33 Odo 93/2003 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 93/2003-99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Ing. J. U., podnikajícího pod obchodním jménem Ing. J. U.-Y., zastoupeného JUDr. A. L., advokátkou, proti žalované O. a. s., zastoupené JUDr. F. Ř., advokátem, o zaplacení 751 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 43/2000, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002 č. j. 19 Co 97/2002 – 64, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2002 č. j. 19 Co 97/2002 – 64 se v části výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. října 2001 č. j. 17 C 43/2000 – 46 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 751 006 Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 27. 8. 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor za účelem provozování prodejny, přičemž cena nájmu byla stanovena dohodou podle z. č. 526/1990 Sb. částkou 400 Kč za 1 m2 měsíčně. V době uzavření smlouvy byla cena nájmu regulována zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, a prováděcí vyhláškou č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, podle níž bylo nájemné regulováno pro obchodní nebytové prostory maximálně částkou 190 Kč za 1 m2 ročně. Tato vyhláška v § 1 odst. 4 zmocnila zastupitelstvo obce ke stanovení diferencované vyšší sazby nájemného, než bylo stanoveno vyhláškou; Hlavní město Praha na základě tohoto zmocnění vydalo vyhlášku č. 3/93 o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, která však s ohledem na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, byla vydána na základě neplatného zmocnění, a proto je tato vyhláška Hlavního města Prahy nulitním právním aktem. Cena nájemného za pronájem obchodních nebytových prostor byla tedy v době uzavření smlouvy regulována vyhláškou č. 585/1990 Sb. Platil-li nájemce (žalobce) pronajímateli (žalované) nájemné vyšší, než byla jeho maximální regulovaná cena, je toto plnění žalobce bezdůvodným obohacením žalované, které je povinna vrátit. Dne 11. 10. 1994 byla vydána nová vyhláška Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, jež umožňovala platně sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, ale protože mezi žalobcem a žalovanou nebyla podle této nové vyhlášky sjednána nová cena nájemného, soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky i nadále platila cena podle vyhlášky č. 585/1990 Sb., tedy 190 Kč za 1 m2 ročně, tudíž bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce pokračovalo i nadále po nabytí účinnosti nové vyhlášky Hlavního města Prahy a dosáhlo výše 751 006 Kč. Úroky z prodlení přiznal soud v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2002 č. j. 19 Co 97/2002 – 64 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 621 405 Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 16. 10. 1995 do zaplacení, a co do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvního stupně potud, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení i po nabytí účinnosti (8. 11. 1994) nové vyhlášky Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor ze dne 11. 10. 1994. Tato vyhláška umožňovala sjednat vyšší nájemné než 190 Kč za 1 m2 ročně, a proto po nabytí její účinnosti sjednaná cena nájemného mezi účastníky již nebyla v rozporu s obecně závazným právním předpisem. Žalobce tak platil nájemné na základě platné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 27. 8. 1993 včetně platného ujednání o ceně nájmu, proto odvolací soud žalobu na zaplacení bezdůvodného obohacení co do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení zamítl. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se zamítá co do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná se bezdůvodně obohatila jen do dne nabytí účinnosti nové vyhlášky Hlavního města Prahy o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor ze dne 11. 10. 1994, tj. do 8. 11. 1994 s tím, že po tomto datu sjednaná cena nájemného již nebyla v rozporu s obecně závazným právním předpisem. Žalobce se domnívá, že byla-li v době uzavření smlouvy o nájmu neplatně sjednána výše nájmu, nemohla se takto sjednaná výše bez jakéhokoliv dalšího úkonu účastníků stát platnou pouze proto, že nabyla účinnosti nová vyhláška o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor v městě Praze. Mimoto tato vyhláška ani nestanovila žádnou výši nájemného, pouze umožnila odchýlit se od zákonem stanovené ceny konkretizované ve vyhlášce č. 585/1990 Sb. Pokud tedy smluvní strany neučinily žádný úkon ke zvýšení základní zákonné maximální sazby nájemného, platila nadále sazba podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. S odkazem na tyto důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, ve které změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 129 601 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1995 do zaplacení žalobu zamítl, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Namítá, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, že vyhláška Hlavního města Prahy č. 3/93 ze dne 25. 2. 1993, o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, je nulitním právním aktem, a proto mohli účastníci uzavřít nájemní smlouvu s výši nájemného jen podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. na maximálně 190 Kč za 1 m2 ročně. Domnívá se, že vyhláška č. 585/1990 Sb. byla v naprostém souladu s tehdy platným zákonem č. 134/1973 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v oblasti cen, který platil až do 31. 7. 1991, a v době vydání citované vyhlášky se jednalo o samostatnou působnost obce, proto vyhláška správně uváděla, že jde o působnost zastupitelstva, tudíž zastupitelstvo obce mohlo určit diferencovaně sazby vyšší pro regulaci ceny nájmu. Rozhodnutí zastupitelstva obce o regulaci cen nájemného z nebytových prostor v městě Praze by mohlo být neplatné teprve po účinnosti novely vyhlášky č. 585/1990 Sb. počínaje dnem 1. 9. 1994, kdy vyhláškou č. 168/1994 Sb. byl pojem zastupitelstvo obce v § 1 odst. 4 nahrazen pojmem obce. Dovolatel má za to, že vydal-li orgán uvedený v obecně platném právním předpisu podle jeho zmocňovacího ustanovení obecně závaznou vyhlášku, nemůže být tato vyhláška považována za neplatnou, protože není v rozporu s ustanovením obecně závazného právního předpisu (viz § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb. ve znění platném do 1. 9. 1994). Žalovaný je toho názoru, že neplatnost vyhlášky by mohl vyslovit toliko Ústavní soud a soudcům odvolacího soudu ani soudu prvního stupně nepřísluší rozhodovat o tom, zda obecně závazná vyhláška Hlavního města Prahy je nulitním právním aktem, a na základě tohoto závěru pak dovozovat neplatnost konkrétního ujednání v nájemní smlouvě. Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb., ve znění platném do 1. 9. 1994, je v rozporu se zákonem o obcích. Poukazuje i na § 2 odst. 3 obč. zák. s tím, že nebylo-li nájemné v rozhodné době upraveno zákonem, ale jen vyhláškou, pak nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky v dobré víře je platná i v části výše náj