33 Odo 1198/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 1198/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2006 Spisová značka:33 Odo 1198/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1198.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 1198/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) PhDr. I. S. a b) Ing. J. S., CSc., proti žalovanému N. p. ú., o zaplacení částky 249.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 35/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 20 Co 615/2002-59, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. I. G., advokátky. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se po původně žalovaném P. ú. p. p. domáhali zaplacení částky 249.160,- Kč, kterou zaplatili občanskému sdružení A. za záchranný archeologický výzkum provedený v souvislosti se stavbou podzemních garáží v rámci rekonstrukce jejich bytového domu. Náklady výzkumu má nést organizace provádějící výzkum a občanské sdružení provedlo výzkum z nedostatku kapacit žalovaného. Ministerstvo kultury ČR vydalo pod č. j. 15/299/2000 zřizovací listinu, kterou ke dni 31. 12. 2000 nově zřídilo státní příspěvkovou organizaci S. p. ú. v hlavním městě Praze, jež se stala nositelem veškerých práv a závazků vzniklých ke dni 30. 12. 2000 P. ú. p. p. (který byl zároveň zrušen). V řízení bylo proto pokračováno s tímto právním nástupcem původně žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. května 2002, č. j. 22 C 35/2000-43, zamítl žalobu o zaplacení částky 249.160,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 20 C 615/2002-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý jednou polovinou) domu čp. 611 na stavební parcele č. 2076, stavební parcely č. 2076 a parcely č. 2077 (dvůr), zapsaných na LV č. 1282 pro katastrální území N. M., obec hlavní město Praha (dále též „předmětný dům“ či „dům“). K žádosti žalobců vydal odbor výstavby Obvodního úřadu městské části Prahy 1 dne 25. 3. 1997 rozhodnutí, č. j. Výst. 5572/96-H/F-2/611, které nabylo právní moci dne 25. 4. 1997, jímž byla povolena změna stavby spočívající ve výstavbě jednopodlažních podzemních garáží pod stávajícím dvorem předmětného domu. Poněvadž se dům nachází na území pražské památkové rezervace, vydal odbor památkové péče Magistrátu hl. města Prahy dne 30. 1. 1997 pod č. j. OOP 267/97 závazné stanovisko, jímž byla žalobcům jako stavebníkům uložena povinnost provést v uvedené lokalitě záchranný archeologický výzkum a za tím účelem navázat spojení s P. ú. p. p., který sdělí instituci, jež bude výzkum provádět. Přípisem ze dne 22. 8. 1997 doporučila žalobci P. a. k. (poradní orgán ředitele P. ú. p. p.) k provedení tohoto výzkumu občanské sdružení A., společnost pro ochranu historického dědictví, která má na základě povolení Ministerstva kultury České republiky ze dne 15. 1. 1993, sp. zn. 1854/92, oprávnění provádět archeologické výzkumy. Uvedené sdružení na základě ústní objednávky žalobce provedlo předběžný zajišťovací archeologický výzkum, jehož výsledky mu předalo protokolem ze dne 5. 8. 1997 a vyúčtovalo za něho částku 8.300,- Kč. Žalobce se sdružením dále uzavřel dvě smlouvy o dílo (dne 8. 8. 1997 a 11. 2. 1998), jejichž předmětem bylo provedení I. a II. etapy záchranného archeologického výzkumu před plánovanou výstavbou. Za provedení díla sdružení vyúčtovalo částky 91.105,- Kč (I. etapa) a 149.755,- Kč (II. etapa), které mu žalobci uhradili. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v posuzované věci není dána pasivní věcná legitimace žalovaného. Předně konstatoval, že stavební činnost žalobců nesouvisela s jejich podnikáním, nýbrž s vlastnictvím domu. Proto povinnost hradit náklady záchranného archeologického výzkumu nevznikla jim, ale organizaci provádějící archeologický výzkum (§ 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění v tu dobu platném - dále jen „zákon o státní památkové péči“). Touto organizací však nebyl P. ú. p. p., s nímž žalobci nebyli v žádném smluvním vztahu, nýbrž občanské sdružení A., se kterým (za jím určených finančních podmínek) žalobci v rámci smluvní volnosti uzavřeli dohodu o provedení archeologického výzkumu. P. ú. p. p. žalobcům sdružení k provedení výzkumu pouze doporučil. Ti neměli právní povinnost dohodu se sdružením uzavřít; mohli vyčkat uvolnění kapacit P. ú. p. p. a uzavřít dohodu o provedení archeologického výzkumu s ním. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že P. ú. p. p. v posuzované věci působil pouze jako koordinátor odborné činnosti na úseku památkové péče v rámci svého postavení krajské organizace státní památkové péče (§ 33 zákona o státní památkové péči). Nemohl se proto na úkor žalobců bezdůvodně obohatit tím, že žalobci za něho plnili, co po právu měl plnit sám (§ 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Požadavek žalobců, aby jim uhradil náklady, jež vynaložili na archeologický výzkum, nemá žádnou právní oporu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu, která není judikaturou vyšších soudů vyřešena, pokládali otázku, která organizace vedle A. ú. je povinna hradit náklady povinného archeologického výzkumu ve smyslu § 22 odst. 1 zákona o státní památkové péči, když tento ústav není schopen z kapacitních důvodů výzkum v přiměřené době realizovat. Připomněli, že v průběhu celého stavebního řízení postupovali v souladu se stavebním povolením vydaným příslušným orgánem. Stavba byla z hlediska archeologického výzkumu garantována právním předchůdcem žalovaného, který vydal rozhodnutí o povinnosti provést archeologický výzkum. Protože dohodu o provedení archeologického výzkumu s občanským sdružením A. uzavřeli na doporučení právního předchůdce žalovaného, nepokládají za správný závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalovaného P. ú. p. p. nebyl organizací provádějící archeologický výzkum a že žalovaný není proto v řízení pasivně legitimován. Smlouvu o provedení výzkumu se sdružením uzavřeli s vědomím právního předchůdce žalovaného, který působil ve smyslu § 33 zákona o státní památkové péči jako koordinátor a současně podle § 33 odst. 1 písm. i/ tohoto zákona zabezpečil výzkum prostřednictvím jiného subjektu. Z uvedených důvodů navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit. Žalovaný se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Mimo jiné uvedl, že občanské sdružení A. je oprávněnou organizací, jíž bylo ve smyslu zákona o státní památkové péči povoleno provádět archeologický výzkum. Na činnost tohoto subjektu se proto plně vztahuje právní úprava provedená zákonem o státní památkové péči včetně povinnosti nést v určitých případech náklady prováděného výzkumu. Jelikož podle § 25 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění, ve spojení se zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, v platném znění, došlo ke zrušení žalovaného S. p. ú. v hlavním městě Praze ke dni 1. 1. 2003 jeho splynutím v nově zřízený N. p. ú., rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 27. července 2004, č. j. 22 C 35/2000-75, že v řízení bude pokračováno s N. p. ú. jako právním nástupcem žalovaného (§ 107 odst. 3 o. s. ř.). Ve smyslu § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění, a statutu N. p. ú., v platném znění, je žalovaný právnickou osobou způsobilou jednat samostatně navenek. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10