33 Odo 1605/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 1605/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 2. 2008 Spisová značka:33 Odo 1605/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1605.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 1605/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o částku 680.842,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 11 C 193/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 228/2005-67, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 31. října 2003, č. j. 11 C 193/2003-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 680.842,20 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2002 do 25. 4. 2002, s 5,5 % úrokem z prodlení od 26. 4. 2002 do 25. 7. 2002, se 4 % úrokem z prodlení od 26. 7. 2002 do 31. 10. 2002 a s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v P. rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 228/2005-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše úroků z prodlení za období od 13. 12. 2002 do zaplacení činí 3,5 % a že se zamítá žaloba o zaplacení úroků z prodlení za období od 1. 2. 2002 do 12. 12. 2002; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 1. 10. 1998 smlouvu o postoupení pohledávky, jíž žalobce postoupil žalovanému svou pohledávku z termínovaného vkladu, kterou měl vůči P., a. s. (dále též „banka“) ke dni 30. 9. 1998 v nominální hodnotě 1,530.874,20 Kč, a to za cenu 850.000,- Kč. Téhož dne účastnici uzavřeli smlouvu označenou jako „Smlouva o smlouvě budoucí“ (dále též „smlouva“), v níž se dohodli, že žalobce se stane vůči žalovanému věřitelem a žalovaný vůči žalobci dlužníkem částky 686.986,20 Kč představující rozdíl mezi nominální hodnotou postoupené pohledávky a cenou, kterou za postoupení pohledávky žalovaný žalobci zaplatil, mimo jiné v případě, že vklady klientů banky bude vyplácet třetí osoba (např. stát) v plné výši nebo v takové výši, která je vyšší nebo rovna postupované částce uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky. Žalovaný žalobci zaplatil za postoupení pohledávky částku 850.000,- Kč. Po přijetí zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, v tehdy platném znění a poté, co stát vyplatil pohledávky klientů za bankou v plné výši, žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalované částky, na kterou žalovaný reagoval negativně. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ujednání účastníků obsažená ve smlouvě o postoupení pohledávky a ve „smlouvě o smlouvě budoucí“ vyložil v jejich vzájemných souvislostech za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. Vyslovil závěr, že účastníci v článku II. smlouvy projevili shodnou vůli změnit vzájemná práva a povinnosti ohledně výše ceny za postoupenou pohledávku sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávky s tím, že dojde k jejímu navýšení o rozdíl mezi nominální hodnotou postoupené pohledávky a cenou zaplacenou žalovaným za její postoupení v případě, že nastane některá z podmínek ve smlouvě uvedených. Jednou z nich je případ, kdy vklady klientů banky bude vyplácet třetí osoba (např. stát). Při splnění této podmínky dojde k navýšení původně sjednané ceny z 850.000,- Kč o dalších 686.986,20 Kč. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že žalobce smlouvou uzavřenou dne 1. 10. 1998 v souladu s § 524 obč. zák. žalovanému postoupil za peněžitou úhradu svou pohledávku za bankou. Smlouva uzavřená účastníky téhož dne a nazvaná jako „Smlouva o budoucí smlouvě“ je dohodou o narovnání podle § 516 odst. 1 a 2 obč. zák., jíž účastníci změnili smluvní ujednání o ceně za postoupení pohledávky s odkládací podmínkou ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 obč. zák. Účinnost této dohody o navýšení ceny tak byla vázána na odkládací podmínku. Jelikož odkládací podmínka nastala (stát začal klientům banky vyplácet jejich vklady v plné výši), dohoda nabyla účinnosti a žalobci vzniklo právo na zaplacení další částky za postoupení pohledávky ve výši rozdílu mezi částkou zaplacenou mu žalovaným za postoupenou pohledávku a částkou odpovídající její nominální hodnotě; žalovanému vznikla tomu odpovídající povinnost žalobci tuto další částku zaplatit. Současně odvolací soud dovodil, že uvedená smlouva není smlouvou o smlouvě budoucí podle § 50a odst. 1 obč. zák., neboť nemá její zákonné náležitosti; postrádá konkrétní ujednání, které by mělo tvořit obsah zamýšlené smlouvy, a nelze ji za takovou považovat ani s možností výhrady podle § 50b obč. zák. (její obsah není dostatečně určitý, aby v případě nesplnění povinnosti z ní vyplývající mohl soud nahradit projev vůle smluvního partnera). Ostatně nesměřuje ani k uzavření smlouvy, neboť podle svého obsahu předpokládá vznik dluhu, dojde-li ke splnění některé z podmínek v ní uvedených, určuje výši tohoto dluhu a žalovaný deklaruje, že jej v budoucnu uzná. Odvolací soud současně konstatoval, že uznání dluhu není smlouvou, nýbrž jednostranným právním úkonem. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce měl žalovat na splnění povinnosti podle smlouvy o smlouvě budoucí, a uzavřel, že listinu nelze považovat ani za uznání dluhu, neboť takový konkrétní a určitý projev vůle dlužníka neobsahuje. Jelikož si účastníci ve smlouvě nesjednali, kdy je dluh v případě vzniku splatný, mohl se stát splatným nejdříve v souvislosti s doručením žaloby žalovanému dne 11. 12. 2003, a tudíž teprve dnem 13. 12. 2003 se mohl žalovaný dostat do prodlení (§ 563 a § 517 odst. 1 a 2 obč. zák.). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy (jeho výslech jako účastníka řízení, výslech svědka J. Z. a potvrzení tohoto svědka ze dne 10. 12. 1998), z nichž mohly být zjištěny pro věc rozhodné skutečnosti. I nadále tvrdí, že není zřejmý právní důvod jeho závazku a že smlouva není ve smyslu § 50b obč. zák. dosud závaznou, neboť, ač se v ní předpokládá, že bude dohodnut splátkový kalendář, nestalo se tak, a z ujednání nevyplývá, že smlouva bude platit i bez této dohody. I kdyby jeho závazek měl právní důvod a platně vznikl ve smyslu § 50a obč. zák., zanikl by posléze pro podstatnou změnu okolností, z nichž účastníci při vzniku závazku vycházeli (§ 50a odst. 3 obč. zák.), a které podrobně rozvádí. I pokud by závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí nezanikl, musela by být nejprve uzavřena dohoda o splátkách a učiněno uznání dluhu. Jestliže k tomu nedošlo pro jeho nesouhlas, mělo být žalováno na nahrazení projevu vůle dlužníka a nikoli na plnění dluhu. Protože plnění ve prospěch žalobce mělo být dohodnuto ve splátkách, považuje za vyloučené aplikovat § 563 obč. zák. Ujednání týkající se dohody o splátkách je třeba interpretovat jako smlouvu uzavřenou ve smyslu § 50b obč. zák., jejíž obsah má být teprve v určité lhůtě doplněn. Jelikož ze smlouvy nevyplývá, že má platit, i kdyby k dohodě o splátkovém kalendáři a uznání dluhu nedošlo, považuje její závaznost za pochybnou. S přihlédnutím k politickým souvislostem přijetí zákona č. 319/2001 Sb. není správný pro rozpor s dobrými mravy závěr odvolacího soudu, že ujednání ve smlouvě je podmíněnou korekcí dohody o výši ceny za postoupení pohledávky. Jeho vůlí rozhodně nebylo poskytnout žalobci stoprocentní garanci vrácení jeho prostředků. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízen