4 Tdo 1063/2022

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 7 T 93/2020 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění Radovan Finferle (dále také jako „obviněný Finferle“, popř. „dovolatel Finferle“), Jan Fišer (dále také jako „obviněný Fišer“, popř. „dovolatel Fišer“) a Jaroslav Senecký (dále také jako „obviněný Senecký “, popř. „dovolatel Senecký “), uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 5. 2015 [jednání pod bodem I] spáchaného ve vícečinném souběhu s přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve znění zákona č. 287/2018 Sb. [jednání pod bodem II]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že „I. dne 11. 8. 2014 po předchozí společné domluvě podal obžalovaný Senecký prostřednictvím zplnomocněné M. G., u Městského soudu v Praze návrh na zápis změn v obchodním rejstříku společnosti M. s.r.o., ve kterém jako neoprávněný zástupce společnosti M., s.r.o., navrhoval zapsání obžalovaných Finferleho, Fišera a Seneckého jako společníků této společnosti a vymazání původního společníka M. B., a zároveň zapsání obžalovaného Seneckého jako jednatele společnosti místo původního jednatele R. M., přičemž k tomuto návrhu doložili obžalovaní čestná prohlášení, že byli v roce 2010 z obchodního rejstříku vymazáni na základě padělaných podpisů na smlouvách o převodu obchodního podílu i na plné moci k převodu obchodních podílů společnosti M., s.r.o., ze dne 21. 1. 2010, ke kterým doplnili i tři znalecké posudky z oboru písmoznalectví soudního znalce PhDr. Jiřího Valešky, jejichž závěrem bylo, že podpisy na uváděných dokumentech pravděpodobně nejsou obžalovaných, přičemž museli vědět, že listiny související s převodem obchodních podílů v roce 2010 podepsali, což bylo následně prokázáno na základě znaleckých posudků z oboru písmoznalectví soudních znalců Mgr. Aleše Čulíka, dále PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., a konečně i revizním znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Praha, a poté, co vyšší úředník Městského soudu v Praze Václav Selner návrhu obžalovaných na zápis změn dne 21. 8. 2014 nezákonně vyhověl a zapsal obžalované zpět jako společníky jmenované společnosti a obžalovaného Seneckého také jako jednatele společnosti, obžalovaný Senecký obratem využil své funkce jednatele a jako jednatel společnosti uvedl v omyl níže jmenované bankovní ústavy, jakož i poškozenou společnost M., s.r.o., samotnou, když postupně převedl z bankovních účtů společnosti M., s.r.o., finanční prostředky v následujícím rozsahu:

Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně dovolatelům shodně podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 3 (tři) roky. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu všem obviněným podmíněně odložil shodně na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil nalézací soud obviněným rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, člena dozorčí rady, jiného obdobného orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech ve výměre 5 (pěti) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud poškozeného R. M., J. V., a společnost M., s. r. o., s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 7 T 93/2020, podali odvolání všichni obvinění a dále také poškození – společnost M., s. r. o., a J. V. Obviněný Finferle směřoval odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu. Obviněný Fišer podal odvolání do výroku o vině i trestu a obviněný Senecký odvolání směřoval proti všem výrokům napadeného rozsudku. Poškozená společnost M., s. r. o., a poškozený V. podali odvolání do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 67 To 215/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných toliko ve výroku o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněným, při nezměněném výroku o vině, shodně uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu u obviněných shodně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku dále uložil obviněnému Seneckému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích ve výměře 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rovněž uložil obviněným povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené společnosti M., s. r. o., škodu v celkové výši 4 330 120,43 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení: ve výši 8,05 % p.a. z částky 682 347,43 Kč ode dne 27. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z částky 1 590 000 Kč ode dne 27. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z částky ve výši 1 998 000 Kč ode dne 28. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 p.a. z částky ve výši 59 755 Kč ode dne 30. 8. 2014 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal odvolací soud poškozené R. M., a J. V., s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal soud poškozenou společnost M., s. r. o., se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 67 To 215/2021, podali všichni obvinění samostatná dovolání prostřednictvím svých obhájců.

Dovolatel Radovan Finferle podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, přičemž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním nebyly zcela nedůvodně provedeny obviněnými navrhované podstatné důkazy. Odvolací soud navíc nemohl bez důvodných pochybností rozhodnout o povinnosti k náhradě škody, neboť zde neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho jednáním.

Obviněný namítá, že soudy obou stupňů postavily svá skutková zjištění zejména na znaleckém posudku znalce Mgr. Švandy z Kriminalistického ústavu Praha, když o něco méně opírají svá skutková zjištění o znalecké posudky Mgr. Čulíka a PhDr. Závory, Ph.D., když tyto dva znalce ani u hlavního líčení soud prvního stupně nevyslechnul. Podle dovolatele soudy zcela opomíjí, že byl vypracován a k důkazu proveden rovněž znalecký posudek PhDr. Valešky, když s jeho závěry se soudy žádným způsobem nevypořádaly. Závěry znalce PhDr. Valešky svědčí o tom, že sporné podpisy na originálu smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti M., s. r. o., ze dne 21. 1. 2010 a reprografické kopie plné moci udělené S. k zastupování na valné hromadě společnosti nejsou pravděpodobně pravými podpisy obviněného. Akcentuje, že tento znalecký posudek přitom nemá menší váhu než ostatní znalecké posudky. Upozorňuje, že byť byl podle policejního orgánu znalec PhDr. Valeška podezřelý ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, tak orgány činné v trestním řízení se s tímto podezřením dosud žádným způsobem nevypořádaly, když dovolateli nejsou známy žádné informace, že by znalec byl shledán vinným přečinem křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Pokud soudy nepovažují znalecký posudek znalce PhDr. Valešky za správný nebo pravdivý, pak by podle obviněného měly danou skutečnost taktéž řádně odůvodnit, což však ani jeden ze soudů neučinil. Podle obviněného se tak jedná o opomenutý důkaz, jelikož v rozhodnutích soudů obou stupňů je o tomto důkazu pouze okrajová zmínka, která naprosto neodpovídá povaze a závažnosti věci.

K reviznímu znaleckému posudku PhDr. Jiřího Závory obviněný uvádí, že tento je jako jediný ve věci označen „jako revizní znalecký posudek“. Dovolatel namítá, že tento znalec není znalcem ve stejném oboru jako znalec PhDr. Valeška, kdy první jmenovaný je znalcem v oboru kriminalistika se specializací na zkoumání ručního písma, kdežto znalec PhDr. Valeška je znalcem v oboru písmoznalectví se specializací ruční písmo. Podle jeho názoru by znalec z určitého oboru neměl přezkoumávat znalecký posudek znalce z jiného oboru. Poukazuje na skutečnost, že znalec PhDr. Závora přitom použil zcela jinou metodu, než znalec PhDr. Valeška, který vycházel z jediné na území České republiky obecně přijímané metodiky. Znalec PhDr. Závora navíc používá metody, které nejsou certifikovány či akreditovány žádnou autoritou, a jeho závěry jsou zcela subjektivní a v podstatě nepřezkoumatelné. Znalec PhDr. Závora tak nepostupoval při zkoumání pravosti podpisů obviněných stejnými metodami jako znalec PhDr. Valeška, ale ani nepracoval se stejnými srovnávacími materiály a nevyužil ani zkoušky písma, přestože by mu obvinění zcela jistě poskytli potřebnou součinnost, pokud by o ni požádal.

Ke znaleckému posudku znalce Mgr. Čulíka uvádí, že v tomto znaleckém posudku nebyly v rozporu s metodikou uvedenou v Expertíze ručního písma jednoznačně vyhotoveny důkazy jednotlivých markantů a postupů, což činí závěry tohoto znaleckého posudku nepřezkoumatelnými. Znalec Mgr. Čulík popisuje zcela jiné markanty než znalec PhDr. Závora, a přesto oba tito znalci dospěli k totožným závěrům. Nelze tedy podle obviněného pochybovat o naprosté subjektivitě těchto znaleckých závěrů.

Obviněný rovněž namítá, že v případě „revizního“ znaleckého posudku Mgr. Švandy, resp. Kriminalistického ústavu Praha, se nejedná o revizní znalecký posudek, jelikož ten má být proveden za použití stejných metod zkoumání a se stejným či alespoň obdobným srovnávacím materiálem. Namítá, že znalec měl k dispozici zcela jiný srovnávací materiál než ostatní znalci. Lze přitom mít pochybnosti i o jeho dostatečnosti, jelikož měl, resp. mohl mít k dispozici přibližně 8 jeho originálních podpisů. To považuje dovolatel za nedostatečné, kdy navíc v případě těchto srovnávacích materiálů není v mnoha případech zřejmé ani to, o jaký konkrétní srovnávací materiál se mělo ve skutečnosti jednat. Je dokonce pravděpodobné, že v rámci srovnávacího materiálu byla použita plná moc udělená S. k zastupování na valné hromadě, která je označena datem 1. 12. 2009, a kterou měli podepsat dne 21. 1. 2010, když ovšem podpisy na této listině rozporují. Znalec Mgr. Švanda navíc ve znaleckém posudku uvádí, že se jedná o originály, i když z dalšího textu plyne, že v případě některých srovnávacích materiálů jde pouze o jejich kopie, když je samotný znalec za kopie označil. Přitom na straně 10 znaleckého posudku pracuje s jeho 15 srovnávacími podpisy, přestože měl k dispozici pouze 10 jeho podpisů (8 originálních a 2 kopie). Ohledně seznaných markantů ze strany znalce Mgr. Švandy, dovolatel uvádí, že se jedná o obecné markanty, které lze aplikovat na třetinu populace. Konkrétní a nezaměnitelné markanty jeho podpisu tento znalec vůbec neuvedl. V případě znalců Mgr. Čulíka a PhDr. Závory jsou naopak patrné zcela odlišné markanty v jeho podpisech, a přesto oba znalci shodně dospěli k totožným závěrům.

Dovolatel taktéž namítá, že znalec Mgr. Švanda se vůbec nezabýval otázkou pravosti podpisů obviněných na plné moci udělené S. k zastupování na valné hromadě, sepsané dne 1. 12. 2009 a údajně podepsané dne 21. 1. 2010. Pokud tedy soudy vycházejí z tohoto znaleckého posudku, pak podle obviněného žádným způsobem neodůvodnily, proč považují podpisy obviněných na předmětné plné moci za pravé, když se jejich zkoumáním tento tzv. „revizní“ znalecký posudek vůbec nezabýval a zabýval se pouze pravostí podpisů obviněných na smlouvách o převodech podílů ze dne 21. 1. 2010. Obviněný nadto uvádí, že ke zkoumání byla použita metoda KÚP-SOP-26 zkoumání ručního písma, která má být akreditována Českým institutem pro akreditace o.p.s. Toto tvrzení se podle dovolatele nezakládá na pravdě, jelikož tento institut neprovádí akreditaci metod, přičemž kriminalistický ústav nemá u tohoto institutu akreditovanou žádnou metodu v souvislosti s písmoznalectvím, což Český institut pro akreditaci uvádí pravidelně v odpovědích na žádosti o poskytnutí informace na svých webových stránkách. Znalecký posudek Mgr. Švandy tak nemůže být podle dovolatele revizním znaleckým posudkem, ale pouze dalším posudkem v pořadí, který se navíc zabýval zkoumáním pouze části sporných podpisů obviněných. Nadto je přesvědčen, že jde o procesně nepoužitelný důkaz, jelikož posudek byl vyhotoven v jiné trestní věci a v této souvislosti obviněný nechápe, proč byl odmítnut jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma. Také namítá, že z rozhodnutí není vůbec zřejmé, proč se soudy přiklonily k odbornému názoru znalce Mgr. Švandy, potažmo znalců Čulíka a PhDr. Závory. Akcentuje, že ani soud prvního stupně neví, proč znalec Mgr. Švanda dospěl k opačnému závěru než znalec PhDr. Valeška a jaký ze závěrů těchto znalců je tedy správný. Proč dospěl Mgr. Švanda k jiným závěrům neví ani jmenovaný a jde pouze o jeho domněnky. Ani soudy obou stupňů a ani Mgr. Švanda neobjevili žádnou konkrétní nesprávnost posudku PhDr. Valešky, která by jej činila nesprávným či dokonce vědomě nepravdivým. Následně obviněný rozebírá určitou nejednotnost metod zkoumání písma.

Obviněný namítá, že rozhodná skutková zjištění soudů obou stupňů o tom, že se jedná o jejich pravé podpisy na smlouvách o převodech podílů a na plné moci udělené S. k zastupování na valné hromadě společnosti M., s. r. o., která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním nebyly zcela nedůvodně provedeny obviněnými navrhované podstatné důkazy.

Dovolatel taktéž rozporuje, že soudy ani nezajistily jím navrhované knihy o prohlášeních o pravosti podpisu, ve kterých by se měly nacházet jejich podpisy a spokojily se s výpověďmi osob, které podpisy ověřovaly a které vypovídaly pod tíhou hrozícího trestního stíhání. Soud prvního stupně si tedy vůbec neověřil, zda se podpisy obviněných v knihách o prohlášeních o pravosti podpisu S. a Z. skutečně nacházejí. Pokud soudy prvního stupně uvádějí, že mohlo dojít k uplynutí archivačních lhůt těchto knih, tak toto neodpovídá informacím, které získal od České advokátní komory, což blíže následně rozvádí.

Obviněný dále namítá, že funkce jednatele k převodu financí z účtu společnosti M., s. r. o., měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně využit jen obviněný Senecký a nikoli také ostatní obvinění. Má proto za to, že skutečnost, že by při převodu finančních prostředků z účtu společnosti M., s. r. o., jednali obvinění po předchozí společné domluvě, nevyplývá ze žádných skutkových zjištění a ani provedených důkazů soudů obou stupňů. Akcentuje, že nebyl ani osobou oprávněnou k zastupování společnosti, ale ani neměl přístup k účtům této společnosti. Namítá, že odvolací soud nesmyslně a bez jakýchkoli skutkových zjištění a provedených důkazů rozhodl o tom, že jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. všichni obvinění povinni společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti M., s. r. o., škodu. Dovolatel namítá, že svým jednáním nezpůsobil a ani nemohl způsobit společnosti žádnou škodu, přičemž pokud by svým jednáním mohl způsobit nějakou škodu, pak nanejvýše panu M. B., a to škodu, jejíž výše by odpovídala hodnotě části podílu pana B. převedené na jeho osobu, a to hodnotě zjištěné ke dni převodu podílu na obviněného. Jiným způsobem a jinému subjektu obviněný v pozici společníka společnosti M., s. r. o., škodu skutečně způsobit nemohl a ani nezpůsobil. Mezi vznikem škody a jeho jednáním tak neexistuje žádná příčinná souvislost a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rovněž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním obviněného vůbec nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudů obou stupňů na straně druhé. Nadto nebylo vůbec prokázáno, že jakákoli škoda společnosti M., s. r. o., vznikla, jelikož nebylo řešeno, zda v případě převáděných částek Seneckým, nešlo o plnění smluvních či jiných závazků společnosti a nebylo k tomu vedeno žádné dokazování.

Dovolatel poukazuje na skutečnost, že se soudy nezabývaly naprosto neobvyklým a zcela nerealizovatelným postupem uzavření smluv o převodech obchodních podílů a udělení plné moci S., přičemž taktéž namítá časovou nerealizovatelnost účasti S. na noční schůzce v Praze a jeho následnou přítomnost na soudním jednání v 8:30 hod. v Olomouci. Proto navrhovali ověřit, zda se předmětného jednání u příslušného soudu v Olomouci účastnil. Provedení tohoto důkazu bylo však opět jako nadbytečné zamítnuto. Obviněný taktéž rozporuje nelogičnost následné další schůzky v Praze z důvodu ověření jejich podpisů a pana B. na smlouvách o převodech obchodních podílů ve společnosti M., s. r. o. Taktéž akcentuje, že obviněný Fišer a Senecký se toho dne nemohli zúčastnit uzavření smluv o převodech podílů v dané době, neboť byli na jiném místě, kde měli přebírat vozidlo.

Obviněný následně shrnuje, jaké všechny důkazní návrhy byly předloženy ze strany obhajoby (např. knihy o ověření pravosti podpisů, znalecký posudek, zjištění, zda se svědek S. účastnil jednání u Okresního soudu v Olomouci, nový písmoznalecký posudek), přičemž tyto stručně odůvodňuje, a současně akcentuje, že však žádné z nich soudy zcela nedůvodně neprovedly. Má za to, že soudy v trestní věci postupovaly zcela tendenčně a prováděly v podstatě pouze důkazy navržené obžalobu a nedůvodně neprovedly poměrně značné množství důkazů navržených obviněnými, a to přestože po celou dobu řízení existovaly a nadále existují důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu věci. Dovolatel je tak toho přesvědčení, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a s ním související rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovoláních podaných obviněnými, neboť výkonem rozhodnutí či exekucí hrozí obviněnému závažná újma a soudy obou stupňů zcela nesprávně posoudily zejména otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním obviněného

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání i obviněný Jan Fišer, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, přičemž uvádí, že i pokud by byl skutkový stav zjištěn správně, tak by nebylo možno vyhlásit odsuzující rozsudek, takže nesouhlasí ani i s právním posouzením věci. Připouští, že si je vědom toho, že dovolací soud ve smyslu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže přezkoumávat skutková zjištění, ale v tomto případě seznává vážné porušení práva na spravedlivý proces a odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 669/05, I. ÚS 4/04). Je toho názoru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zejména ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a také některá zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Má za to, že soudy obou stupňů naprosto ignorovaly jejich obhajobu a neprovedly v zásadě žádné jimi navržené důkazy (nad rámec důkazů navrhovaných i ze strany obžaloby). Namítá taktéž selektivní hodnocení důkazů soudy, a to v jeho neprospěch a dodává, že jejich postup byl v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Naznačená pochybení přitom měla dopad na správnost hmotněprávního posouzení skutku, byla taktéž porušena zásada in dubio pro reo. Namítá taktéž nepřezkoumatelnost rozsudků soudů obou stupňů, jelikož se s jeho návrhy na doplnění dokazování nevypořádaly ani v odůvodnění svých rozhodnutí a došlo tak k porušení § 125 odst. 1 tr. ř.

Obviněný se domnívá, že nelze dospět k závěru, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to ani v případě, že by nedošlo ke změně skutkových zjištění. Tedy i v případě, že by soudy vycházely z toho, že předmětné listiny týkající se převodu podílů ve společnosti M., s. r. o., nepodepsali (bod 8 dovolání, výslovná citace). Jednak není zcela jasné, koho soudy považují za osobu či osoby uvedené v omyl, a proto nemohly dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. A pokud soudy považují za osoby uvedené v omyl rejstříkový soud, společnost M., s. r. o., jejího původního společníka M. B. a původního jednatele R. M., bankovní ústavy a jiné osoby jednající se společností, pak jde o nesprávné právní posouzení, tyto osoby nemohly být jejich jednáním uvedeny v omyl. Namítá rovněž chybné posouzení otázky, kdo může být v tomto případě poškozenou osobou a jaká je výše způsobené škody (kdyby trestný čin podvodu byl spáchán).

Dovolatel následně shrnuje zásadní závěry a postupy soudů obou stupňů, které považuje za rozhodující a nastiňuje svou verzi věci, tedy jejich obhajobu. To podrobněji rozvádí v části II svého dovolání. Akcentuje, že vedli a vedou s M. B. a R. M. několik sporů řešených před civilními soudy. Vše se týkalo jejich působení ve společnosti M., s. r. o., a majetku této společnosti. M. B. a R. M. stojí v těchto sporech na opačných stranách a v tomto světle je třeba hodnotit výpovědi těchto svědků v tomto trestním řízení. Tyto výpovědi nejsou podle obviněného pravdivé a věrohodné.

