celkem částkou 227 565 Kč; faktury byly žalované doručeny, ona je však nezaplatila. Podáním ze dne 14. 10. 2016 žalovaná uplatnila vzájemný návrh, kterým po žalobkyni požadovala zaplacení 469 265 Kč s příslušenstvím. Vzájemnou žalobu odůvodnila tím, že se společností CZO Morava s. r. o. uzavřela dne 6. 12. 2012 (v dalším podání je uvedeno datum 6. 12. 2013) smlouvu o postoupení pohledávek v celkové výši 696 830 Kč. Žalobkyně si u CZO Morava s. r. o. objednala odvoz materiálu ze staveb Kostelec na Hané a Zlín-Štípa. Žalobkyně tyto práce dále přefakturovávala společnosti ALPINE Bau CZ s. r. o.; ta zjistila, že byly vykazovány a účtovány práce ve větším rozsahu, než byly skutečně provedeny. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 3 T 117/2014-1034, byli Roman Adámek (mistr společnosti ALPINE Bau CZ s. r. o.) a Jaroslav Kubeša (jednatel společnosti CZO Morava s. r. o.) uznáni vinnými za zločin podvodu v souvislosti s pracemi pro společnost ALPINE Bau CZ s. r. o. Ke stanovení ceny za odvoz materiálu nechal vypracovat znalecký posudek. Na podkladě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný a po právu co do 224 319 Kč. Pohledávky, které žalovaná započetla na nároky uplatněné žalobkyní v žalobě, nejsou určité; proti souboru pohledávek žalobkyně v celkové výši 227 565 Kč žalovaná započetla soubor svých pohledávek v celkové výši 696 830 Kč, aniž specifikovala pohledávky, které mají započtením zaniknout. Co se týče částky 469 265 Kč uplatněné žalovanou vůči žalobkyni vzájemnou žalobou, dospěl soud prvního stupně k závěru, že CZO Morava s. r. o. neprovedla práce v takovém rozsahu, v jakém je vykázala a vyúčtovala. Byly provedeny pouze práce v hodnotě 298 560 Kč (z původně tvrzených 696 830 Kč). Právo na zaplacení ceny skutečně provedených prací (tj. částky 298 560 Kč) je zčásti promlčeno, neboť splatnost některých faktur, které byly za tyto práce vystaveny, nastala před více než čtyřmi lety před uplatněním nároku u soudu. Po ztotožnění faktur vystavených mezi žalovanou, žalobkyní a ALPINE Bau CZ s. r. o. soud shledal důvodnými nároky žalované v celkové výši 41 280 Kč; ostatní nároky jsou nedůvodné proto, že buď zanikly již před postoupením pohledávky, nebo se jedná o nároky již promlčené. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 Co 353/2019-528, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 224 319 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a ve výroku, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 41 280 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; v zamítavých výrocích změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované dalších 23 040 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, ve zbývajícím rozsahu je potvrdil. Dále změnil výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl o nákladech státu, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nicméně dokazování sám doplnil. Protože mezi stranami byla dohodnuta cena za odvoz materiálu, nebylo nutné vyhotovení znaleckého posudku; proto z něj nevycházel. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k zániku pohledávek žalobkyně v důsledku jednostranného započtení vzájemných pohledávek žalovanou nedošlo. Jednalo se o neurčitý zápočet, neboť částka 696 830 Kč není tvořena jedinou pohledávkou, nýbrž se jedná o souhrn několika pohledávek, přičemž žalovaná nespecifikovala, které své pohledávky a do jaké jejich výše započítává proti pohledávkám žalobkyně. Pro posouzení námitky promlčení, kterou vznesla žalobkyně, shledal odvolací soud klíčovým datum doručení vzájemné žaloby soudu (14. 10. 2016). Promlčeným shledal pouze právo žalované na zaplacení částky 27 185 Kč z faktury, jejíž splatnost nastala 9. 10. 2012. Důvodnost zbylých nároků žalované odvolací soud poměřoval v prvé řadě zjištěními ze stavebních deníků jednotlivých staveb. Po vyhodnocení zápisů ze stavebních deníků a výpovědí svědků, dospěl k závěru, že oprávněné jsou nároky žalované v celkové výši 64 320 Kč; ostatní nároky žalované posoudil jako nedůvodné, když vzal za prokázané, že na stavbě se nenacházely stroje, jimiž měly být vyúčtované práce provedeny. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v otázkách „hmotného a procesního práva, na kterých napadené rozhodnutí závisí, které už byly dovolacím soudem vyřešené, ale mají být podle jejího názoru posouzeny jinak, popřípadě které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Jinak, než v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2013, rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 4421/2006, nebo usneseními ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05), požaduje vyřešit otázku, „zda kompenzační námitka, kterou uplatnila 6. 1. 2016, je dostatečně určitá, aby vyvolala následek zániku započítávaných pohledávek, a to s ohledem na skutečnost, že součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoli“. Není totiž srozuměna s názorem dovolacího soudu vyjádřeným v označených rozhodnutích, že pro neurčitost je neplatný právní úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek převyšujících ve svém souhrnu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli. Připomíná, že k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v novější judikatuře reprezentované např. rozsudke