33 ICdo 99/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 66 INS 18612/2017 75 ICm 189/2021 33 ICdo 99/2023-202 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně UNIDEBT Czech, SE, se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dělnická 213/12, zastoupené JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 189/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, č. j. 104 VSPH 805/2022-179, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 59 435 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Stanislava Poleny, advokáta. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 75 ICm 189/2021-143, určil, že „žalobkyně má za žalovaným (dlužníkem) pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka sp. zn. KSPH 66 INS 18612/2017 pod č. P27, v celkové výši 11 238 899 Kč, z titulu smlouvy o úvěru č. 474310 ze dne 17. 2. 2016, zajištěnou z titulu zástavní smlouvy č. 474310 ze dne 17. 2. 2016“, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 47 985,50 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 104 VSPH 805/2022-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „co do určení pravosti pohledávky P27 ve výši 6 496 735 Kč a určení, že u pohledávky P27 z titulu smlouvy o úvěru č. 474310 ze dne 17. 2. 2016 ve výši 11 238 899 Kč má žalobkyně právo na uspokojení ze zajištění podle zástavní smlouvy č. 474310 ze dne 17. 2. 2016 ze zpeněžení pozemku parc. č. st. XY, k. ú. a obec XY, jehož součástí je stavba č.p. XY a pozemku parc. č. XY, k. ú. a obec XY, okres XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY; ve zbytku rozsudek ve věci samé změnil tak, že se žaloba o určení pravosti pohledávky P27 ve výši 4 742 164 Kč odmítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalobkyně. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost ACEMA Credit Czech, a s. (dále jen „úvěrující“) a žalovaný podepsali dne 17. 2. 2016 listinu nazvanou „Smlouva o úvěru č. 474310“ (dále jen „úvěrová smlouva“), ve které se úvěrující zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 5 600 000 Kč; smlouva byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (úvěr byl poskytnut na podnikání žalovaného), obsahovala mimo jiné ujednání o úrocích z prodlení, poplatcích a smluvních pokutách. Dlužník při sjednání úvěru využil nabídky výhodné (tzv. „VIP“) úrokové sazby, která mu náležela za podmínky, že nebude v prodlení s úhradou splátek. V souladu s úvěrovou smlouvou úvěrující poukázala 5 153 000 Kč na účet společnosti BEZ BANKY, s.r.o. k úhradě jiných dluhů žalovaného, 445 530 Kč započetla na poplatky plynoucí z předmětné smlouvy o úvěru a 1 470 Kč poukázala na bankovní účet žalovaného. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval smlouvu uzavřenou dne 17. 2. 2016 ustanoveními § 2395 a násl. zákona č. 89/2013 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Protože jde o úvěrovou smlouvu mezi dvěma podnikateli vystupujícími při svém podnikání, vyloučil odvolací soud podle § 1797 o. z. možnost aplikovat § 1796 o. z. o lichvě a neúměrném zkrácení. Připustil, že ustanovení § 433 o. z. lze - jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, - uplatnit výjimečně i ve vztazích mezi podnikateli vystupujícími při výkonu svého podnikání (tedy, že slabší stranou závazkového vztahu může být i podnikatel), ovšem neshledal, že byly naplněny předpoklady pro aplikaci uvedené právní normy, neboť nezjistil, že by úvěrující zneužila hospodářského postavení dlužníka, popř. svou kvalitu odborníka k vytvoření nebo využití závislosti žalovaného coby slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Naproti tomu žalovaný přistupoval k uzavření smlouvy nedbale a nepoctivě s vědomím, že ji nebude moci plnit. Odvolací soud uzavřel, že s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavřena, nelze dovodit její neplatnost podle § 1796 o. z. Platnými shledal i jednotlivá smluvní ujednání o úrocích, poplatcích a smluvních pokutách. Akcentoval, že žalovaný byl věřitelem vyhodnocen coby dlužník rizikový, neboť úvěr mu sloužil k refinancování předchozího nesplaceného závazku přesahujícího 5 milionů korun; tomu odpovídalo zajištění závazku zástavní smlouvou a jeho utvrzení smluvními pokutami. Požadavku moderovat smluvní pokuty brání skutečnost, že popřena byla toliko pravost pohledávek, na čemž nic nemění závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022; je-li popřena pravost pohledávky, je pohledávka popřena co do svého základu, nikoli co do výše, a tedy její oprávněnou výší se nelze zabývat. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že platně byla sjednána rovněž zástavní smlouva uzavřená podle § 1309 a násl. o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, dovodil-li, že mezi podnikateli de facto nemůže nastat případ, kdy by jeden z nich byl slabší smluvní stranou, a proto na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení § 433 odst. 2 o. z. Soudy obou stupňů viní z toho, že nevzaly náležitě v úvahu, že žalobkyně, která se specializuje na poskytování úvěrů a disponuje profesionálním aparátem, zneužila jeho tísně a nezkušenosti, pakliže splnění jeho závazků utvrdila smluvními pokutami, přestože poskytnutý úvěr byl dostatečně zajištěn již zástavním právem k nemovitosti. Ujednání o smluvních pokutách proto považuje za zneužívající jeho slabšího postavení, tedy nemravné. Žalobkyně jako silnější smluvní strana kromě jeho závislosti zneužila i svého hospodářského postavení ve smyslu § 433 o. z., čímž dosáhla uzavření smlouvy, která je co do práv a povinností smluvních stran nevyvážená. Takové právní jednání nepožívá právní ochrany. Dovolávaje se nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k (ne)přiměřenosti a motivační a sankční funkci úroků z prodlení, žalovaný považuje za „nemravný“ kapitalizovaný smluvní úrok, neboť ho žalobkyně ve splátkovém kalendáři vypočetla z částky 5 600 000 Kč, ačkoliv 445 530 Kč z jejího účtu vůbec neodešlo (bylo započteno na poplatky za sjednání úvěru). Za rozporné s dobrými mravy má i to, že sankce související s jeho prodlením a následným zesplatněním dluhu včetně příslušenství navýšily původní úvěr v poměrně krátkém časovém horizontu o 68 procent. Žalobce se podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám (tj. jak k argumentaci ochranou slabší strany, tak k argumentaci rozporem smluvních ujednání s dobrými mravy), ztotožnil se se závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, dospěl-li k závěru, že mezi podnikateli de facto nemůže nastat případ, že by jeden z nich byl slabší smluvní stranou, a z toho důvodu na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení § 433 odst. 2 o. z. Takový právní závěr odvolací soud v napadeném rozhodnutí neučinil, naopak, v obecné rovině se přihlásil k názoru, že slabší stranou závazkového vztahu může být i podnikatel, resp. že ustanovení § 433 o. z. lze uplatnit výjimečně i ve vztazích mezi podnikateli vystupujícími při výkonu svého podnikání. Uzavřel však, že žalobce neprokázal své tvrzení, že úvěrující zneužila svou kvalit