Ohledně nedostatečnosti skutkových zjištění a dokazování obviněný tvrdí, že soudy ignorovaly jejich obhajobu a svá rozhodnutí založily na výsledcích znaleckého zkoumání v oboru písmoznalectví. Dovolatel poukazuje na to, že ve věci nebyly objasněny ani základní skutkové okolnosti převodu podílů, ani skutečnosti neoddělitelně související s transakcí, například nebylo zjišťováno, zda došlo k zaplacení ceny za převod podílů a jakým způsobem vůbec byla cena určena a zda byla reálným oceněním hodnoty společnosti a zda celá transakce nebyla disimulovaným právním jednáním, lichvou či podvodem. Toto obviněný v dovolání dále rozvádí a poukazuje na nelogičnost převodu podílů. Tvrdí, že se soudy nezabývaly stavem majetku společnosti M., s. r. o., a rozporuje v této souvislosti výši škody, když soudy vyšly ze součtu částek, které byly převedeny z účtu společnosti v době, kdy byli opětovně zapsaní jako společníci společnosti M., s. r. o. Poukazuje na to, že se soudy vůbec nezabývaly tím, zda společnost skutečně neměla dluhy, které byly těmito platbami uhrazeny. Rozporuje závěr nalézacího soudu, že „účel plateb, jejich oprávněnost a důvodnost z provedeného dokazování nijak nevyplynula, obžalovaní je nedokázali před soudem obstojně obhájit“. Namítá, že uvedli, že to byly platby na dluhy společnosti a objasnili, z jakých titulů tyto dluhy vznikly. V této souvislosti připomíná, že to je právě obžaloba, která musí prokazovat vznik škody. Je toho přesvědčení, že vznik škody prokázán nebyl, jelikož jejich obhajoba nebyla vyvrácena. Namítá v tomto ohledu nekonkrétnost výpovědí svědka B. a M. Doplňuje, že měl za společností M., s. r. o., (v okamžiku převodu prostředků z účtů společnosti) celkovou pohledávku ve výši 17 861 656 Kč a subjekty, kterým byly platby odeslány, měly za společností pohledávky minimálně ve výši vyplacených částek.

Ohledně plných mocí obviněný uvádí, že je soud nesprávně označuje jako ze dne 1. 12. 2009, ačkoli bylo objasněno, že byly podepisovány dne 21. 1. 2010 na údajné noční schůzce v Praze. Zdůrazňuje jistou zvláštnost takové schůzky vzhledem k délce cesty, sněhové kalamitě v daný den, přičemž nikdo z pracovníků této advokátní kanceláře si takovou cestu do Prahy nepamatoval, a to ani místo údajné schůzky. Rozporuje taktéž pravdivost tvrzení svědka S. ohledně jeho účasti na valné hromadě a jednání u soudu v Olomouci. Soudy ohledně podrobností podepisování předmětných sporných listin neprovedly jim navrhované důkazy, např. ověřovacími knihami S. a Z. Ohledně samotných smluv o převodu podílů pak rozporuje věrohodnost toho, že S. údajně opět jel do Prahy ohledně ověření jejich podpisů, když podpisy mohl ověřit kdokoli v Praze, stejně jako se valná hromada mohla konat u jakéhokoli notáře v Praze. Nebylo nijak objasněno, proč by měly být smlouvy uzavírány v takovém spěchu. Nadto doplňuje, že byl s Jaroslavem Seneckým odpoledne v P. P. vypůjčit si na zkoušku vozidlo a údajnou schůzku s podepisováním smluv nemohli ani stihnout.

Rozporuje absurdnost odůvodnění neprovedení navržených listinných důkazů, když soud prvního stupně tyto neprovedl, jelikož je podle něho možné, že by již listiny nebyly s ohledem na časový odstup dohledatelné či byly skartovány. Toto bylo řečeno v souvislosti s ověřovacími knihami, kdy ovšem tyto knihy mohou být vedeny mnoho let a teprve od posledního zápisu plyne skartační lhůta. Nelze tak konstatovat, že již knihy nejsou k dispozici. Připomíná, že doplnění dokazování v tomto směru navrhovali opakovaně i v přípravném řízení, ale orgány činné v přípravném řízení na to nijak nereagovaly. Označuje takový postup za pochybení, které jim nelze dávat k tíži.

Obviněný je tak přesvědčen, že takovým postupem jim soudy odepřely možnost se náležitě hájit, svá skutková zjištění učinily nepřezkoumatelnými, nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, porušily zásadu kontradiktornosti a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Z pohledu zásad k provádění dokazování a vypořádání se s důkazními návrhy odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 372/03 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 843/2019, která cituje. U zmíněného nálezu pak obviněný akcentuje, že pouhé konstatování nadbytečnosti dalšího dokazování, nadto povšechně u důkazů navržených obhajobou, nepostačuje. Obviněný zdůrazňuje, že navrhoval provedení celé řady důkazů, kdy tyto nebyly provedeny a nalézací soud se k těmto vyjádřil povšechně jednou větou tak, že provedené dokazování je dostatečné a další by již bylo nadbytečné. Odvolací soud toto aproboval a sám se vyjádřil pouze k některým jejich návrhům na doplnění dokazování.

Soudy podle dovolatele zároveň nehodnotily provedené důkazy v žádných souvislostech. Odsuzující rozhodnutí je postaveno v zásadě pouze na znaleckém posudku Kriminalistického ústavu Praha a výpovědích osob, které ve sporu o to, kdo má být společníkem společnosti M., s. r. o., stojí na opačné straně než obvinění. Namítá, že daný znalecký posudek nebyl ani proveden v tomto řízení a soudy ignorovaly vady tohoto posudku (a posudků zpracovaných PhDr. Závorou a Mgr. Čulíkem, které podle jeho názoru nebyly v řízení provedeny k důkazu jako znalecké posudky). Soudy se důsledně nevypořádaly s tím, že předmětné podpisy byly vyhodnoceny znaleckým posudkem PhDr. Valešky tak, že nejde o jejich pravé podpisy. Znalecký posudek PhDr. Valešky přitom nebyl v tomto ani jiném řízení označen za nepravdivý a nebylo zjištěno, že by znalec byl v jakémkoli vztahu s obviněnými či by z jakéhokoli důvodu zpracoval nepravdivý posudek na jejich objednávku. Kritika jeho posudku ze strany znalce kriminalistického ústavu je podle obviněného velmi obecná a nemůže zásadně zpochybnit závěr posudku PhDr. Valešky, resp. nemůže je vyvrátit. Pouhé zpochybnění závěrů tohoto znalce nemůže postačovat k rozhodnutí o vině obviněných jakýmkoli trestným činem. Obviněný dále podrobně rozebírá předmětné znalecké posudky a napadá jejich věrohodnost a spolehlivost a rozporuje přístup soudů k těmto podkladům. Obviněný přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, kdy konkrétně cituje nález III. ÚS 299/06-1. Ohledně své osoby pak namítá, že závěry znalce kriminalistického ústavu Mgr. Švandy jsou velmi nevěrohodné. Z posudku cituje konkrétní část, ze které dovozuje, že znalec uznává, že se může jednat o jeho zfalšované podpisy, nicméně nakonec dospívá k závěru, že jde spíše o pravé podpisy pouze proto, že jsou až příliš odlišné od znalci dostupných srovnávacích podpisů. Tento závěr označuje za kuriózní. Podle dovolatele se nabízí otázka, zda padělatel neměl jednoduše k dispozici jiné srovnávací podpisy než znalec, když znalec sám uvádí, že takové variantní podpisy obviněný používá. Takový závěr označuje za ne příliš věrohodný a je přesvědčen, že v žádném případě na něm nelze založit závěr o jeho vině. Znalec vedle toho sám hodnotil s ohledem na minimální počet časově odpovídajících a více vázaných srovnávacích podpisů předložené srovnávací materiály jako velmi málo vyhovující, zatímco PhDr. Valeška označil jemu dostupný srovnávací materiál za vyhovující. Namítá, že když byl Mgr. Švanda při hlavním líčení dotázán, proč si nevyžádal další srovnávací materiály, znalec uvedl, že na to není schopen odpovědět, že prostě pracoval pouze s tím, co mu bylo předloženo. Dovolatel tak namítá, že znalec zjevně vůbec předem nehodnotil úplnost a bezvadnost podkladů posudku a již z tohoto důvodu nelze jeho závěrům důvěřovat. Dodává, že Mgr. Švanda dále při svém výslechu před soudem uvedl, že si není v případě obviněného Jana Fišera svým závěrem jist (toto není podle obviněného uvedeno v protokolu z hlavního líčení, nicméně na zvukovém záznamu je to zachyceno).

Obviněný taktéž poukazuje na to, že znalec kriminalistického ústavu Mgr. Švanda ve vyjádření k posudku PhDr. Valešky uvádí, že PhDr. Valeška neměl údajně odpovídající srovnávací materiál, neboť měl pouze malé množství nezávislých vzorků podpisů – podle obviněného jsou patrně myšleny srovnávací podpisy obviněných na různých listinách, nikoli získané zkouškou. Ze seznamu srovnávacího materiálu uvedeného v obou posudcích vyplývá, že PhDr. Valeška měl naopak k dispozici více těchto jeho nezávislých podpisů než Mgr. Švanda. Taktéž poukazuje na skutečnost, že znalec kriminalistického ústavu vůbec nezkoumal jejich podpisy na plné moci pro S. k zastoupení na valné hromadě, a dokonce kuriózně zřejmě tuto spornou plnou moc nepoužil jako srovnávací materiál, což jeho závěry značně zpochybňuje. Podle jeho názoru tak není vůbec jasné, jak soud dospěl k závěrům o tom, že podpisy na ní jsou pravé podpisy obviněných – pokud vůbec k tomuto závěru dospěl.

Dovolatel rovněž namítá, že soud řádně neprovedl výslech znalce PhDr. Valešky, resp. řádně neprovedl vůbec k důkazu jeho posudky týkající se podpisů Jana Fišera a Radovana Finferleho, když znalecký posudek se k důkazu při hlavním líčení provádí výslechem znalce, posudky nebyly čteny ani s tím nebyl vysloven souhlas. Dodává, že posudky PhDr. Valešky měly být s ohledem na důležitost jejich závěrů pro posouzení jejich viny provedeny k důkazu jako znalecké posudky, nikoli jako listinné důkazy. Namítá, že znalec nebyl při předvolání k hlavnímu líčení upozorněn na to, jakých posudků se má jeho znalecká výpověď před soudem týkat. Označuje toto za zásadní procesní pochybení. Soudy pak nemohly posudky tohoto znalce vyhodnotit jako nevěrohodné, když ani řádně nebyly provedeny k důkazu. Není tedy pravdou, že obhajobě bylo umožněno klást znalci otázky, jak konstatoval odvolací soud, resp. kladení otázek by bylo beze smyslu, když znalec nebyl v důsledku pochybení soudu na hlavní líčení řádně připraven. Namítá, že i kdyby předmětné podpisy byly pravé, a i kdyby posudky dalších znalců byly bezvadné (Švandy a Čulíka), když tito znalci udělali své závěry pouze s určitým stupněm pravděpodobnosti, tak tito nedospěli k jasným závěrům, jestliže se vyslovili pouze v pravděpodobnostní rovině, a v případě posudku kriminalistického ústavu (Švandy) pouze v rovině střední pravděpodobnosti, což ovšem pro trestněprávní závěry nemůže postačovat. Obviněný akcentuje, že pro odsuzující rozsudek jsou zákonným podkladem pouze důkazy, které umožňují zjištění skutečnosti na nejvyšším možném stupni jistoty, který lze od lidského poznání vyžadovat. Zdůrazňuje, že v průběhu řízení byly do spisu založeny další dokumenty, které byly podepsány ve stejném období jejich osobami (obviněnými), a které tak bylo možné použít jako srovnávací materiál. Proto navrhli, aby bylo dokazování doplněno mimo jiné o dodatek znaleckého posudku nebo o nový znalecký posudek. To ovšem soudy jako důkazy neprovedly.

Obviněný dále podrobně rozebírá, že i kdyby smlouvy o převodu, plné moci a pozvánky na valnou hromadu podepsali a v řízení před rejstříkovým soudem by uváděli nepravdu, nemohli by tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není totiž možné spáchat tento trestný čin uváděním nepravdivých skutečností před soudem, a dokonce ani předkládáním falšovaných dokumentů soudu. Odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Podle obviněného „[v]e smyslu tohoto rozhodnutí nelze považovat za osobu takto uváděnou v omyl ani žalovaného (tím méně jakoukoli další osobu), tedy nemůže být takto spáchán podvod.“. Podle navazující judikatury Nejvyššího soudu je nutno uvedený závěr vztáhnout i na rozhodování soudu v nesporném řízení (viz odkaz na rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 2/2010), který obviněný cituje. Pokud odvolací soud odkazuje v otázce uvedení v omyl na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 946/2020, tak obviněný uvádí, že nepředkládali žádné padělané dokumenty a že především nejde o skutkově srovnatelný případ. Zdůrazňuje, že v jejich věci se jednalo o případ, kdy rejstříkový soud neměl provést navrhovanou změnu pouze na základě předložených listin a jestliže by postupoval správně jak měl, tak by k jejich zápisu jako společníků společnosti M., s. r. o., nedošlo. Připouští, že v řízení ve věcech obchodního rejstříku sice převažuje princip registrační, to ovšem neznamená, že rejstřík provede jakýkoli zápis, který je navržen, což dále rozebírá. Dodává, že jakýkoli znalecký posudek rozhodně nemůže být podkladem k zápisu změny v osobě společníka obchodní společnosti. A protože soud nemůže v rejstříkovém řízení přezkoumávat sporné skutečnosti, měl provedení změny soud v tomto případě odmítnout. Dovolatel přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008. Proto má za to, že rejstříkový soud v dané věci postupoval nesprávně. Kvůli této chybě rejstříkového soudu jsou oni trestně stíháni, bez ní by daná situace vůbec nenastala. Nelze jim klást za vinu pouhé podání předmětného návrhu na zápis změny v osobách společníků a jednatele. Obvinění očekávali, že podají-li návrh soudu, tento bude kvalifikovaně posouzen a rozhodne-li soud o zápisu změny v osobách společníků, mohou z tohoto rozhodnutí vycházet.

Dovolatel taktéž uvádí, že mezi podáním návrhu na zápis do obchodního rejstříku a případným způsobením škody jakékoli osobě ani nemůže být příčinná souvislost, když platby z účtů společnosti byly realizovány na základě rozhodnutí soudu, nikoli na základě podání návrhu. Akcentuje, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a její učiněnou majetkovou dispozicí, ovšem v tomto případě žádný takový omyl u pracovníků bankovních ústavů ani jiných osob nelze shledat. Je toho názoru, že to byl ve své podstatě rejstříkový soud, který případně způsobil omyl dalších osob, protože provedl zápis chybně.

Dovolatel dále akcentuje, že osoby uvedené v omyl mají být podle skutkové věty bankovní ústavy a společnost M., s. r. o., nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že se obvinění dopustili klamu při podání návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku, takže soud patrně považoval za podvedený spíše či také rejstříkový soud. Již toto činí rozhodnutí zásadně vadné a nepřezkoumatelné. Předmětnou vadu nezhojil ani odvolací soud, když jeho odůvodnění podle dovolatele neodpovídá popisu skutku, když nalézací soud o původním společníkovi a jednateli vůbec jako o osobách uvedených v omyl neuvažoval. Není zcela jasné, zda tedy soudy považují rejstříkový soud za osobu uvedenou v omyl či nikoli. Tato nejasnost činí rozhodnutí vadnými a jde o nesprávné právní posouzení věci, resp. není jasné, jak soudy posoudily naplnění jednoho ze znaků trestného činu podvodu. Pokud by měly být považovány za osoby uvedené v omyl společnost M., s. r. o., její bývalý společník a její bývalý jednatel a bankovní ústavy či jiné osoby jednající se společností, je to v rozporu s právním názorem vysloveným právě v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 946/2020, na které odkazuje odvolací soud. Obviněný je přesvědčen, že soudy pochybily, když za poškozenou považovaly v této věci společnost M., s. r. o. Za poškozeného měly považovat M. B. a výši škody měly určit tak, že měly zjistit hodnotu 100% podílu ve společnosti M., s. r. o., což ovšem neučinily a nesprávně za škodu považovaly prostředky převedené z majetku společnosti. V tomto smyslu je právní posouzení věci vadné.

Ohledně křivého obvinění pak dovolatel uvádí, že tento skutek je jaksi akcesorické povahy k tomu, jaké závěry učinily soudy o prvním skutku. Zdůrazňuje skutečnost, že v případě tohoto trestného činu je nutno dospět bez důvodných pochybností k závěru, že obviněný vědomě nepravdivě obvinil jinou osobu ze spáchání trestného činu, což podle názoru obviněného v předmětné věci nebylo prokázáno.

Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na vady řízení také navrhuje, aby dovolací soud zároveň nařídil, aby soudy věc projednaly a rozhodly v jiném složení. Dále vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozí obviněnému závažná újma, přitom soudy pochybily mimo jiné v posouzení otázky, kdo má být považován za poškozenou osobu a jak má být určena výše škody, navrhuje obviněný, aby byla odložena vykonatelnost výroku o náhradě škody, a to do doby, než bude doručeno obviněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v neveřejném zasedání nebo než bude vyhlášeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ve veřejném zasedání.

Taktéž obviněný Senecký podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je přesvědčen, že nebyl zjištěn řádně skutkový stav věci a shledává porušení svých práv v několika rovinách. Namítá, že soudy se jeho obhajobou vůbec nezabývaly a nevypořádaly se s ní dostatečným způsobem. Současně obecně akcentuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Důkazní břemeno spočívá na obžalobě a případné pochybnosti mají být využity ve prospěch obviněného (Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. Str. 789). V souvislosti s principem in dubio pro reo odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009. Taktéž dále na nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003.

S ohledem na uvedené je dovolatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí soudů vzešlo z řízení, které jako celek nebylo řízením spravedlivým. Tvrdí, že soudy postupovaly ryze formalisticky, jestliže diametrálně protichůdné důkazy vyhodnotily pouze na základě svých úvah a domněnek, které mají povahu spíše neověřené a jednoznačně neprokázané verze skutkového stavu. Považuje za nepřípustné, aby soudy nedostatek spolehlivých usvědčujících důkazů nahrazovaly úvahami o krajní podezřelosti jednání či chování obviněného a z tohoto podezření učinily konečný závěr, že obviněný je vinen. Při již zmíněné neexistenci dalších objektivních důkazů a protichůdnosti tvrzení skutkového děje, není možné se přiklonit jednostranně k verzi poškozených. Akcentuje, že v sebemenších pochybnostech je třeba vždy rozhodovat ve prospěch obviněného. V této souvislosti odkazuje obviněný na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99, III. ÚS 532/01 a IV. ÚS 485/01. Dovolatel je toho názoru, že soudy nemohly bez důvodných pochybností dospět k tomu, že se dopustil jednání popsaného ve výrocích rozsudku soudu obou stupňů a nemohly dospět k závěru, že spáchal trestný čin.

Dovolatel je dále přesvědčen, že skutková zjištění ve vztahu k trestnému činu podvodu jsou v rozporu k provedeným důkazům, zejména když nebyly provedeny jim navrhované důkazy, které považuje za podstatné. S návrhy na doplnění dokazování se soudy nevypořádaly ani v odůvodnění svých rozhodnutí, tyto jsou naprosto nedostatečná a v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. Rozsudky obou soudů považuje za nepřezkoumatelné. Namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zdůrazňuje skutečnost, že již několikrát uvedl, že dokumenty týkající se převodu podílů ve společnosti M., s. r. o., nepodepsali. Soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly a není tak zřejmé jaké osoby byly uvedeny v omyl a nemohly tak dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. S ohledem na uvedené zpochybňuje obviněný posouzení otázky soudy, kdo je v této věci poškozenou osobou a jaká je výše způsobené škody.

Obviněný dále podotýká, že celá situace se neodehrála tak, jak uvádí soudy obou stupňů. Namítá, že byl uznán vinným, že měl vyvést finanční prostředky ze společnosti M., ovšem k tomuto jednání neměl žádný právní důvod. Akcentuje, že měl za společností pohledávky ve výši 690 000 Kč, což doložil i výpisy z účtu, kdy převedl finanční prostředky do společnosti, což musí být mimo jiné i v účetnictví společnosti. Zdůrazňuje, že v předmětné době byl statutárním orgánem společnosti M., s. r. o., a jednal tak na základě vykonatelného rozhodnutí soudu, takže nemůže být za takové jednání postihován. Považuje za zarážející, že soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezaobíraly a neověřily si je. Nezabývaly se bankovními účty společnosti, jejím účetnictvím (seznam pohledávek a závazků), a dalšími skutečnostmi, ačkoliv to navrhoval v rámci své obhajoby. V tomto spatřuje dovolatel obrovské pochybení soudů, a to i vzhledem pro zjištění případné škody a její výše údajně způsobené společnosti.

Dále uvádí, že v žádném případě nejednal v úmyslu se obohatit nebo společnost M., s. r. o., poškodit, neboť došlo jen k uspokojení jeho pohledávek. Vznik škody tak nebyl prokázán. Soudy se nezabývaly skutečností, zda společnost skutečně neměla dluhy, které byly těmito platbami hrazeny. Obviněný tak považuje za zarážející, že soud prvního stupně konstatoval, že „Účel těchto plateb, jejich oprávněnost a důvodnost z provedeného dokazování nijak nevyplynula, obžalovaní je nedokázali před soudem obstojně obhájit…“.

Ohledně převodu obchodních podílů dovolatel akcentuje, že smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti i další související listiny s tím spojené v roce 2010 nepodepsal ani neobdržel finanční částku ve výši 20 000 Kč. Je toho názoru, že soudy se vůbec nezabývaly skutkovým stavem ohledně převodu obchodních podílů, zda vůbec došlo k zaplacení kupní ceny za převod podílů, a na základě jakých skutečností byla cena stanovena a zejména zde úplně chybí reálné ocenění hodnoty společnosti M., s. r. o. Soudy obou stupňů se nezaobíraly logikou věci zejména za situace, kdy několikrát v rámci své obhajoby uvedl, že společnost měla v té době sjednaný obchod, kdy měla obdržet částku ve výši 2,4 miliardy korun. Z těchto důvodů navrhoval zajistit účetnictví společnosti, aby následně byla zjištěna hodnota společnosti znaleckým posudkem. Tyto důkazy soudy obou stupňů bez řádného odůvodnění neprovedly. Považuje za zcela absurdní, aby převedl on i další obvinění podíly pouze za částku 20 000 Kč.

Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že podali trestní oznámení spolu s ostatními obviněnými na osoby M., B., H., S. a Z. Opětovně zdůrazňuje, že nikdy nepodepsali smlouvy o převodu ze dne 21. 1. 2010 a neudělili S. plnou moc k zastupování na mimořádné valné hromadě společnosti M., s. r. o. K trestnímu oznámení připojil znalecké posudky z oboru písmoznalectví Dr. Valešky, ze kterých vyplynulo, že podpisy na uváděných dokumentech nejsou pravděpodobně jejich podpisy. Soudy obou stupňů však tento posudek vůbec nebraly v úvahu, i když je součástí spisového materiálu. Soudy vycházely ze znaleckého posudku vypracovaném na objednávku advokátní kanceláře, v níž působili jmenovaní svědci Z. a S., kteří sporné podpisy ověřili. Proto žádal vypracovat nový znalecký posudek z oboru písmoznalectví, a to k posouzení pravosti podpisů na zmíněné plné moci ze dne 21. 1. 2010. Namítá, že takový znalecký posudek nebyl ani vypracován v předmětném trestním řízení, kdy byl získán „v jiné civilní věci“. Obviněný upozorňuje, že znalec kriminalistického ústavu vůbec nezkoumal jejich podpisy na plné moci pro S. a zejména jako srovnávací materiál k ověření pravosti podpisů použil právě napadené dokumenty, ke kterým uvedl již několikrát, že je nepodepsal. Na otázku obhajoby, z jakého důvodu si znalec nezajistil od obviněných další srovnávací materiály (podpisy obviněných), znalec odpověděl, že znalecký posudek byl zadán na objednávku „poškozenou stranou“ a srovnával pouze materiál, který mu byl „poškozenou stranou“ předložen. Dovolatel zdůrazňuje, že pravost podpisů na plné moci je zcela zásadní pro objasnění celého sporu. Obviněný proto navrhoval vypracování nového znaleckého posudku ohledně pravosti jejich podpisů. Soudy obou stupňů tento důkaz neprovedly a ani se k této věci nevyjádřily.

Dovolatel dále upozorňuje na časovou posloupnost podpisu smluv o převodu obchodního podílu, ve které se měl vzdát účasti na společnosti M. Rozporuje přítomnost svědků B. a M. na noční schůzce, ale i S. Považuje za nevěrohodné, že by dva advokáti usedli v XY do vozidla a jeli toliko ověřit podpisy pro své klienty do Prahy na listinách, které klienti měli mít k dispozici několik týdnů v předstihu a kde byli instruováni, ať je advokátovi s úředním ověřením jejich podpisů odešlou do jeho kanceláře. O nevěrohodnosti této verze svědčí i to, že si pak takový advokát ani nepamatuje, kam vlastně přesně v noci jel. Dodává, že v té době byla sněhová kalamita a časově to nebylo možno stihnout. Poukazuje na skutečnost, že uvedl, že o takové schůzce nevěděl, nikdy jej na žádnou takovou schůzku nezval a žádné takové schůzky se nezúčastnil, stejně jako ostatní obvinění. Namítá, že soudy obou stupňů si neprověřily časovou posloupnost a jakým způsobem a kde došlo k uzavření smluv o převodu obchodního podílu společnosti M., s. r. o., dne 21. 1. 2010 a zda opravdu mohl být S. fyzicky u podpisu shora uvedených smluv plné moci a následně se osobně účastnil soudního jednání, když místa jejich konání jsou značně od sebe vzdálené. Dále rozporuje ověření podpisů v OC XY a taktéž, že by údajnou schůzku s podepisováním smluv mohl stihnout, když na daný den si byl s dalším obviněným panem Fišerem vypůjčit na zkoušku vozidlo.

Dále rovněž namítá, že soudy neprovedly k podrobnostem podepisování důkazy navržené obhajobou, např. si nepřipojily ověřovací knihy advokátů S. a Z., ačkoli ověřovací doložky připojené na sporné dokumenty S. nejsou po formální stránce správné. Domnívá se tak, že mohlo dojít k manipulaci s ověřovací knihou a ověřovacími doložkami. Dodává, že se soudy obou stupňů těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly, nehodnotily provedené důkazy v žádných souvislostech. Odmítly provést navržené důkazy a řádně ani své závěry neodůvodnily. Soudy tak vycházely pouze z přesvědčení o jejich vině, které však není doloženo nepřetržitým řetězem důkazů o jeho vině. Porušily tak zásadu presumpce neviny, jelikož o jeho vině jsou důvodné pochybnosti.

Dovolatel dále dodává, že křivého obvinění se nedopustil, neboť je toho názoru, že smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 21. 1. 2010 nepodepsal, což podporuje dalšími podklady. Naopak je přesvědčen, že vůči němu došlo ke spáchání trestné činnosti.

Závěrem obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na vady řízení také navrhuje, aby dovolací soud zároveň nařídil, aby soudy věc projednaly a rozhodly v jiném složení. Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mu hrozí závažná újma, přitom soudy pochybily mimo jiné v posouzení otázky, kdo má být považován za poškozenou osobu a jak má být určena výše škody, navrhuje obviněný, aby byla odložena vykonatelnost výroku o náhradě škody, a to do doby, než bude doručeno obviněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v neveřejném zasedání nebo než bude vyhlášeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ve veřejném zasedání.

K podaným dovoláním se vyjádřila dne 3. 5. 2022, pod sp. zn. 1 NZO 307/2022, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně předně konstatovala, že všichni dovolatelé správně označili dovolací důvody a jimi uplatněná argumentace oběma dovolacím důvodům odpovídá. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že tento dovolatelé uplatnili ve všech jeho variantách. Podle státní zástupkyně ovšem dovolatelé zpochybňují hodnocení důkazů a skutkové zjištění soudů. Podle jejího přesvědčení ovšem mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil i soud odvolací, a provedenými důkazy, není žádný, natož pak zjevný nebo extrémní rozpor. Je toho názoru, že skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základní usvědčují důkaz představuje znalecký posudek kriminalistického ústavu, přičemž ve světle dalších svědeckých výpovědí a listinných důkazů, dochází státní zástupkyně k závěru, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem. Nedopustily se tak žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu zásah do skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Státní zástupkyně zároveň blíže rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který připouští za určitých podmínek zásah do skutkových zjištění.

K námitkám týkajících se tvrzené procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku Mgr. Švandy státní zástupkyně uvádí, že jak konstatoval již odvolací soud, tak znalec Mgr. Švanda byl poučen jako znalec podle § 106 tr. ř. a jako znalec byl rovněž slyšen u hlavního líčení, takže mu mohly být pokládány otázky obviněnými i jejich obhájci. Státní zástupkyně připouští, že Mgr. Švanda nebyl přibrán opatřením podle § 105 odst. 1 tr. ř. jako znalec v trestní věci obviněných, ale v trestní věci podezřelých M. B. a dalších, ohledně kterého bylo podáno trestní oznámení ze strany obviněných (skutek 2), kdy toto trestní oznámení bylo odloženo podle § 159a odst. 1 tr. ř. a poté bylo zahájeno trestní stíhání obviněných. Státní zástupkyně nicméně upozorňuje na propojenost obou věcí, která nevylučuje, aby na výpověď Mgr. Švandy, byl-li poučen jako znalec, bylo pohlíženo jako na výpověď znalce a na jím učiněné závěry jako na znalecký posudek. Proto skutečnost, že znalec nebyl přibrán opatřením podle § 105 odst. 1 tr. ř. nehraje zásadní roli. Soud se nadto řádně vypořádal s námitkami obviněných. Znalec svůj posudek řádně obhájil, jeho znalecký posudek je jasný určitý a úplný, neboť znalec shromáždil dostatečně kvalitní srovnávací materiál na základě, kterého učinil závěr o pravosti podpisů obviněných. Státní zástupkyně v této souvislosti odkazuje na bod 59 rozhodnutí odvolacího soudu. Znalecký posudek Mgr. Švandy rovněž odpověděl na otázku, proč není možné vycházet ze závěrů znalce PhDr. Jiřího Valešky, který dospěl k opačnému zjištění ohledně pravosti zkoumaných podpisů, přičemž jeho vysvětlení považuje státní zástupkyně za přesvědčivé.

Státní zástupkyně je proto toho názoru, že nelze ani vytýkat soudům, že ve věci k návrhu obviněných nedoplnily dokazování a jejich návrhy na pořízení dalšího znaleckého posudku z oboru písmoznalectví odmítly. V dané trestní věci proto nelze zaznamenat kategorii opomenutých důkazů. Odkazuje na správný závěr odvolacího soudu, že nebylo třeba pořizovat ještě další znalecké posudky, neboť pravost podpisů obviněných byla prokázána ostatními provedenými důkazy, a to znaleckým posudkem nejen kriminalistického ústavu, ale i znaleckými posudky Mgr. Čulíka a PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., které byly provedeny jako listinné důkazy. Upozorňuje na skutečnost, že odvolací soud v bodě 66 svého rozhodnutí jasně konstatoval, že návrhy obviněných na doplnění dokazování byly zamítnuty pro nadbytečnost. Podle státní zástupkyně se lze ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu, že ani vyžádaní ověřovacích knih a vyjádření notářky k průběhu valné hromady, případně další listiny by na správnost skutkových zjištění nalézacího soudu nemohly nic změnit. Jestliže se soudy řádně vyrovnaly s důkazními návrhy obviněných, a řádně odůvodnily, proč jimi navržené důkazy označují za nadbytečné, nelze v dané věci zaznamenat problematiku tzv. opomenutých důkazů.

Ohledně námitek směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že obvinění namítali, že nemohli uvést rejstříkový soud v omyl, že není ani zřejmé koho uved