33 Odo 773/2002 — Nejvyšší soud

33 Odo 773/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2003 Spisová značka:33 Odo 773/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.773.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 107 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 773/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce I. R., proti žalovaným 1) Č. H., 2) Z. H., zastoupenými, advokátkou, o zaplacení částky 367 058,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 236/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2001 č. j. 18 Co 306/01 - 80, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2001 č. j. 18 Co 306/01 – 80 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. září 2000 č. j. 5 C 236/99 - 62 zamítl žalobu, kterou měli býti žalovaní povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 367 058,25 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1997 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní mají ve společném jmění objekt k bydlení čp. 66, umístěný na stavební parcele č. 134 v katastrálním území a obci B. u S., zapsaný v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v S. na LV č. 151 pro k. ú. obec B. u S., a že žalobce a první žalovaný uzavřeli dne 10. 2. 1992 dohodu, podle níž žalobce předal žalovaným částku 18 000 DM jako zálohu na koupi uvedeného domu, přičemž zbývající část kupní ceny ve výši 2 475 DM zaplatil žalobce žalovaným po uzavření této dohody. První žalovaný se předmětnou dohodou zavázal, že po uplynutí doby, kterou si stanoví žalobce, předá předmětný dům do vlastnictví žalobce nebo jeho zástupce, a v případě, že nebude chtít nebo moci dům předat, zavázal se, že žalobci částku 20 475 DM celou vrátí zpět. Zároveň do doby, než dojde ke koupi domu, se první žalovaný zavázal respektovat skutečnost, že žalobce v domě zcela dle své vůle bydlí a hradí veškeré finanční pohledávky spojené s jeho provozem. Dopisem ze dne 29. 4. 1997 byl žalobci sdělen požadavek vyklidit užívaný dům, a proto žalobce vyzval prvního žalovaného k vrácení jemu předané finanční částky na koupi domu. Nepožadoval úhradu 139 579 Kč, jako náhradu za rekonstrukci domu. Na podkladě těchto zjištění soud dospěl k závěru, že dohoda uzavřená dne 10. 2. 1992 je podle § 145 odst. 1 obč. zák., platného v době uzavření předmětné dohody, neplatným právním úkonem pro chybějící souhlas druhého manžela. Dohoda je neplatná i podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť je právním úkonem nesrozumitelným a neurčitým, z dohody nevyplývají jednoznačně práva a povinnosti účastníků, a plnění z tohoto úkonu by nebylo možné, neboť je vázáno na podmínku stanovení lhůty, která nebyla ze strany žalobce nikde specifikována. Dohoda není ani kupní smlouvou, protože postrádá její základní náležitosti, a nemůže být z tohoto důvodu ani platnou smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Z neplatného právního úkonu se žalobce mohl domáhat jen vydání bezdůvodného obohacení, avšak s ohledem na žalovanými vznesenou námitku promlčení soud dovodil, že nárok žalobce je promlčen, jestliže jej uplatnil až v roce 1999, po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby, jež počala plynout dnem 11. 2. 1992. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2001 č. j. 18 Co 306/01 - 80 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 367 058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1999 do zaplacení změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 367 058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1999 do zaplacení; část výroku týkající se úroků z prodlení ve výši 26 % z částky 367 058,25 Kč od 16. 10. 1997 do 15. 4. 1999 a ve výši 14 % z téže částky od 16. 4. 1999 do zaplacení potvrdil. V návaznosti na rozhodnutí o věci samé změnil výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná dohoda ze dne 10. 2. 1992 je neplatným právním úkonem, a že žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Neztotožnil se však se závěrem, že nárok žalobce je promlčen. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě je namístě aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák., podle něhož nelze přihlédnout k vznesené námitce promlčení, jestliže na základě uzavřené neplatné dohody každá ze smluvních stran je s ohledem na § 457 obč. zák. povinna vrátit druhé vše, co podle neplatné dohody získala, a zároveň pro nepromlčitelnost vlastnického práva jedné strany (žalovaných) oproti vydání peněžitého plnění, které promlčení podléhá, na druhé straně (žalobce), by vznikla nepřípustná nerovnováha, které čelí právní úprava § 107 odst. 3 obč. zák. Úroky z prodlení ve výši 12% přiznal odvolací soud od 16. 4 1999 s ohledem na 6 % diskontní sazbu stanovenou Č. n. b. k datu počátku prodlení a s ohledem na zjištění, že žalobce vyzval jednoznačně žalované ke splnění až dopisem ze dne 29. 3. 1999, v němž určil lhůtu k plnění do 15. 4. 1999. Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním. Domnívají se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Vadu řízení spatřují v tom, že oba soudy nejednaly o vzneseném vzájemném návrhu na náhradu škody způsobené žalobcem na nemovitosti žalovaných, a ani se nevypořádaly s jeho existencí. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu o společné odpovědnosti obou žalovaných, když předmětnou dohodu uzavřel jen první žalovaný, který také sám převzal od žalobce žalovanou částku. Mají za to, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně legitimována. Žalovaní dále namítají, že v dané věci není namístě aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák., neboť plnění z neplatné smlouvy nebylo plněním vzájemným. Na základě dohody ze dne 10. 2. 1992 měl plnit jen žalobce (uhradit zálohu na kupní cenu za dům a jeho zařízení) a měl právo uplatnit (v době jím stanovené) převedení domu do vlastnictví, zatímco žalovaní neměli plnit ničeho; právo žalobce na vrácení zálohy na kupní cenu je s ohledem na dobu uplatnění promlčeno. Protože předmětná dohoda je neplatná, užíval žalobce nemovitost bez právního důvodu a získal tak neoprávněný majetkový prospěch. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Podle jeho názoru se soud prvního stupně s návrhem žalovaných vypořádal, přičemž odkazuje na odůvodnění rozsudku, podle kterého žalovaní po vypracování znaleckého posudku ohledně zhodnocení či znehodnocení nemovitosti na tvrzení škody dále netrvali, a závěr posudku již dále nevyužili pro případný protinávrh. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaných, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, přičemž poukazuje na skutečnost, že druhá žalovaná byla přítomna jednání svého manžela - prvního žalovaného s žalobcem o prodeji nemovitosti a předmětnou dohodu i podepsala. Aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák. odvolacím soudem shledává za správnou, neboť oproti zaplacení zálohy ve výši kupní ceny stálo právo žalobce na převedení nemovitosti a jejího zařízení do vlastnictví žalobce nebo jeho zástupce, dále právo v nemovitosti bydlet a neplatit posléze další náklady spojené s prodejem nemovitosti. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”). Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek