4 Tdo 1094/2014 — Nejvyšší soud

4 Tdo 1094/2014 citace  Název judikátu:přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 9. 2014 Spisová značka:4 Tdo 1094/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1094.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poškození cizí věci Přečin Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 10. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 1094/2014-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 50 To 69/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 34/2013, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 1 T 34/2013, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že jako jednatel společnosti T. K., , ve dnech 25. a 28. května roku 2012 v areálu užívaném touto společností v H. v P., okres P.-j., neoprávněně naložil jako s vlastními věcmi s manipulačním skladem v hodnotě 65.000,- Kč a se železným silem na dřevní prach v hodnotě 100.000,- Kč, obojí nacházející se na pozemku v k. ú. obce P., kdy obě tato zařízení, která měl jako příslušenství výrobního areálu s přilehlými pozemky a stavbami pronajata od manželů S. a M. K. na základě smlouvy o nájmu ze dne 18. 6. 2010, nechal zničit, a to tak, že manipulační sklad bezplatně přenechal k demontáži a odvozu P. L. a silo na dřevní prach nechal demontovat, rozřezat a sešrotovat společností E. P., za což inkasoval částku 4.480,- Kč. Za to byl odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozeným S. K. a PaedDr. M. K. škodu ve výši 165.000,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byli poškození podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 1 T 34/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 50 To 69/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 50 To 69/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně není dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Dle obviněného se nalézací soud vůbec nezabýval prokázáním vlastnického práva poškozených k předmětnému manipulačnímu skladu a silu na dřevní prach. Uvedl, že se důvodně domníval, že vlastnické právo k těmto věcem bylo převedeno spolu s převáděným obchodním podílem na společnost, v níž byl jednatelem (tj. společnost IQ STEPS, s. r. o., která se stala vlastníkem společnosti Truhlářství K., s.r.o.) a že v nájemní smlouvě ze dne 18. 6. 2010 na žádném místě není uvedeno, že by zmíněné věci měly být předmětem nájmu, proto nemohl předpokládat, že nenáleží do vlastnictví společnosti Truhlářství K., s. r. o. Domnívá se proto, že v řízení nebylo prokázáno, že chtěl poškodit cizí věc a že se jednalo o věc, která vlastnicky náležela poškozeným. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu). Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. N