33 Odo 1033/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 1033/2005 citace  Název judikátu:*Omezení převodu nemovitosti. Promlčení. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2005 Spisová značka:33 Odo 1033/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1033.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 870 předpisu č. 40/1964Sb. § 874 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 1033/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 10, proti žalovanému R. J., o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 214/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 5 Co 678/2005-52, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 5 Co 678/2005-52, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. ledna 2005, č. j. 7 C 214/2004-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 7 C 214/2004-36, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 72.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 1. 10. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 5 Co 687/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 30. 8. 1990 (dále též „smlouva“), kterou uzavřel žalovaný a tehdejší Okresní národní výbor ve S. (dále jen „národní výbor“), byl žalovanému podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut státní příspěvek na výstavbu rodinného domu v částce 72.000,- Kč. Žalovaný se ve smlouvě kromě jiného zavázal provést výstavbu rodinného domku, na který mu byl příspěvek poskytnut, tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy. Pro případ nedodržení této podmínky (a podmínek dalších) se zavázal tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Současně bylo dohodnuto, že národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, i když žalovaný nesplní oznamovací povinnost. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek se žalovaný zavázal (i s účinky pro dědice) nepřevést rodinný domek bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve S. dne 6. 9. 1990 pod sp. zn. R III 2367/90. K návrhu žalovaného ze dne 18. 12. 2000 Městský úřad ve S. vydal dne 9. 3. 2001, č. j. SÚ/5766/00/Kr, kolaudační rozhodnutí ohledně rodinného domu žalovaného, které nabylo právní moci dne 6. 4. 2001. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dospěly k právnímu závěru, že k zajištění pohledávky (vrácení poskytnutého příspěvku) bylo v souladu s § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zák. před novelou“) zřízeno omezení převodu nemovitosti. Jelikož kolaudační rozhodnutí bylo vydáno (a nabylo právní moci) až po uplynutí desetileté lhůty od uzavření smlouvy, žalovaný podmínku sjednanou ve smlouvě nesplnil a vznikla mu proto povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Oba soudy však zároveň shodně uzavřely, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Konstatovaly, že v době, kdy bylo smlouvou zřízeno omezení převodu nemovitosti, činila sice promlčecí lhůta u práv takto zajištěných podle § 109 obč. zák. ve znění před novelou deset let, avšak občanský zákoník ve znění od 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), již institut omezení převodu nemovitosti neupravoval a nepřevzal ani úpravu obsaženou v dosavadním § 109. Možnost použití § 874 obč. zák. na délku promlčecí doby oba soudy vyloučily, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko na práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti a promlčecí doba nepředstavuje právo či povinnost z právního vztahu, nýbrž je právní skutečností. Vyjádřily proto názor, že při úvaze o délce promlčecí doby je třeba vycházet z § 870 obč. zák. Jelikož v tomto případě promlčecí doba nezačala běžet před 1. 1. 1992, řídí se její délka novou právní úpravou a je tudíž tříletá (§ 101 obč. zák.). Odvolací soud pak dovodil, že tříletá promlčecí doba v dané věci začala běžet 31. 8. 2000 (tj. v den následující po 30. 8. 2000, kdy uplynula desetiletá lhůta od uzavření smlouvy) a její konec připadl na 31. 8. 2003. Protože žaloba byla podána až 11. 10. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo na vrácení příspěvku se promlčelo v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 870 obč. zák. I nadále je přesvědčena, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti podle § 58 obč. zák. ve znění před novelou se i po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. ve znění před novelou ve spojení s § 874 obč. zák. Toto ustanovení je ve vztahu k § 870 obč. zák., jež upravuje počátek a běh promlčecích dob obecně, ustanovením speciálním, které upravuje výlučně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti. Ustanovení § 109 obč. zák. ve znění před novelou přitom dávalo účastníkovi právo uplatnit svůj nárok zajištěný omezením převodu nemovitostí v delší než tříleté promlčecí době. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2005. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž oba soudy dospěly; dovolání proto pokládá za nedůvodné a navrhuje je zamítnout. Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, avšak stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné. ¨ Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání dána § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přípustnost dovolání tak může být založena pouze za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jes